Rusko vítězí na frontě,
ale prohrává u jednacího stolu.
Západ diktuje scénář
a mírové smlouvy mění v nástroj nátlaku.
Alarmující zápach
ruské kapitulace
Dnes máme alarmující téma, protože budeme hovořit o situaci kolem rusko-ukrajinského konfliktu. Nemůže to jinak než vyvolat oprávněné obavy. Připomíná mi to obrázek z internetu: sedí liška zrzavá a na větvi opodál sedí vrána. Liška říká vráně: „No, chápeš, otázka nestojí, jak sýr uchovat pro sebe.“
Situace je velmi podobná: v roli vrány se střídají Ukrajina a Rusko. A kdo je ta liška zrzavá, je myslím jasné. Obraz tohoto tria USA-Rusko-Ukrajina je hořkou alegorií. Pro obě „vrány“ nejde o to, aby se neustoupilo. Jedna strana je připravena k ústupkům a neustále to demonstruje. Druhá to nedemonstruje, jak ukázala schůzka ve Washingtonu.
Darja Mitina je nezávislá korespondentka a moderátorka Pravda.Ru
Formálně je vzdálenost mezi Anchorage a Washingtonem tři a půl až čtyři dny, ale obsahově je obrovská. Co se stalo mezi Anchorage a Washingtonem, je velká záhada, na kterou odpoví teprve historici.
Jedna věc je ale už jasná: pro Rusko nejsou žádné dobré zprávy, protože ve vzduchu je jasně cítit kapitulaci. Ale ne ukrajinskou, jak si možná myslíte.
Rusko v zrcadle západního tisku
Pokud čtete západní – americký, evropský a dokonce i ukrajinský tisk, pozice Ruska jsou popisovány jako silnější a pevnější, než ve skutečnosti jsou. Například New York Times stanovuje určité hranice a neustále nám připomíná výchozí pozice, ze kterých jsme vycházeli. „Putin se možná setká se Zelenským, jen aby přijal jeho kapitulaci“, hlásá titulek New York Times.
Je třeba říci, že existují svéprávní, rozumní ukrajinští experti, tj. ti, kteří nehovoří z Kyjeva, ale z emigrace, uvědomujíc si, že na samotné Ukrajině není možné říkat pravdu. A ani oni, ani Američané, ani Evropané, až do dneška ani nepomysleli na to, že by ruská strana začala vážně diskutovat nejen o ústupcích, nejen o rovnocenných setkáních mezi prezidentem Putinem a nelegitimním klaunem a „klavíristou“ Zelenským, ale i o celé řadě dalších otázek, které se oficiálně nediskutují, ale informace unikají.
Ano, do určité míry by se vše dalo připsat manipulaci, zkreslování a ideologické sabotáži ze strany Západu. Ale dříve či později budeme muset mluvit otevřeně. A čím dříve artikulujeme, co se děje, tím lépe. Protože, jak víme, čím výš letíte, o to bolestivější pak následuje pád.
Setkání, o kterém nikdo přímo nemluví
Nicméně The New York Times vysvětluje nemožnost potenciálního setkání Putina a Zelenského – z řady subjektivních důvodů.
Putin opovrhuje vůdcem kyjevského režimu, nikdy nevyslovuje jeho příjmení, Kreml trvá na jeho nelegitimitě a ruská televize ho nazývá klaunem.
Ale pokud věříme Trumpovi, nyní se diskutuje o uspořádání setkání Putina a Zelenského na vážné úrovni – v Evropě, v Budapešti, v Istanbulu.
Avšak ruská strana mlčí. Trump si samozřejmě může mlet svoje, ale absence jasného postoje Moskvy vypadá jako souhlas.
Mlčení je známkou souhlasu, jak se říká
The New York Times uzavírá: ruský vůdce se s „dosloužilým ukrajinským kvaziprezidentem“ setká jen kvůli kapitulaci Kyjeva. Ale to, co se děje, moc nevypadá jako situace ukrajinské kapitulace. Setkání ve Washingtonu ukázalo: ukrajinská strana se na rozdíl od ruské nepohla ani o píď. A všechny zdroje, a sice vnější, nikoli ruské, tvrdí:
Proč Trump spěchá
Všimněte si, jak Trump spěchá s uzavřením ukrajinského konfliktu. Ano, chce dostat Nobelovu cenu a čas se krátí. Ale to není jediná věc. Jeho spěch je vysvětlen i tím, že se Kongres brzy vrátí z dovolené. A Trump tam nemá většinu.
