Lucie Hubinská: O nejnovější kampani proti Robertu Ficovi aneb ne všichni snášejí luxus

Tak bych nazvala kampaň, kterou rozpoutala opozice proti premiérovi Robertu Ficovi pro jeho údajně luxusní dovolenou ve Vietnamu. Předmětem kritiky je cena apartmánu za noc, zlatá vana a spekulace o tom, zda na dovolenou cestoval vládním speciálem.

Pokud byste se mě zeptali, jestli takové chování schvaluji, moje odpověď by byla jednoznačná: ne. Ale ne proto, že bych se chtěla zapojit do této opozicí organizované hysterie, ale proto, že mým vzorem je člověk, který ukazuje úplně jinou cestu – José Mujica, bývalý prezident Uruguaye.

José Mujica, bývalý prezident Uruguaye: nejchudší prezident světa

Mujica, nazývaný „nejskromnější hlavou státu na světě“, v letech 2010 až 2015 vedl zemi s bezprecedentní pokorou. Namísto luxusního prezidentského paláce žil na malé farmě se svou manželkou. Z měsíčního platu 12 000 dolarů si nechával jen 10 %, zbytek daroval na podporu chudých a malých podnikatelů. Prodal prezidentské letadlo, a za peníze z prodeje nakoupil zdravotnické helikoptéry, a často ho bylo vidět cestovat autobusem nebo řídit svůj starý Volkswagen Beetle. Jeho životní styl a oddanost sociální spravedlnosti jsou pro mě důkazem, že lídr nemusí být odtržen od reality ani symbolem přepychu. Takový přístup považuji za ideál státníka.

Na druhé straně, co považuji za skutečně kuriózní, je náhlá přeměna naší neoliberální opozice, korporátních médií a satirických stránek jako Zomri, které z této dovolené učinily hlavní téma veřejného diskurzu. Jako kdyby se v nich všech najednou probudila touha po askezi, skromnosti a sociální spravedlnosti. Nebylo by na tom nic špatného, ​​kdyby to zároveň nebylo tak pokrytecké a účelové. Právě tito lidé, kteří dnes ukazují prstem a s rozhořčením na luxus, ve skutečnosti prosazují neoliberální systém, který je symbolem nerovnosti, přepychu a glorifikace bohatství.

Jsou to stejní aktéři, pevně zakořenění v kapitalistickém aparátu, kteří slaví osobnosti a symboly materiálního „úspěchu“ a bohatství, ale nikdy neadresovali kritiku žádnému ze západních oligarchů. Nikdy nepoukázali na erozi západních demokracií jako důsledek ekonomické nerovnosti. Nepoukazují na korupci či skandály v Evropské komisi, na lobbing obrovských korporací, které rozkrádají a ničí veřejný majetek.

Namísto toho si vybrali jednoduchou agendu: zástupná témata a politiku identity, témata, která jim umožňují vyhýbat se jakékoli skutečné konfrontaci s kapitalistickým systémem.

Je proto jasné, že tato epizoda není o skutečných obavách z plýtvání veřejnými financemi či z korupce. Je to jen další politické divadlo namířené proti Robertu Ficovi. Pokud však chceme vést seriózní diskusi o politické kultuře a odpovědnosti, musíme začít s důslednou kritikou systému, který tento způsob života podporuje – a který opozice sama reprezentuje.

ZDROJ

Příspěvek byl publikován v rubrice ►DŮLEŽITÉ, Balzám na duši, Dějiny a současnost, Politika. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *