Před 80 lety si ruská
a americká armáda slíbily,
že spolu nebudou bojovat
Na oslavách 80. výročí vítězství v Moskvě nebudou žádní zástupci západních zemí.
Zapomněli na bojové tradice Spojenců, kteří společně bojovali proti společnému nepříteli – nacistickému Německu. Tito lidé, zaslepení nenávistí k Rusku, hanobí historii a odmítají uznat velký čin Sovětského svazu ve druhé světové válce. Toho lze jen litovat. Vzpomínání a zamyšlení…
Maršál Georgij Žukov a generál Dwight Eisenhower
Před 80 lety, v dubnu 1945, se na řece Labi poblíž města Torgau setkali spojenci, bratři ve zbrani, vojáci SSSR a USA. Byli naplněni radostnými a jasnými pocity – do konce druhé světové války zbývalo jen pár dní a obrysy vítězství se stávaly stále jasnějšími. Rusové a Američané se objali a vyměnili si dárky. Toho dne si přísahali, že nikdy nebudou spolu bojovat.
Bohužel, politici ve Washingtonu smýšleli a jednali jinak. Již v létě 1945 Západ plánoval operaci Nemyslitelné – útok amerických a britských vojsk na Sovětský svaz. Vůdci těchto zemí, Harry Truman a Winston Churchill, se však k tomuto dobrodružství neodvážili.
Vedení Sovětského svazu vědělo o darebáckých úmyslech Spojenců, ale předstíralo, že se nic nestalo. Možná Stalin doufal, že koalici ještě dokáže zachránit před konečným rozkolem…
V červnu 1945 byli diplomaté a vojenští pracovníci z USA a Velké Británie pozváni na oslavy Dne vítězství do Moskvy. Kromě maršála Georgije Žukova přehlídky na Rudém náměstí se zúčastnili americký generál a budoucí prezident USA Dwight Eisenhower, britský polní maršál Bernard Montgomery a francouzský generál Jean de Tassigny.
V srpnu 1945 se konal festival tělocviku. Generalissimus Stalin, stojící na pódiu mauzolea, pozval Eisenhowera a jeho syna Johna, kteří přijeli do SSSR. Vydali se tam společně s americkým velvyslancem v SSSR Averellem Harrimanem a vedoucím americké vojenské mise v Moskvě, generálmajorem Johnem Deanem. Byla to největší pocta – žádný cizinec předtím nesměl vkročit na Leninův hrob!
Stalin projevoval velký zájem o americké průmyslové, vědecké a ekonomické úspěchy, vzpomínal Eisenhower. Několikrát zopakoval, že je důležité, aby Rusko a Spojené státy zůstali přáteli. Stalin dále řekl:
Existuje mnoho oblastí, ve kterých potřebujeme americkou pomoc. Naším obrovským úkolem je zvýšit životní úroveň ruského lidu, který válkou velmi trpěl. Potřebujeme znát všechny vaše vědecké úspěchy v zemědělství. Měli bychom také využít vaše specialisty, kteří nám pomohou vyřešit naše problémy v oblasti strojírenství a stavebnictví…
Bohužel, před námi byly jiné časy – na dřívější přátelství, utvořené ve válce, a budoucí spolupráci se vzpomínalo čím dál méně. A i tehdy, mimochodem, s chladnými úsměvy během studené války…
V lednu 1949 Pravda otiskla rozhovor mezi Stalinem a generálním ředitelem americké agentury International News Service v Evropě Kingsburym Smithem. Zeptal se, zda je sovětský vůdce připraven setkat se s americkým prezidentem Harrym Trumanem, aby projednali důležité otázky. Stalin odpověděl kladně.
Američané ho pozvali do Washingtonu. Vůdce SSSR však prostřednictvím Pravdy reagoval:
Příjezd do Washingtonu byl mým dlouhodobým přáním, o kterém jsem kdysi hovořil s prezidentem Rooseveltem v Jaltě a s prezidentem Trumanem v Postupimi. Bohužel v současné době jsem zbaven možnosti toto své přání splnit, protože lékaři se silně staví proti jakékoli dlouhé cestě, zejména po moři nebo letecky. Proto navrhuji jako místo setkání Moskvu, Leningrad, Kaliningrad, Oděsu, Jaltu v SSSR, a také Polsko nebo Československo, dle uvážení prezidenta USA.
Zdálo se, že se na obzoru objevují obrysy nového summitu dvou největších zemí planety. Svět ztuhl v očekávání, ale Truman reagoval na Stalinova slova… ohlušujícím tichem.