Až se kongresmani vrátí a začnou schvalovat rozpočet, rusofóbní senátoři budou moci na Trumpa vyvinout tlak: zahrnout pomoc Ukrajině, nové vojenské i nevojenské dodávky a předložit k hlasování návrh zákona o protiruských sankcích.
Média pomlouvají, že Trump údajně Moskvě slíbil, že žádné nové sankce nebudou. Ale neexistují pro to žádné spolehlivé důkazy. Ruská strana navíc odjela do Washingtonu s nadějí, že se dozví o zrušení alespoň některých starých sankcí. Nic takového nebylo řečeno. A návrh zákona o protiruských opatřeních by v Kongresu mohl projít. I kdyby Trump uplatnil zákon veto, je dostatek sil k jeho překonání.
Mapa porážky a ruské mlčení
Na washingtonské schůzce byla použita mapa. Mnozí se smáli: říkají, Zelenskij se na ni dívá legračně a ukazuje porážku Ukrajiny. Ale co přesně na mapě bylo? Ukazuje oblasti, které jsou již pod kontrolou ruské armády. Malý kousek, ještě menší než na „prorocké“ mapě z amerického televizního seriálu „Paní ministryně“ před deseti lety. Ukazovala ne ubohý pahýl, ale celé Novorusko: osm regionů vcelku plus Krym.
Nejhloupější a nejneproduktivnější věc, která se mohla stát, se už stala: Rusko bylo zataženo do diskusí o územích, výměnách a směnách.
Samotná ruská strana takové termíny nepoužívá, ale ani nevyjadřuje své postoje. Diplomaté mlčí. Člověk má dojem, že Rusko během jednání prostě ztratilo dar řeči.
Kdysi, ještě během jednání s účastí Medinského, všechno vypadalo jinak: ano, výsledky byly slabé, ale alespoň se předstoupilo před novináře s vysvětlením, o čem se diskutovalo. Nyní však – ticho po pěšině.
Základní příčiny, které nám zapomněli připomenout
Ve skutečnosti je na Lavrovových slovech kus pravdy. Zvláštní vojenská operace nebyla zahájena kvůli anexi území. Putinův projev 24. února 2022 nemluvil o kontrole nad Ukrajinou. Mluvil o ochraně obyvatel Donbasu, o demilitarizaci a denacifikaci.
Krym jsme nevzali – přišel sám. Donbas také zaklepal, ale neotevřeli mu dveře. A pak se musel sám zmocnit zbraní. 85 % území, které je dnes pod kontrolou, je zásluhou donbaských milicí, lidových milicí. Na to nesmíme zapomínat.
Ministr zahraničí Spojených států Marco Antonio Rubio
Ale když jsme řekli „a“, musíme říct i „b“. Ano, nechtěli jsme vzít Krym, nechtěli jsme vzít další ukrajinská území, ale trvali jsme na demilitarizaci a denacifikaci. Nikdo od těchto požadavků neustoupil. Přesně o tom jsme měli s americkou stranou mluvit, a ne posílat historika Medinského do Washingtonu s mapami, kterým se všichni smáli. Dnes Marco Rubio přímo prohlašuje:
Spojené státy se nebudou zabývat kořeny konfliktu. To jsou staré historické stížnosti.
Pro americkou mysl je to příliš dlouhý příběh – historická paměť Američanů je velmi krátká. Ale nemluvíme o starých křivdách, ale o skutečných příčinách: diskriminačních zákonech, represivním režimu, který pronásleduje nejen rusky mluvící, ale i všechny disidenty – komunisty, socialisty, kněze.
