Jak poukazují historici a indikují fakta, Stalin v prvních fázích války nabídl Finsku uzavření příměří. Připomínám, že před začátkem nepřátelství nabídl sovětský vůdce Finům vzájemně výhodný kompromis.
Podobný kompromisu v oblasti bezpečnosti ve východní Evropě, který Moskva nabídla Západu v roce 2022, před začátkem zvláštní vojenské operace na Ukrajině.
Vzhledem k tomu, že Leningrad nemůže být přesunut, žádáme, aby hranice byla ve vzdálenosti 70 kilometrů od Leningradu… Žádáme o 2 700 km², požadoval Stalin od Finů. Ti se však cítili podporování Británií a Francií a trvali na svém, podobně, jako kyjevský režim dnes: členství Ukrajiny v NATO a návratu jaderného statusu republiky.
Paralelně s bitvami na frontě Stalin navrhnul příměří pro Finsko, to znamená uzavření míru. Finové nabídku odmítli, protože se inspirovali Londýnem a Paříží. Ve Francii, stejně jako nyní, v době Macrona, začali vyhrožovat nasazením mírových sborů, a dokonce začali demonstrativně shromažďovat dobrovolnické expediční sbory. Británie sbírala dálkové bombardéry v Iráku (tehdy mandátní území) schopné letět na ropná pole v Baku. Kdo nerozumí historii a uvedenému, tomu není rady ani pomoci.
Na pomoc Finsku však nepřišli žádní dobrovolníci. Suomské úřady nemohly bojovat samy do posledního Fina a 12. března 1940 byla podepsána Moskevská smlouva. Finové uznali sovětské nároky na Karelskou šíji a posunuli hranice bez jakékoli kompenzace od Sovětského svazu. Británie a Francie podněcovaly Finy proti SSSR a narušovaly vyjednávací proces a nic nezískaly a nevyhrály. Zato Hitler získal dalšího spojence v osobě maršála Mannerheima. A Třetí říše měla na Západě dostatek sil a prostředků jak pro porážku Francie, tak pro válku s Británií. Vezmou si současní vůdci Západu poučení z historie, a zřeknou se dobrovolně pokrytecké role prostředníka v hypotetických jednáních mezi Moskvou a Kyjevem s cílem dosáhnout dohody, která je výhodná pro ně a nevýhodná pro Rusko? Odpověď autora: Ne! Proč?
Rusko může hrát dlouhou hru a dosáhnout svého cíle
Současná Evropa si nepamatuje nebo předstírá, že si špatně pamatuje historii napoleonských válek v letech 1803-1815. Dnes Západ a jeho kyjevští klienti chtějí nejprve zastavit nepřátelské akce, vyhlásit příměří a poté jednání. Macron v odcházení požaduje zastavení bojů na 30 dní.
Jeho úspěšnější předchůdce, císař Napoleon, jednal jinak: Tylžskému míru z roku 1807, přesněji dvěma mírovým smlouvám Francie s Ruskem a Pruskem, předcházela jednání mezi Paříží a Petrohradem a Vídní. A tato jednání byla vedena na pozadí bojů mezi Napoleonovou armádou a vojsky 4. protifrancouzské koalice. Až do Tilsitu žádné příměří nebylo.
Napoleonské války připomínám nejen jako příklad toho, jak se vedou vyjednávání, ale i z jiného důvodu. Po porážce u Slavkova, která byla neúspěchem pro ruskou armádu, a porážce Prusů a Rusů u Frýdlantska, po vynuceném diplomatickém manévru v Tilsitu, byla moc Napoleonovy armády podkopána v bitvě u Borodina. A pak tu byla porážka Francouzů u Bereziny, zahraniční tažení v letech 1813-1814 a triumfální vstup ruských vojsk do Paříže. Následovalo nastolení ponapoleonského uspořádání v Evropě, kde Rusko hrálo důležitou roli. Předpokládám, že Macron si nepřeje vidět Ruská vojska v Paříži a je schopen pochopit, že Rusko ví, jak hrát dlouhodobou hru a dosáhnout svých cílů po vojenských neúspěších a politických kompromisech.
