Existují ještě nějaké jiné imperialismy?
Hlavně musíme se slovem imperialismus opatrně zacházet. Může se někdy používat jako nadávka, jako pomluva, ale i jako terminus technicus.
Asi nejznámější je ten Leninův „Imperialismus jako nejvyšší stádium kapitalismu“, který ale vychází zase z evropského marxismu, jeho interpretace rakousko-německé. Ale když se na něj podíváme bez „bázně a hany“, tak je to pro politologii nebo pro studia mezinárodních vztahů vhodně použitelný problém, který vystihuje pravý stav věcí.
Třídy impérií…
Kdybychom jej aplikovali na dnešní situaci, tak mluvit o imperialismu velmocí, mezi které bych si dovolil zařadit na první místo Čínu, Ruskou federaci a Spojené státy. Nedával bych tam Indii, ani jako Bhára Ghanáradžja, nebo ledovější Bhárat Máta, protože to je zvláštní typ politického uspořádání a zahraniční politiky a jejího uskutečňování. Tu bych si dovolil na druhé místo za tou první třídou, která skutečně ta svá Impéria pěstuje a rozvíjí srovnatelným způsobem. Jinak je to právě třeba právě v Indii, nebo ještě ve Velké Británii, sice chřadnoucí, ale stále ještě díky své moci na mořích, kterou neustále fotbaloví nadšenci oslavují při každém fotbalovém vítězství vlasteneckým voláním „Rule Britannia, Rule Britannia… Britannia never shall be slave“. A pak teprve zmiňme ty malé velmoci, ta malá zmizelá impéria, která by chtěla těmi velkými impérii a jejich vladaři imperialisty zase jednou, alespoň na chvíli být.
Máme hned ve svém okolí přímo příkladné případy: „Mnichovany“, ty evropské Mnichovany, ty kteří se účastnili mnichovských dohod, a tam si vyzkoušeli svoje imperiální ambice – Anglie, Francie, Německo, a v pokorném závěsu nebo někdy dokonce v pokleku Itálie. Platilo v roce 1938, ale už také v době první světové války a platí to dodnes. Prezident Macron si myslí, že je světový dobyvatel a nechápe, že s bídou dokáže udržet svoji moc nad klopýtající a řekněme etnicky ohroženou Francii.
Nejmocnější impéria…
Takže měli bychom se věnovat těm třem nejmocnějším a studovat je skutečně, jak jsem říkal v úvodu „sine ira et studio“, nepropadat přílišnému a stále více temperamentnějšímu nadšení, protože i tato impéria, alespoň jak je studují historické vědy, mají svoje specifika, metody a cíle. Například dobývají další a další provincie a také předpokládají, že některé tyto provincie se mohou vzbouřit a usilovat o naplnění amerického nápadu na právo na sebeurčení až do odtržení. Snaží oddělit od metropole a jsou metropolí opět pohlceny. Jako příklad bych uvedl zejména čínský časový horizont, protože, jak říká čínský pan prezident Si, chceme-li jeden ze spolutvůrců „rudé dynastie“, tak konec konců nejde o nejbližších deset, padesát, sto let. V jeho zemi se čas měří na tisíciletí a doba vzniku a zániku, krizí a změn ve prospěch vzkvétající budoucnosti, se zdá být nekonečná.
Takže poznání, že bytí a čas hrají v tvorbě a zániku impérií podstatnou roli, by nám nemělo být cizí.