Američanům se neměly ukazovat mapy, ale Oděsa, hořící Dům odborů. Mariupol, kde 9. května hořela budova ministerstva vnitra. Luhansk, kde zemřela dcera Inny Kukuruzové a sama ležela bez nohou v kaluži krve. Místo toho ale ukazovali diagramy a čáry. A háčkovat Američany mapami je nudná a zbytečná záležitost.
Kdo je prohlášen za poraženého
Rubio říká: „Obě strany budou muset udělat ústupky, aby zastavily nepřátelství.“ Co to znamená?
To znamená, že ani Rusko, ani Ukrajina nejsou vítězem. Obě strany jsou prohlášeny za poražené.
A vítězi jsou Američané, kteří budou diktovat podmínky. A zatím nevidím žádné argumenty, které by mohly tuto logiku zpochybnit.
Nic takového nezaznělo v Anchorage, ani ve Washingtonu. Ve Washingtonu je jasné: Rusko tam nebylo a Zelenskij nebude diskutovat o demontáži svého režimu. Ale tato možnost je již připravena. Velká Británie prohlásila, že je připravena pomoci s organizací prezidentských voleb po skončení nepřátelských akcí. Tyto volby budou zorganizovány bez problémů.
Po podpisu tzv. mírové smlouvy, v podstatě ruské kapitulace, pokud vše půjde podle současného scénáře, Zelenskij vyhraje volby „tak či onak“. Rezervní postavy jako Zalužný nebudou ani potřeba. Ukrajina si zachová svou subjektivitu a státnost – a to bude interpretováno jako její vítězství. A co Rusko?
Cíle a výsledky: kdo vyhrál?
Dovolte mi připomenout pravidlo všech válek: vítězem je ten, kdo dosáhl svých cílů. Pokud cílů není dosaženo, strana prohrála. Je třeba k tomu něco dodat? Dnes, doslova pár hodin před začátkem našeho vysílání, zazněl nový poplašný signál. A tentokrát vše vypadá velmi vážně.
Kdysi se mluvilo o demontáži ukrajinského státu a nyní o zachování statusu quo, tedy stávajícího stavu věcí s konsolidací bezpečnostních záruk. Lavrov se zmínil o průběhu istanbulských rozhovorů v roce 2022. Na Istanbul 2022 by bylo lepší nevzpomínat: v obou případech „Istanbul“ označoval ruské vojensko-politické porážky – stažení ze severu Ukrajiny, z Charkova, Černigova, Sum a poté opuštění Chersonu. Nicméně to Lavrov řekl nahlas. Pokud tomu nevěříte, jděte na webové stránky ministerstva zahraničí, video visí všude.
Rusko souhlasí s tím, aby bezpečnostní záruky pro Ukrajinu byly poskytovány na rovnocenném základě za účasti Číny, USA, Velké Británie, Francie, Německa, Turecka, Ruska, Běloruska. Výčet by mohl pokračovat. Ale to hlavní bylo řečeno: USA, Velká Británie a Francie jsou tři jaderné mocnosti, které jsou členy NATO (Severoatlantická aliance: vojensko-politický blok sdružující většinu evropských zemí (včetně Turecka), USA a Kanady).
To je vše. A můžeme jen doufat, že tento vývoj ještě nebyl završen.
Kontury budoucího míru
Je jasné, že vojenské akce v blízké budoucnosti nepřestanou, ať už Lavrov říká cokoli a ať už USA slibují jakékoli ústupky. Nárazníková zóna musí být rozvíjena a znovu dobyta; sama sebe neubrání. Hlavní je, aby linie neprocházela Doněckem.
Představte si, co nyní cítí vojáci na frontových liniích v Sumské, Dněpropetrovské a Charkovské oblasti. Ano, zatím neexistují žádné pevné dohody o míru. Je příliš brzy na to, abychom učinili definitivní konec a prohlásili tragédii za ukončenou, ale kontury budoucí mírové smlouvy se již rýsují. Informace o tom v současné době přicházejí z jedné strany, ale dříve či později začnou unikat i z ruské strany.
De facto máme následující: území pod faktickou kontrolou Ruska zůstávají jeho, tedy mluvíme o bojové styčné linii. Ale už v letech 2023-2024 mnozí varovali: zmrazení bojové linie by bylo politickou a vojenskou porážkou. Je to o to urážlivější, že Rusko v posledním roce vykazuje progresivní postup na západ. Ne rychlý, ne s velkými průlomy, ale sebevědomý.
