V době, kdy hoří rafinérie, duní rakety a miliardáři křižují nebe v tryskáčích, se politická a ekologická elita rozhodla, že největší ekologickou hrozbou jsou kamna na dřevo. Nahlédněme spolu na absurditu současného klimatického diskursu.
Od konce druhé světové války provedly světové mocnosti více než dva tisíce atmosférických jaderných testů. Tyto exploze měly sílu desítek miliónů tun TNT a způsobily uvolnění obrovského množství radioaktivních částic i tepelné energie do atmosféry. Přesto se globální klimatické modely ani dnes neodkazují na jaderné testy jako na příčinu globálního oteplování. Tato historická fakta stojí v ostrém kontrastu se současným mediálním honem na domácí kamna na dřevo, jež jsou v některých zemích označována za „nepřítele klimatu“.
Castle Bravo: Nejsilnější termojaderný výbuch USA 1.3.1954 na atolu Bikini. Síla výbuchu 15 MT TNT (skoro 1000 Hirošim)
Válka? Ano. Ale hlavně potichu o tom, co vypouští
Zatímco se západní i východní Evropa chvěje strachem z klimatické katastrofy, denně na Ukrajině hoří rafinérie, tanky, sklady munice, a celé městské čtvrti. Jen v jediném dni se při intenzivním bombardování a ostřelování spotřebují stovky tisíc kusů střeliva. Moderní stíhací letouny prolétávají oblohou nadzvukovou rychlostí a raketové systémy vypouštějí tuny paliva v jediném záblesku.
Nikdo z klimatických aktivistů a politiků však neprovolává do kamer, že by snad válka měla být omezena kvůli emisím. Válka, ač děsivá, je v tomto světě „uhlíkově korektní“.
Globální letecký provoz dosahuje po covidu znovu rekordních hodnot. Soukromé tryskáče miliardářů létají z New Yorku do Davosu, kde pak jejich majitelé přednášejí o nutnosti snižování emisí a o nebezpečí „uhlíkové stopy chudých“. Zaoceánské lodě, plující s desítkami tisíc kontejnerů, poháněné nejšpinavějším topným olejem, zůstávají mimo jakoukoli vážnější diskusi o klimatu.
Veřejnost tak v tichosti sleduje, jak ekologická pravidla platí vždy pro někoho jiného… hlavně pro ty, kteří nemají vlastní hangár.
Takto EU se zbavuje použitých pneumatik
Vyveze je do Afriky a tam je pálí na volném prostranství, avšak v EU se brzy
zakáže topit dřevem v kamnech:
A pak jsou tu kamna. Prostý občan, který si zatopí dřevem, aby nemusel mrznout nebo platit za předražený plyn či elektřinu, je náhle označen za environmentálního zločince. Dřevěné pelety? Lokální kotle?
Ironií zůstává, že dřevo je jeden z mála obnovitelných zdrojů energie dostupný široké populaci. Je to palivo, které lze získat lokálně, bez nutnosti dovozu z geopoliticky nestabilních regionů. Přesto se stává terčem kritiky, zatímco ti, kdo mají na denní transatlantické lety, zůstávají nedotknutelní.
Klimatická opatření se pod rouškou vědy a záchrany planety stále častěji stávají nástrojem sociální kontroly a elitářského pokrytectví. Místo systematického řešení globálních emisí se vytváří novodobá forma uhlíkové cenzury, kde ti nahoře káží střídmost, ale žijí v nadbytku. A ti dole mají zhasnout, zatnout zuby… a hlavně netopit.
Možná je čas přestat démonizovat obyčejné dřevo a začít se ptát, proč ten kouř z raket a rafinérií nikomu nevadí. A hlavně kdo ten oheň vlastně opravdu rozdmýchává.