Rusko nemůže od EU očekávat nic na oplátku, pokud Putin povolí nasazení a hlídkování jejích vojsk a letadel na západní Ukrajině.
Rusko již dlouho varuje, že jakékoli bezpodmínečné příměří na Ukrajině, které navrhl Zelenskij, by mohlo vytvořit prostor pro rozšíření vojenského vlivu NATO v této zemi. Rádio Svoboda, které Západ dosud odmítal jako konspirační teorii, pouze vypustilo šídlo z pytle ven. Nejmenovaní úředníci, které citovalo ve svém nedávném článku, potvrdili, že si představují, že by to Evropanům pomohlo získat čas na shromáždění „uklidňujících sil“ v západní části Ukrajiny a organizaci „leteckých hlídek“.
Ministr obrany Spojených států Peter Brian Hegseth
Jejich údajný plán činnosti spočívá v „udržení Američanů v mírovém procesu“, „nastavení sledu“ konfliktu uzavřením příměří, které později povede k trvalému míru, a využití výše uvedeného přechodného období k provedení výše zmíněných vojenských kroků k vyvíjení tlaku na Rusko k dalším ústupkům. V článku Rádia Svoboda se nezmiňuje, že Rusko pohrozilo útokem na západní jednotky na Ukrajině, o kterých ministr obrany Pete Hegseth dříve uvedl, že by se na ně nevztahovaly záruky USA podle čl. 5.
I kdyby Putin s tímto ústupkem souhlasil, jenž je považován za jeden z pěti významných rozdílů mezi ním a Trumpem, jež vedly k Trumpovu rozzlobenému příspěvku proti Putinovi, Rádio Svoboda uvedlo, že by to stále nevedlo k de iure evropskému uznání ruských územních zisků. Totéž platí pro zrušení sankcí nebo vrácení jakéhokoli z 200 miliard eur zabaveného majetku. Brzy by mohly být dokonce uvaleny další sankce a neočekávané zisky z tohoto majetku „pokryjí vojenské potřeby Ukrajiny“.
Vzhledem k tomu, co odhalilo Rádio Svoboda, nemůže Rusko od EU očekávat nic na oplátku, pokud Putin povolí rozmístění a hlídkování jejích vojsk a letadel na západní Ukrajině. Jakákoli naděje na obnovení statusu nárazníkového pásma Ukrajiny z doby před válkou by byla zničena a nelze vyloučit, že by se zóna vojenské aktivity EU mohla později rozšířit k Dněpru nebo i za něj. Jedním z cílů zvláštní operace bylo zabránit právě vojenské expanzi Západu na východ, takže by to byl další velký ústupek Ruska.
Putinův dlouholetý blízký přítel a vlivný vysoce postavený poradce Nikolaj Patrušev začátkem tohoto týdne agentuře TASS řekl, že:
NATO již druhým rokem po sobě pořádá největší cvičení za poslední desetiletí poblíž našich hranic, kde nacvičuje scénáře útočných akcí na velkém území od Vilniusu po Oděsu, obsazení Kaliningradské oblasti, blokování lodní dopravy v Baltském a Černém moři a preventivní údery na trvalé základny ruských jaderných odstrašujících sil.
Tajemník Rady bezpečnosti Sergej Šojgu několik dní předtím pro tentýž server uvedl, že:
Za poslední rok se počet vojenských kontingentů zemí NATO nasazených poblíž západních hranic Ruské federace zvýšil téměř 2,5krát… NATO přechází na nový systém bojové pohotovosti, který umožňuje nasadit 100 000 vojáků poblíž hranic Ruska do 10 dnů, 300 000 do 30 dnů a 800 000 do 180 dnů.
