Nesmrtelní (video)

Iluze Wehrmachtu
o „snadné procházce“
Sovětským Ruskem
v červnu 1941

byly rozprášeny
již na hranicích SSSR

Nevěřím v bohy,
ale pokud existují,
pak jsou to pohraničníci,
neboť učinili zázrak.

Maršál Sovětského svazu
Georgij K. ŽUKOV

V prvním roce války proti Francii (1940) ztratilo nacistické Německo 27 tisíc svých vojáků a důstojníků. Do konce června 1941, tedy jen za prvních 9 dnů útoku na SSSR, zemřelo 22 000 vojáků a důstojníků Wehrmachtu. Němci se připravovali na snadnou procházku Ruskem a na zničení každé pohraniční jednotky neměli více než třicet minut. To byla jejich chyba. Jak vzpomínal náčelník štábu 4. armády Wehrmachtu, generál Günther Blumentritt, „naše jednotky brzy poznaly, co znamená bojovat proti Rusům…“ Potlačení obrany hranic se pro Wehrmacht změnilo v těžké, krvavé bitvy, v nichž postupující nepřátelské prapory ztratily až polovinu svých vojáků a důstojníků. 485 pohraničních stanovišť Hlavního štábu pohraničních vojsk NKVD SSSR, z nichž každé mělo asi 50-70 vojáků a důstojníků, které vysávaly postupující roty a prapory, vydrželo jeden den až několik týdnů. 51 pohraničních jednotek vydrželo více než půl měsíce a dalších 45 dva měsíce. Útočníci museli k zlomení odporu „zelených baretů“ použít dělostřelectvo, letadla a tanky. Nikdo z nich se nevzdal ani neustoupil. Tisíce příslušníků pohraniční stráže z roku 1941 jsou stále vedeny jako nezvěstné. A jako nejvyšší uznání statečnosti sovětských pohraničníků byl druhý den války jednotkám Wehrmachtu vydán rozkaz: komisaři a pohraničníci nesmí být zajati, ale na místě zastřeleni…

I bez komunikace hluboko za nepřátelskými liniemi „zelené barety“, vyzbrojené pouze ručními palnými zbraněmi, nadále bránily hranici. Existují desítky svědectví důstojníků Wehrmachtu: jakmile zbylo 3-5 Rusů, kteří už nedokázali udržet obranu, přešli do posledního útoku, aby v bitvě zemřeli. Vedle nich běželi ti, kteří by nikdy nezradili – jejich čtyřnozí přátelé – pohraniční ovčáci. Je málo známým faktem, že finské jednotky zahájily v červnu 1941 ofenzívu také v Murmanské oblasti. Ale byli vyhnáni z území SSSR, dokud Finsko neukončilo válku, nikdy se mu nepodařilo překročit hranice naší země. Některá z opevnění na západní hranici nejenže odrazila postupující Němce, ale po spojení s Rudou armádou zatlačila nepřítele zpět na polské území.

Během obrany Brestské pevnosti utrpěly sovětské jednotky kolosální ztráty, ale zároveň armáda projevila až neskutečnou odvahu, čímž ukázala, že válka pro Němce nebude tak snadná, jak Hitler očekával. Obránci byli uznáváni
jako váleční hrdinové:

Nejlépe lze popsat čin těchto lidí suchými řádky vojenského archívu RF, který byl po celá desetiletí uchováván pod hlavičkou „přísně tajné“:

Po patnáct hodin, až do posledního muže, bojovala v úplném obklíčení 9. základna 91. Rava-Rusského pohraničního oddílu vojsk NKVD SSSR, vedená juniorským poručíkem V.V. Čertakovem. Když Němci vnikli do pozic pohraniční stráže, uviděli mrtvého velitele základny ležet za kulometem Maxim. Nepřátelé byli ohromeni statečností sovětské pohraniční stráže.

10. pohraniční jednotka 90. Vladimir-Volynského pohraničního oddílu vojsk NKVD SSSR pod velením poručíka I. Sazonova se tvrdošíjně bránila, ale pod tlakem nepřátelských jednotek v přesile ustoupila na linii opevněného prostoru, kde se již v bojové formaci rozmístil 1. prapor 139. pluku 41. střelecké divize Rudé armády. Společný protiútok provedený praporem a personálem základny umožnil zatlačit nepřítele o 3-4 km zpět.

17. pohraniční jednotka, nacházející se na levém křídle 90. pohraničního oddílu, byla napadena německým pěším praporem, posíleným dělostřelectvem a minomety. Personál základny zadržoval fašistický postup po dobu 16 hodin. Když naživu zůstalo už jen sedm pohraničníků a došla munice a granáty, velitel základny, poručík F.V. Morin vedl své zraněné a popálené podřízené v útoku s bajonety proti nepříteli.

