V našem historickém okénku bychom si mohli připomenout 80. výročí zběsilých útoků Němců na Valašsku. Ano, ono to vlastně nebylo jenom na Valašsku, s postupující nebo s ustupující frontou.
To přesvědčení některých částí německé armády do posledního dne, že se jim dostane zázračné zbraně, která změní výsledek války, vedlo k tomu, že se dost často odmítali vzdávat, urputně bojovali a bránili svoje pozice i v situacích, které byly beznadějné. A hlavně to bylo jako infekční nemoc, která se šířila po celé Evropě.
A vlastně se nemusíme příliš vzdalovat od současnosti, přece víme, že na konci každé války dochází k vyřizování účtů, ať už je to Vietnam, Afghánistán, Irák nebo bývalá rozpadlá Jugoslávie. Ty konflikty jsou nekonečné a dost často už ani nehraje roli, co kdo zavinil a kdo koho zavraždil.
To slovo zavraždit jsem použil záměrně, protože to nejsou padlí v nějakém rovném nebo nerovném boji, ale to byly skutečně surové vraždy civilního obyvatelstva, pro které se vymyslela záminka, že schovávali partyzány nebo účastníky odboje ve Francii. Zničení, vypálení a vyvraždění Oradour-sur-Glane je úplně ze stejného kadlubu nenávisti a zla, které se objevuje v určité vývojové fázi války.
Připomínáme tyto události jen na okraji německé války, které byly na území Polska, Běloruska, Ukrajiny a Ruska genocidou, které veleli dodnes oslavovaní generálové Wehrmachtu, podle amerického historika Daniela Goldhagena „Hitlerovi ochotní Kati“.
Čím více se blíží konce válek,
tím více se projevují běsi válek…
Tady na Valašsku a na severní Moravě jsou tyto hrůzy zaznamenány jednak díky Mňačkově knize Smrt si říká Engelchen a pak díky tomu filmu, který podle té knihy byl natočen, i když se to zcela přesně nekryje s těmi vraždami, nebo zavražděním a upálením pasekářů anebo celé osady v Prlově. To samé se odehrávalo pár kilometrů od Olomouce v Javoříčku, v podstatě osady vedle Jevíčka, kde byla velká koncentrace německých jednotek, které hledaly cestu k nějaké sebezáchraně. Ale podobné to bylo i vlastně tady u Prahy, ten poslední boj nebo poslední válka v druhé světové válce u Milína, u Slivice, a konec konců sem patří i to vraždění během Pražského povstání na Zelené lišce, Na Pankráci a na Masarykově nádraží. I tady vše vzniká ze stejného strachu, ze stejné zloby a nenávisti jako všude jinde.
Podle autobiografického románu slovenského spisovatele Ladislava Mňačka natočili Elmar Klos a Ján Kadár v r. 1963 psychologické drama o partě partyzána Pavla, který je na sklonku války těžce zraněn a v nemocnici si připomíná dramatické zážitky uplynulých měsíců. Postavu ztvárnil Jan Kačer.
A pokud se dnes dozvídáme o tom, že někde na Ukrajině nebo na frontách okolo Kyjeva nebo na východ, na západ od Kyjeva, dneska už se mluví i o Lvově nebo třeba Oděse, tak je pořád třeba za tím vidět vzpouru běsů, který vyvolala válka a uvědomit si, že konec válek nejsou jenom květinové vozy, rozkvetlé šeříky a sláva nějaký generálů, ale že jsou to také nesmírně krvavé oběti v posledních dnech a chvílích jakékoliv války.