Doc. JUDr. Zdeněk Koudelka, Ph.D.: Konec války a naše osvobození – 8. nebo 9. května?

Válka v Čechách a na Moravě dle platného místního letního času skončila až jednu minutu po půlnoci 9. května. Hlavní vítězové slaví konec války dle svého času. My? Jako vždy v protektorátu.

Dr. Zdeněk Koudelka se zabývá otázkou skutečného konce druhé světové války a vysvětluje důvody, proč každá z vítězných velmocí slaví konec války v jiný den. Petr Hájek dodává, proč bychom u nás, pokud bychom nebyli protektorátem Bruselu ale suverénní zemí, si měli připomínat osvobození až 9. května.

Na základě zákona ze 7.5.1946 se konec války u nás slavil 9. května až do roku 1991, kdy na návrh poslance československého Federálního shromáždění a pozdějšího prezidenta Miloše Zemana byl svátek přesunut na 8. května. Ale kdy skutečně válka v Evropě skončila?

Kapitulace Německa v Remeši

Německo podepsalo kapitulaci v Remeši už 7. května 1945 a opakovaný kapitulační akt je datovaný 8. května v Berlíně.

Ale válka nekončí podpisem kapitulace. V právu se odděluje platnost právního aktu a jeho účinnosti, tedy chvíle, odkdy teprve jsou všichni povinni se jím řídit. To se týká i kapitulace. Kapitulace musí být vtělena do rozkazů bojovým jednotkám, na což je třeba čas.

Proto remešská i berlínská kapitulace byly platné okamžikem podpisu, ale shodně určovaly účinnost ukončení bojových operací na minutu přesně 8. května 1945 ve 23 hod 1 min středoevropského času.

Na první pohled to tedy vypadá, že válka v Evropě skutečně skončila 8. května. Ovšem není to tak jednoduché. Zarazí již výběr hodiny účinnosti – těsně před koncem dne. Přirozené je přece ukončit boje k půlnoci toho kterého dne.

A ve skutečnosti to tak bylo. Boje se totiž vedly především na území Německa a v Protektorátu Čechy a Morava. V nich platil letní čas (znovuzavedený u nás Hitlerem), který byl vůči středoevropskému o hodinu napřed. Tento čas v květnu 1945 platil například i ve Francii, Belgii, Itálii, Nizozemí.

Minutu po půlnoci

Válka v Čechách a na Moravě dle tehdy i dnes platného místního letního času tedy skončila jednu minutu po půlnoci 9. května. Proto se roku 1946 u nás slavilo první výročí 9. května. Událost, kterou si tehdejší účastníci oslav živě pamatují. A je to logické. I dnes, když se dítě narodí nebo člověk zemře minutu po půlnoci 9. května za letního času, je tento den zapsán v matrice, byť dle středoevropského času je ještě 8. května.

Hlavní vítězové války tudíž slaví konec války dle svého času. Středoevropský čas 23 hod 1 min 8. května byl 22 hod 1 min západoevropského (londýnského) času, 17 hod 1 min východoamerického (washingtonského) času, ale již 1 hod 1 min 9. května moskevského času.

Přitom se různě uplatňoval letní čas. Na území Čech a Moravy akt německé kapitulace a ukončení války nabyl účinnosti 9. května, minutu po půlnoci tehdejšího i dnešního místního letního času. Že některé jednotky neuposlechly kapitulační rozkaz, nic nemění na právní účinnosti kapitulace k tomuto okamžiku.

Petr Hájek: Protektorátní mentalita se nemění

Potud právní výklad JUDr. Zdeňka Koudelky. Proč tedy u nás od roku 1991 slavíme výročí osvobození už 8. května? Odpověď je jednoduchá – a pro dnešní poměry příznačná.

Miloš Zeman navrhl změnu zákona dva roky po převratu. To jsme ještě stále byli Československo, takže šlo o zákon federální, neboli platil jak v Čechách, tak na Slovensku. Přitom šlo o jasné zmrzačení historického faktu, že u nás – a tím vlastně v celé Evropě – skončila válka až Pražskou operací Rudé armády. Tedy 9. května.

Osmého května ještě stáli bojovníci na barikádách a Němci útočili a vraždili, přestože věděli, že už je konec. Jenže se potřebovali probít do „pohodlného“ amerického zajetí. A v tom jim chabě vyzbrojení stateční obránci pražských barikád stáli v cestě.

Muži a ženy se modlili, aby již od Berlína dorazila Rudá armáda (viz slavná Němá barikáda Jana Drdy, „kultovní“ povídka, která má být zapomenuta).

Němá barikáda:
Film (ukázka) věnovaný hrdinům Pražského povstání 1945

Sovětští tankisté se na Stalinův rozkaz, ač vyčerpaní boji o německé hlavní město, okamžitě vydali na pomoc Praze, která zoufale o pomoc volala. Teprve když sovětské tanky vjely do pražských ulic, byl konec války.

Takže pokud si v posledních více než třiceti letech připomínáme konec války o den dříve, je to jen klasický příznak u nás tak „tradiční“ protektorátní mentality. A základ historické mystifikace, která u nás dostala letos obzvlášť drastickou podobu tvrzením, že nás vlastně osvobodili Američané, zatímco „Rusové“ (už ani ne Sověti!) nás vlastně jen „okupovali“.

Prostě jsme opět protektorátem Německa (takzvaně Bruselu) a místní kolaboranti, dědicové kolaborantů z let 1939-1945 se opět snaží změnit historii. To je podstata posunutí Dne vítězství o jeden den zpět.

Abychom hlavně neslavili ve stejný den jako naši osvoboditelé – přehlídkou v Moskvě. Na tu dorazí alespoň jediný statečný zástupce bývalého Československa, slovenský premiér Robert Fico. Děkujeme, bratře!

A osud českých protektorátních kolaborantů? Bude nakonec stejný, jako byl osud jejich předchůdců. Jen ty Boží mlýny někdy melou z našeho lidského pohledu trochu pomaleji, ale zato definitivně. Takže:

Ať žije 9. květen, Den osvobození!