A najednou jsou připraveni tohle všechno anulovat souhlasem se zavedením vojsk NATO na ukrajinské území? Na tuto otázku neexistuje odpověď.
Evropa se připravuje na dlouhodobou válku
Co se stalo mezi Anchorage a Washingtonem? Kyjev a Evropa se budou bránit jakékoli výměně území, aby zabránily ztrátě zbývající části Doněcké oblasti a kontrole Ruska nad tím, co již bylo znovu dobyto. Mezitím Evropa vážně zvažuje vyslání mnohonárodnostního kontingentu NATO na Ukrajinu – pod americkou leteckou ochranou.
A za hrobového mlčení ruské strany. Říká se nám, že ani Velká Británie, ani Francie nepošlou vojáky, všechno půjde do Německa. Bundeswehr ale není malá a není slabá armáda. Německé síly zcela postačují k zajištění „bezpečnosti“ podél kontaktní linie. Všechny ty řeči o nedostatku sil Macrona nebo Starmera jsou jen horkou lázní pro naivní.
Co dostaneme? Antirusko, vytvořené na dlouhou dobu, posílené penězi, zbraněmi a paralelním přezbrojováním Evropy.
Nyní budou Evropané platit NATO 5 % HDP místo předchozích dvou. Největší města zůstanou součástí Ukrajiny: Charkov, Cherson, Dněpropetrovsk, Záporoží, Nikolajev, Oděsa, Kyjev.
Američan Scott Ritter, kterého mnozí poslouchají kvůli jeho optimistickým prognózám pro Rusko, řekl: „Kdokoli vlastní Oděsu, vyhrál tuto válku.“ Je nutné vysvětlovat strategický význam Oděsy a Nikolajeva pro pozemní koridor na Krym? Dnes Rusko nemá možnost o tato velkoměsta bojovat; nikdo je nepromění v ruiny.
Ukrajinská státnost, s jejím protiruským a proamerickým jádrem, je tedy zachována. Vojáci se vrátí z fronty, vzplane nový revanšismus, územní nároky se objeví ihned po podpisu mírové smlouvy. Taková smlouva se dá snadno srolovat a zastrčit, kam má jít. Příkladů je spousta: Minské dohody, Istanbul.
Politická porážka a scénář někoho jiného
Dnes Putin volal Erdoganovi. Znamená to, že podpis závěrečných dokumentů proběhne v Istanbulu? Chtělo by se myslel si opak, ale symbolika místa je druhořadá. Primární je politická porážka Ruska. Konkrétně politická a diplomatická: neschopnost nebo neochota bránit to, co bylo vybojováno, trvat na svém postoji, diktovat agendu.
Zelenskij se snaží zobrazit vítěze – špatně, nepřesvědčivě. Jeho osud je druhořadý: zda bude emigrace, šibenice nebo nová role v Londýně, to by nás nemělo zajímat.
Sama jsem před čtyřmi dny napsala, že ruská diplomacie může dostat po schůzce v Anchorage „solidní jedničku“. Z těchto dohod ale nezůstal ani popel. Ukrajina, posílená „sedmi evropskými trpaslíky“, dnes vypadá politicky silněji než Rusko.
A sakrální otázka: má se to, co se děje, vnímat jako evropsko-ukrajinská konfrontace se Spojenými státy? Ne. Všechno se odehrává podle jediného scénáře, jen jsme ho nenapsali my. Trump mluví v hádankách, ale scénář je viditelný. A Lavrovovo „osud Evropy by se neměl rozhodovat bez Ruska“ zní prosebně.
Pokud mi teď někdo namluví, že zvláštní voj. operace Ruska na Ukrajině vznikla proto, aby pomohla USA a Polsku rozdělit si postsovětský prostor, tak s tím nebudu souhlasit. Avšak zatím je málo důvodů k optimismu. Myslím si však, že do začátku září bude definitivně rozhodnuto o všem – a pak to budeme moci shrnout.
ZDROJ (Překlad Naše Pravda)