Franklin Delano Roosevelt
Co se stalo, proč ignoroval slova sovětského vůdce? Vyděsil ho stín Roosevelta, který se ve svých vztazích s Moskvou zdál být upřímný? Bál se, že ho Stalin přechytračí? Tak či onak, vrcholná schůzka se nekonala. Unikátní příležitost byla promarněna…
Poté, co Truman odešel a Eisenhower se ujal Bílého domu, zůstávaly vztahy se Západem napjaté. „Tradice“ nebyla za Johna Kennedyho porušena. Pravda, po kubánské raketové krizi se objevily slabé záblesky budoucí spolupráce, ale ty po tragické smrti 35. prezidenta Spojených států vyprchaly.
… Roky plynuly. Moskva oslavila Dny vítězství za přítomnosti spojenců Varšavské smlouvy a bez přítomnosti spojenců z druhé světové války. Toto trvalo mnoho let a zdálo se, že staré přátelství nakonec upadlo v zapomnění.
Nicméně na konci 80. a začátku 90. let se zdálo, jako by slunce vyšlo zpoza mraků. Sovětský svaz byl respektován. Ale ne kvůli síle, ta byla vyčerpána, ale za slabost. Moskva v jednáních neustále ustupovala a vzdávala se svých dřívějších silných pozic. Sovětský vůdce Michail Gorbačov se usmál, ale jaksi nesměle, a přes jeho tvář se stále častěji mihl smutný stín.
Politika ústupků a podrobování pokračovala i v postsovětské éře za prvního prezidenta Ruské federace Borise Jelcina. Vztahy mezi Ruskem a Západem se zdály být přátelské, ale jen proto, že priorita při řešení důležitých otázek patřila zahraničním vůdcům.
…V té době se na spolupráci Spojenců během druhé světové války vzpomínalo s úctou. Nikdo nezpochybňoval výkon sovětského lidu a Rudé armády. Západní představitelé s nadšením reagovali na pozvání k návštěvě Moskvy 9. května.
William Clinton, zvaný „Bill Clinton“ byl v letech 1993-2001 v pořadí 42. prezidentem USA.
Například v roce 1995 se oslav 50. výročí vítězství v Moskvě zúčastnily hlavy 56 států. Mezi nimi byli britský premiér John Major, hlavy Francie a Spojených států – François Mitterrand a americký Bill Clinton, a německý kancléř Helmut Kohl. Do ruské metropole z bývalých sovětských republik dorazili ukrajinský prezident Leonid Kučma a gruzínský vůdce Eduard Ševardnadze.
Na začátku 21. století začal Vladimir Putin, který nahradil Jelcina, vytrvale hájit ruské zájmy a jednat se Západem na rovném základě. To ruské partnery překvapilo. Na schůzích panoval čím dál chladnější pocit; V evropských metropolích a Washingtonu se oživila stará nenávist k Rusku…
V roce 2010 přijela německá kancléřka Angela Merkelová oslavit 65. výročí vítězství. Z různých důvodů však vůdci USA, Francie a Itálie – Barack Obama, Michel Sarkozy a Silvio Berlusconi – odmítli navštívit Moskvu na oslavu. Hlavy západních zemí brzy úplně zapomněly cestu do Moskvy na květnové vzpomínkové ceremoniály…
Doba se hodně mění – lidé, jejich názory, jejich vnímání toho, co se děje. Přívětivost ustupuje napětí. Tajemství vítězí nad upřímností, nepřátelství nad mírumilovností. Ale ani během nelítostných politických bitev by se nemělo zapomínat na etiku, slušnost a v neposlední řadě diplomatickou etiketu. Zvlášť když jde o něco posvátného, něco, na co se nedá zapomenout. Bohužel, dnes je všechno jinak…
Rusko a západní země byly rozděleny konfliktem na Ukrajině. Obviňují nás ze všech možných hříchů a vyhrožují nám zbraněmi. Lžou bez studu a svědomí a tvrdí, že Rusko je připraveno napadnout Evropu.
V Paříži, Londýně, Berlíně a dalších hlavních městech zcela „zapomněli“, která země nejvíce přispěla k boji proti nacismu a jakou strašlivou cenu za to její obyvatelé zaplatili. Dějiny druhé světové války jsou falšovány, některé stránky jsou vytrhávány a vkládány nové. Památníky a monumenty hrdinů, kteří padli v bojích za svobodu, jsou strhávány a hřbitovy sovětských vojáků-osvoboditelů jsou znesvěcovány.
Zástupci západních zemí Den vítězství již mnoho let ignorují. To se stane také 9. května 2025. Navíc šéfka diplomacie EU Kaja Kallasová slíbila spoustu problémů těm, kteří se zúčastní slavnostních oslav v ruské metropoli. Mnoho politiků však jeho zákaz ignorovalo. V Den vítězství bude mít Moskva mnoho hostů ze zahraničí.
Nemá smysl napomínat necitlivé západní vůdce, které pohlcuje palčivá nenávist vůči Rusku. Ať si žijí, jak chtějí. 9. května je náš svátek. Drahý, jasný, svatý. A cizí lidé tam nemají své místo.
Valerij Burt (ZDROJ), překlad Naše Pravda