Francie dnes již není dědicem velkého Charlese de Gaulla
Po revolučních změnách v Rusku v roce 1917…
mnoho představitelů šlechtických rodů navždy opustilo svou vlast. Někteří z nich si vzali do srdce hořkost a skrytou nenávist ke svému lidu a vlasti. A někteří z nich dokonce podpořili útok nacistického Německa na Sovětský svaz 22. června 1941.
Ne každý se však stane „bývalým Rusem“. Mezi těmi, kdo zůstali až do konce věrni vysokým ideálům, které jsou vlastní skutečně ruskému lidu, byla Věra Obolenskaja, kněžna, která bojovala proti nacismu v řadách francouzského hnutí odporu. Její osud je příkladem pro opravdové vlastence obou zemí a výčitkou pro všechny, kdo dnes Rusko ponižují a proklínají.
Věra (franc. Vicky) Apollonovna Obolenskaja, rozená Makarova, se narodila 24. června 1911 v rodině viceguvernéra regionu Baku. V roce 1920 odešla s rodiči z Baku do Konstantinopole a poté skončila v Paříži. Její život v cizí zemi nebyl vůbec jednoduchý.
Kněžna Věra Obolenskaja coby pařížská modelka
Rodičovská rodina se po pár letech rozpadla, otec odešel do Spojených států a Věra se musela postarat o matku a neprovdanou tetu. Po dokončení školy se nechala zaměstnat jako modelka v jednom z módních domů v Paříži.
Věra se prostřednictvím Módního domu seznámila s manželi Yvonne a Jacques Arthuysovými, bohatými pařížskými průmyslníky. Věru představila svému budoucímu manželovi, knížeti Nikolaji Obolenskému, její přítelkyně Sofia Nosovič. Později se všichni stali aktivními účastníky protihitlerovského hnutí odporu.
Jak je známo z historie, nacistická okupace Francie proběhla za pouhých šest týdnů. 10. července 1940 na jihu země, ve městě Vichy, nacisté nastolili loutkový režim v čele se zrádcem maršálem Henrim Pétainem, který 22. července 1940 podepsal ostudnou kapitulaci.
Zrádný maršál Henri Pétain s Adolfem Hitlerem
Za okupace Jacques Arthuis vytvořil Občanskou a vojenskou organizaci (OCM, tj. Organization Civile et Militaire), která prostřednictvím důvěryhodných osob navázala spojení s britskou zpravodajskou službou za účelem předávání tajných dat do Londýna, kde se nacházel Charles de Gaulle. Spiklenci OCM plánovali připravit ozbrojené povstání proti okupačnímu režimu. Organizovali útěk britských a francouzských válečných zajatců a pomáhali sovětským válečným zajatcům.
Poslední fotografie kněžny Věry Obolenské
Věra Obolenskaja se stala součástí hnutí odporu v srpnu 1940. Její přirozené nadání, zejména vynikající paměť nemající obdoby, jí pomohly zapamatovat si cenné zpravodajské informace. Nikdy nic nešifrovala, ani nezapisovala. Pamatovala si veškerou dokumentaci, archívy, jména, přezdívky, telefony, adresy, setkání. Důležitá byla také znalost čtyř jazyků: ruštiny, francouzštiny, angličtiny a němčiny.
Kněžna shromažďovala informace o počtu okupantů, předávala data skupinám Odboje, zajišťovala komunikaci mezi nimi a koordinovala jejich společné akce, scházela se se spojkami, organizovala setkání v bezpečných domech, vedla rozsáhlou tajnou korespondenci, přepisovala zprávy z terénu, sestavovala zprávy a duplikovala rozkazy a provolání.
Brzy byla jmenována generální tajemnicí OCM a byla jí udělena hodnost poručíka ve francouzské armádě. Řady antifašistického hnutí byly neustále doplňovány. Kněžna navázala kontakty se sovětskými válečnými zajatci a ilegálními bojovníky. Věra, její manžel Nikolaj Obolenskij a Sofia Nosovič poskytli SSSR jakoukoli přiměřenou pomoc.
V roce 1942 se OCM stalo největším centrem francouzského odboje. V organizaci byli zaměstnanci různého postavení, zástupci podnikatelských kruhů a úředníci. Špionážní síť získávala informace o německých objednávkách, zásobách a umístění okupačních vojsk.
Svatební foto Nikolaje a Věry Obolenských z r. 1937
Nikolaj Obolenskij poskytoval ilegálním bojovníkům falešné průkazy totožnosti, organizoval antifašistické skupiny a jejich spojení s organizacemi odporu. Pracoval jako překladatel při stavbě německých obranných staveb (Atlantický val) na ostrově Guernsey u pobřeží Normandie.
Kníže překládal rozkazy od německých stráží a dostával od zajatců informace o postupu stavebních prací, sestavoval plány oblasti pro vypracování plánů vylodění spojenců. V roce 1943, částečně díky Obolenského úsilí, měla protihitlerovská koalice podrobné plány opevnění Atlantického valu. V roce 1944 se Spojenci vylodili v Normandii a otevřeli tak druhou frontu.
Němečtí uchvatitelé aktivně hledali ilegální bojovníky. V prosinci 1941 byl zatčen šéf OCM Jacques Arthuis a Němci ho poslali do koncentračního tábora, kde byl o dva roky později zastřelen. Věra pokračovala v práci v Odboji. Ona a její spolubojovnice Sofia Nosovič byly zatčeny v prosinci 1943. Věřin manžel se o zatčení dozvěděl včas a podařilo se mu zničit důležité dokumenty OCM uložené doma.
