V našem historickém okénku bychom si mohli připomenout období března 1968, kdy odešel z funkce tajemníka strany, a později abdikoval na úřad prezidenta ČSSR, Antonín Novotný.
Musím říct, že se mně to nedobře popisuje nebo se formulují ty výroky, které s tím souvisí, protože jsem byl pamětníkem té první události a samozřejmě i potom té pozdější abdikace Antonína Novotného jako prezidenta republiky. Ale pamatuji si velmi dobře jeho odvolání z funkce a pamatuji si i to, co se o tom psalo v denním tisku. Vycházely o tom i knihy a po letech teprve zjišťuji, čeho jsem byl svědkem. Protože ti lidé, kteří dneska toto období zpracovávají, si neukládají povinnost jít po té pravdě, dobrat se nějakých nových pramenů a ty kriticky posoudit. Gustávu Husákovi se dostalo privilegia, že historik pan Macháček napsal jeho životopis, důkladný životopis asi na 650 stranách a s 1500 odkazy na prameny.
Antonín Novotný jako mladý komunista,
sportovec, ale i vězeň v Mauthausenu…
Antonín Novotný
Ale Antonín Novotný z tohoto historického zájmu vypadl, nebo se ztratil ze zájmu historiků. Přitom to byl zajímavý člověk, protože už jako mladý komunista byl mimo jiné lehký atlet, který běhal stovku v nějakém dobrém čase, který tehdy běhali přední sportovci českoslovenští. Měl také za sebou koncentrák a shodou okolností Mauthausen, který byl jeden z nejstrašnějších. Byl orientovaný na odbojáře z Československa, nebo z území Protektorátu. Novotný pak byl také spojený s érou takzvaných rehabilitací jako vysoký stranický funkcionář. Například přišel s převratnou tezí, když se tehdy mluvilo o rehabilitaci lidí odsouzených k trestům smrti se Slánského spikleneckým centrem, tak se od toho snažil vzdálit tím, že říkal: „To byli lidé, kteří roztáčeli mlýny, které je semlely.“
Pak se samozřejmě dostal i do dalších konfliktů, ale po smrti Antonína Zápotockého, jako tajemník Městského výboru Komunistické strany v Praze, se dostal do nejvyšší stranické funkce a krok za krokem postupoval v posilování důležitosti svého postavení.
Rok 1967, 1968, …
V roce 1968, respektive už tedy v roce 1967, se dostal do konfliktu se slovenskou částí Ústředního výboru KSČ a pro studenty byl kvůli „studentským strahovským událostem“ vysmíván jako neschopný politik. A já dodnes nevím, zda náhodou ta kampaň proti Antonínu Novotnému, která začíná na podzim 1967, nebyla také už tehdy řízená, nebyla už nějakou drobnou sametovou revolucí uvnitř KSČ.
Pak jsem zažil i to odvolání z funkce a váhavý nástup nebo legitimizaci Alexandra Dubčeka jako prvního tajemníka strany. Nakonec pak jsme došli až k té jeho rezignaci květnové, které zase jsem byl přítomný a která byla zesměšňována podobným způsobem jako Milouš Jakeš se svým pověstným vystoupením na Červeném Hrádku. Také Antonín Novotný byl zesměšňován za jedno svoje interview pod titulkem „Kruci, kdo má vlastně pravdu“, které ho znevažovalo. Možná, že by si zasloužil dnes větší pozornosti historiků a ne jenom mých vzpomínek a vzpomínek jeho současníků. Možná, že by byl vhodným příkladem pro dobu takzvaných rehabilitací a mohlo by se mu dostat historiografického zpracování, podobného, jako se dostalo Gustávu Husákovi.