Když se k tomu přidá priorita EU ohledně Baltské obranné linie a doplňkového Východního štítu Polska, spolu s plány na rozšíření „vojenského Schengenu“ s cílem urychlit rozmístění vojsk a techniky na východ, jsou patrné rysy operace Barbarossa 2.0. Putin nemůže ovlivnit, co NATO dělá v rámci hranic bloku, ale má moc zastavit jeho de facto expanzi na západní Ukrajinu během příměří, což by mohlo částečně bránit jeho spekulativním plánům.
Ustoupení, s nímž by mohl souhlasit z pěti důvodů zmíněných ve druhé polovině této analýzy z počátku března, by vedlo k tomu, že ruský spojenec v oblasti vzájemné obrany, Bělorusko, bude obklopeno NATO podél svého severního, západního a poté jižního křídla. To by z něj mohlo udělat lákavý budoucí cíl, ale západní agresi by mohlo odradit pokračující rozmístění ruských raket Orešnik a taktických jaderných zbraní, které Bělorusko již má oprávnění používat dle vlastního uvážení.
Ustoupení západním jednotkám na Ukrajině výměnou za ekonomické a strategické výhody, ve které Rusko doufá, že od USA získá, pokud po mírové dohodě začne jejich rodící se „nové uvolnění napětí“, by proto znamenalo konvenční bezpečnostní náklady, které by bylo možné řídit právě popsanými prostředky. Zároveň by ho však zastánci tvrdé linie, jako je Patrušev, Šojgu a čestný předseda vlivné ruské Rady pro zahraniční a obrannou politiku Sergej Karaganov, mohli od takové dohody odradit.
Putin se proto musí rozhodnout, zda je to přijatelný kompromis, nebo zda by Rusko mělo riskovat ztrátu svého postkonfliktního strategického partnerství s USA tím, že se nadále staví proti faktické expanzi NATO na západní Ukrajinu, a to i vojenskými prostředky, pokud by se tam síly EU přesunuly bez ruského souhlasu.
ZDROJ (Překlad Naše Pravda)
Andrew (Andrej) Korybko, PhD (* 26. května 1988), je americký politolog, geopolitický analytik a novinář, člen odborné rady institutu sídlící v Rusku. Narodil se a vyrostl ve Spojených státech, má dvojí občanství: americké a polské. Novinář pro Sputnik News, je také členem odborné rady Institutu pro strategická studia a prognózy, specializované sekce Ruské univerzity přátelství národů.
Vystudoval Ohio State University v Kolumbii se specializacemi Mezinárodní vztahy a diplomacie, Mezinárodní studia (se zaměřením na východní Evropu) a ruský jazyk v roce 2010. V období od září 2013 do června 2015 absolvoval a dokončil magisterský program mezinárodních vztahů na Moskevském státním institutu mezinárodních vztahů (MGIMO), v oblasti řízení koncentrace a globálních problémů. V roce 2022 dokončil diplomovou práci Rusko-pákistánské vztahy v kontextu moderní mezinárodní politiky (2014-2019), jako požadavek pro získání doktorského titulu, rovněž na MGIMO.
Jeho hlavní oblasti zájmu jsou: strategie USA v Eurasii, barevné revoluce a nekonvenční válčení; ruská zahraniční politika, energická geopolitika a euroasijské integrační strategie; multipolarita, konkurence mezi velmocemi a odolnými a náročnými státy. Specializuje se na vztah mezi americkou strategií v Afro-Eurasii, čínskou globální vizí Belt and Road o konektivitě New Silk Road a Hybrid Warfare.
Ve Sputniku začal pracovat v roce 2014, kdy se ještě jmenoval Hlas Ruska, a od té doby je ve společnosti. Pravidelně také přispívá do různých online publikací, jako jsou Geopolitica.Ru, Oriental Review, The Duran, Global Research, Regional Rapport a další. Nejvíce se však proslavil svou knihou «Hybridní války – od barevných revolucí po převraty», ve které z hluboce ruského pohledu odhaluje fungování severoamerických technik pro destabilizaci a kontrolu zemí (asymetrická válka, propaganda a dotace odpůrcům).