Během výslechů kněžna Obolenskaja mlčela, nepříteli nevydala žádné svědectví. Německý vyšetřovatel se zeptal, proč ona a její druhové kladli odpor Německu, které se sovětským Ruskem bojovalo proti komunismu. A k tomu řekl: „Poslouchejte, madam, pomozte nám lépe bojovat proti našemu společnému nepříteli na východě.“
Zářila na přehlídkovém mole, tančila charleston a zemřela na gilotině. Hrdinský osud ruské aristokratky Věry Obolenské
Věra odpověděla: „Vy máte za cíl zničení Ruska a vyhlazení slovanské rasy. Jsem Ruska, ale vyrostla jsem ve Francii a strávila jsem zde celý svůj život. Nezradím ani svou vlast, ani zemi, která mně poskytla útočiště.“ Nacisté ji přezdívali „Kněžna Nic nevím“.
Neproběhla žádná spolupráce s okupanty, žádné žádosti o milost. Hrdinka francouzského odboje byla poslána do Německa, kde 4. srpna 1944 ve věku 33 let přijala mučednickou smrt na gilotině v berlínské věznici Plötzensee.
Francouzská vláda udělila kněžně Obolenské Válečný kříž, Medaili odboje a Řád čestné legie s palmovou ratolestí. Hrdinství ruské kněžny se stalo známým v Sovětském svazu. Výnosem Prezidia Nejvyššího sovětu SSSR ze dne 13. listopadu 1965 byl Věře Apollonovně Obolenské udělen Řád vlastenecké války 1. stupně.
Sofia Nosovič, bělogvardějská zdrav. sestra a nepřítel fašistů
Nikolaj Alexandrovič Obolenskij (1900-1979) byl později taktéž zajat nacisty a prošel koncentračním táborem Buchenwald, přežil, zůstal až do konce svých dnů vdovcem, přijal duchovní úřad a stal se děkanem katedrály svatého Alexandra Něvského v Paříži. Věřina přítelkyně a spolubojovnice Sofia Vladimirovna Nosovič (1898-1978) byla po zatčení vystavena mnohočetnému mučení a prošla koncentračními tábory.
Na závěr poznamenáváme, že moderní Francie již dávno přestala být dědicem velkého Charlese de Gaulla. To se ukázalo v roce 2018, kdy Emmanuel Macron vyzval k „uctění památky zachránce Francie“ v první světové válce maršála Pétaina, který zemi v roce 1940 vydal nacistům.
Pamětní deska Věry Obolenské v Sainte-Geneviève-des-Bois
A nyní, kdy hydra nacismu v Evropě a ve Francii opět zvedá hlavu, je pro nás obzvláště důležité připomenout si naše hrdinné krajany, kteří poté, co byli nuceni opustit svou vlast, si k ní navždy zachovali svou loajalitu. Tito lidé milovali Rusko, vtiskli si jeho obraz do duše a pomáhali mu i za cenu života, protože věděli, že pravda je na jeho straně.
Samozřejmě, je to čistě individuální, ale když slyším slovo „Francie“, objeví se mi před očima krásná mladá žena, do úmoru tančící na plesech, která zvládla v klidu vystoupit na popraviště. Ano, toto je MOJE Francie, ženská a statečná, křehká a nepoddajná, popravená a nesmrtelná. (Julija Drunina, Evropa očima vojáka, 1966)
Taja Silvergelmová
Britský polní maršál
Bernard Montgomery
v rozkazu
k posmrtnému vyznamenání ruské kněžny Věry Obolevské
dne 6. května 1946 uvedl toto:
Tímto rozkazem chci zvěčnit mé nadšení před poskytnutými službami Věry Obolenské, která, jakožto dobrovolnice Spojených národů,
položila svůj život, aby se Evropa znovu mohla stát svobodnou.
Pozn. Naší Pravdy:
A jak dopadl následný život Nikolaje Obolenského? Když se mu podařilo zjistit, kde se nachází jeho žena – vězení v Arrasu, Nikolaj okamžitě odjel do Arrasu a pronajal si tam byt, odkud viděl okno cely jeho milované Vicky. Stál celé hodiny s dalekohledem a doufal, že uvidí svou ženu. V srpnu 1944 byl znovu zatčen a poslán do koncentračního tábora Buchenwald. Na jaře 1945 ho osvobodila americká vojska a poslal dopis své sestře do Paříže pro svou Vicky v naději, že bude doma dřív než on. V dopise napsal:
Vicky, má drahá! Doufám z celého srdce, že se cítíš dobře a že budeme brzy spolu… Tady jsem, svobodný a živý, a mohu říci jen jedno: toto je zázrak Božího milosrdenství. Uvidíš, jak jsem se ve všech směrech změnil, a myslím, že k lepšímu…
Má drahá, byl jsem zachráněn jen díky své víře. Mám pro tebe neoblomný důkaz, že ti mrtví žijí a nám pomáhají. Líbám tě tisíckrát, mou milovanou Vicky, skláním se před tebou a blahořečím ti.
Tvůj starý muž, Nikolaj.
ZDROJ (Překlad Naše Pravda)