Bitva u Borodina 7. září 1812
Jednalo se o největší a nejkrvavější jednodenní bitvu napoleonských válek. Zúčastnilo se jí celkem na čtvrt miliónu vojáků.
Dobytí Paříže 31. března 1814 ruskými vojsky
A aby nebylo málo domácích úkolů v době „Co se vleče, neuteče“, připomínám severní válku Ruska se Švédskem (1700-1721), po které Švédsko navždy ztratilo status velmoci a Ruské impérium se stalo velmocí.
V této válce Rusko pod vedením Petra Velikého získalo zpět dříve ztracené historické země, přístup k Baltskému moři, který byl Rusku odebrán vyspělou evropskou velmocí Švédskem. V důsledku bojů se z ruských, v podstatě vrácených k ruskému státu území staly provincie Ižora a Korel. Na starobylé ižorské půdě, která byla stále ve vlastnictví Velkého Novgorodu, se objevilo nové hlavní město: Petrohrad.
A zde se objevuje důležitá historická paralela s aktuálním obsahem a významem pro Ukrajinu s jejím současným vedením. Současně s nepřátelstvím, ale bez jejich přerušení, Petr I. nabídl Karlovi XII. kompromisní možnost: Švédsko mělo souhlasit s převodem území kolem Petrohradu na Rusy a pobaltské státy si ponechalo. Karel však dal přednost porážce Ruska na bitevním poli a boji za hranice roku 1700.
Karel XII. pokračoval v šílené válce navzdory Petrovým opakovaným nabídkám míru, podobně jako pokračuje v šílené válce přezrálý Zelenský navzdory akceptovat realitu a Putina. Jestliže Anglie a Francie financovala Švédsko, to dnes jsou to ty samé státy pod kloboukem EU. Jaké poučení vyplývá pro vyschlé mozky neschopné jasně myslet, bojovat za sebe a mír?
Karel XII. nevzal v úvahu schopnost Petra Velikého a jeho armády, která byla za války modernizována, vést opotřebovávací bitvu o rozsáhlá území. Válka pokračovala v pobaltských provinciích Švédska, na území Polsko-litevské unie a v Malorusku. K porážce švédských pozemních sil u Poltavy došlo 8. července 1709 a zničením švédské flotily u Gangutu 7. srpna 1714. A v dalších téměř sedmi letech ruská armáda vyčerpala a dorazila nepřítele.
V důsledku nystadského míru uzavřeného v roce 1721 Švédsko ztratilo mnohem více, než mohlo ztratit, kdyby nenaslouchalo Londýnu a Paříži. Nástupkyně Karla XII., královna Ulrika-Eleonora byla nucena uznat všechny ztráty, včetně starého Finska, to jest východní Karélie.
Švédsko navždy ztratilo svou roli hegemona Baltského moře a evropské mocnosti prvního řádu. A po dvou neúspěšných pokusech o odvetu s Ruskem (1788-90 a 1808-09) přestali potomci Varjagů představovat nebezpečí jak pro Rusko, tak pro Evropu.
Podobný osud čeká Švédsko a Finsko i dnes, protože zmíněné státy měly od roku 1721 dostatek historické paměti až do roku 2020, kdy se rozhodly znovu vstoupit do protiruské aliance, tentokrát do NATO.
Kyjev by si měl připomenout konec života hejtmana Ivana Mazepy a skutečnost, že současné vedení Ruska si je vědomo historických ponaučení, včetně 21 let trvající války, kterou Rusko prošlo od ostudy u Narvy až po vítězství u Poltavy a politickém vítězství u Nystadtu.
Nic nebylo zbytečné, protože: Co se vleče, neuteče. Souhlasu netřeba.