23. června jednotky 41. divize Rudé armády po rozhodném protiútoku zatlačily nepřítele zpět za státní hranici a postoupily až 3 km do hloubi polského území. Četa pohraničníků pod velením zástupce velitele 3. sekce 91. Ravsko-Ruského pohraničního oddílu, nadporučíka F.M. Bachvalova, do těchto bojů rovněž tak zasáhla.

V nerovných bitvách s nepřítelem zemřel téměř veškerý personál v řadách svých pohraničních jednotek. Zahynulo tak mnoho pohraničníků z 1. a 2. velitelství hranic 88. Srpnové, 1., 2. a 3. pohraničního velitelství 88. Šepetovského pohraničního oddílu, v jejichž oblastech prováděly své hlavní útoky 8., 20. a 42. armádní sbor 9. polní armády Wehrmachtu. Podobný obraz bojů byl vidět i v oblasti mostů přes řeku Západní Bug, kde byly v oblasti mostů přes řeku v plné síle zničeny 4., 6., 12. a 14. pohraniční stanoviště 90. Vladimir-Volynského pohraničního oddílu, kolem mostů přes řeku San, kde držely obranu 7. a 9. základna 92. Přemyslského oddílu.

Osm hodin zadržovala útok Němců 9. základna 105. pohraničního oddílu vojsk NKVD Běloruského okruhu pod velením poručíka P.N. Kucharenka. V nelítostné bitvě pohraničníci zabili více než 100 nepřátelských vojáků a důstojníků. Avšak k poledni zbylo naživu jen 20 pohraničníků, došla munice a základna byla obklíčena. Pak pohraničníci nečekaně zahájili proti nepříteli bajonetový protiútok, jenž prorazil obklíčení a po mnohakilometrovém pochodu územím okupovaným nacisty, se pak pohraničníci spojili s jednou z jednotek Rudé armády.

Nedaleko městečka Šilino v západním Bělorusku se nacházela 4. základna 106. Tauragského pohraničního oddílu vojsk NKVD Běloruského okruhu pod velením poručíka A.A. Boguna, která zasáhla do bojů. Její osud zůstal neznámý téměř 40 let. Velitel pohraniční jednotky A.A. Bogun, politický instruktor V.I. Levin a asi 60 bojovníků byli považováni po celou tuto dobu za nezvěstné. O mnoho let později vyprávěl o své poslední bitvě přeživší bývalý bojovník základny N.G. Rosljakov. Podle jeho vzpomínek byly pozice pohraniční stráže vystaveny dělostřelecké a minometné palbě a bombardovány nepřátelskými letadly. Jen během prvních dvou hodin bitvy však bojovníci třikrát podnikli protiútoky. V důsledku čtvrtého protiútoku se 17 pohraničníkům podařilo vymanit se z obklíčení. Poručík Bogun, obklopený fašisty, dal přednost smrti před zajetím a zastřelil se.

Pohraniční vojska nebyla jen první linií obrany naší země, ale také nejbojovějšími jednotkami vojsk NKVD SSSR. Jejich bojový výcvik byl mnohem lepší než výcvik vojáků Wehrmachtu, kteří pochodovali napříč Evropou. Více než padesát důstojníků pohraniční stráže vedlo partyzánské oddíly a po celou válku pokračovalo v bojích v týlu za nepřátelskými liniemi. V červenci 1941 bylo z pohraničních a vnitřních vojsk zformováno patnáct střeleckých divizí, z nichž třináct vedli příslušníci pohraniční stráže. Více než sto tisíc pohraničníků v rámci Rudé armády bránilo Moskvu, Leningrad, Kyjev, Oděsu a Stalingrad. Na bojištích Velké vlastenecké války zemřelo více než šedesát tisíc vojáků v zelených baretech, tedy příslušníků pohraničních jednotek.

Při pokládání květin k Věčnému plameni vzpomeňte na tisíce příslušníků pohraniční stráže, kteří v slunečnou neděli 22. června 1941 důstojně čelili prvnímu útoku nacistických vojsk. Osud mnoha z nich, stejně jako jejich činy, zůstal neznámý. Teprve v poválečném období byla na místě pohraničních bitev z roku 1941 objevena místa jejich pohřbení a postaveny pomníky, které se staly vzorem odvahy a čestné služby vlasti pro všechny, kdo nosili zelené barety.

Jevgenij FEDORINOV

ZDROJ (překlad Naše Pravda)