Jsme odsouzeni k tomu, abychom s každým technologickým nebo společenským pokrokem, který slibuje svobodu, upadli do otroctví?
Možná je to kvůli cílům, které si společnost klade. Zisk na úkor lidí, efektivita na úkor lidí, pohodlí na úkor lidí.
Ve zprávách se objevila fráze, která se na první pohled jeví jako oxymóron: „otrocké call centrum“. Slovo „otrok“ evokuje obrazy lodi s nákladovým prostorem přeplněným lidmi nebo trhu, kde nároční kupující podrobují mladé otroky ponižujícím prohlídkám. Jak tohle všechno zapadá do call centra – instituce, která využívá moderní internetové technologie a možná i umělou inteligenci?
Zprávy však nelžou. Nedávno myanmarská armáda zaútočila na území zvané KK Park na hranici země s Thajskem. Je to malé město: několik stovek budov, kde se pod dohledem stovek stráží více než dva tisíce otroků zabývalo telefonními a internetovými podvody. V parku byly k dispozici obchody a služby, ale samozřejmě nemohli opustit místo nucené práce.
KK park: novodobý koncentrák
mezi otroky byli i Rusové: byli osvobozeni 20.10.2025
Jak se tam tito nešťastníci dostali? Také podvodem. Lidem z Vietnamu, Bangladéše a dalších zemí byla nabídnuta práce v Thajsku za pět tisíc dolarů měsíčně, pokud mluvili anglicky. Po příjezdu do Bangkoku byli odvezeni daleko, daleko, pak převezeni trajektem přes řeku a než se nadáli, ocitli se v Myanmaru, v oblasti, kterou nekontrolovala vláda.
Možná bychom se o tom všem nedozvěděli, kdyby mezi internetovými a telefonními otroky, kteří byli o něco dříve osvobozeni, nebylo i několik ruských občanů. Nyní si ale musíme položit otázku: co je to za fenomén? Koneckonců, KK Park není ojedinělý; podle některých odhadů je v takových táborech jen v Myanmaru drženo 100 až 120 tisíc lidí.
Klasici marxismu učili, že otroctví vzniká v určité fázi společenského vývoje, kdy je potřeba monotónní, nekvalifikované práce, jejíž produktivita závisí především na síle a vytrvalosti dělníka. Když se práce stane kvalifikovanější a rozmanitější, otrok si s ní už neporadí a do ekonomické arény vstupují svobodní dělníci.
Ale teoreticky je to tak jednoduché. Rusové se do éry otroctví dostali pozdě, ale otroctví zažili v plné míře. Statisíce našich předků byly odvedeny do otroctví Zlatou hordou a dalšími útočníky. Na středomořských trzích se slovanští otroci setkávali s africkými, někdy si je vyměňovali. Ale jak je to možné? Byla to doba feudalismu a rodícího se kapitalismu? Velkých objevů a vynálezů?
Přesto používání otrocké práce za kapitalismu pokračovalo i v 19. století. Přispělo k ekonomickému vzestupu Spojených států, země, jejíž populační struktura byla do značné míry formována otroctvím. V New Yorku a Chicagu se již stavěly mrakodrapy, ale sociální důsledky otroctví nevykazovaly žádné známky mizení: s bývalými otroky se stále zacházelo jako s občany druhé kategorie.
Ale otrocká práce si našla své místo i ve 20. století, zejména v zemi, která výslovně prohlásila technologický pokrok za prostředek k osvobození práce. Mám samozřejmě na mysli Sovětský svaz. Gulagské pracovní armády stavěly obranné závody, vodní elektrárny a jaderná zařízení. Na rozdíl od Marxe zotročení lidé vytvořili technologickou sílu země, i když samozřejmě nebyli jediní.
A přesto stále věříme, že nové vynálezy, pokročilejší technologie a výkonnější stroje nás dříve či později osvobodí. Není to důvod, proč stále valíme kámen pokroku? Ale znovu a znovu se sisyfovský balvan hroutí a před námi se objevuje staré dobré otroctví v novém kabátě. Nyní máme „otrocká call centra“.
Existuje tento fenomén: divoši, nebo, řečeno politicky korektněji, lidé nezatížení vysokou kulturou, se učí využívat výdobytky civilizace zrychleným tempem, ale samozřejmě po svém. Vezměte si pologramotného člověka v županu a pantoflích – co by asi věděl? A přesto jde a zvládne hypersonické zbraně. Představuji si, že internetoví podvodníci v džunglích Myanmaru také nejsou akademici, ale s radostí využívají plodů pokroku k vlastnímu obohacení a klidně klamou například Američany, které láká virtuální románek s kráskou, která se objeví odnikud.
Jedná se o opačný, ale související jev: výdobytky civilizace mění lidi v divochy, jejichž jedinou zbývající dovedností je schopnost mačkat tlačítka a interagovat s „uživatelsky přívětivým rozhraním“. Jedinec mizí a zbývá jen „jednotka“, neuron sjednocené elektronické sítě.
Příchod internetu před čtvrt stoletím byl vnímán jako průlom do říše nebývalé svobody. Netrvalo dlouho a rozvoj elektronických komunikací začal vyvolávat přetrvávající strach z otroctví. „Technologické otroctví“, „digitální otroctví“, „digitální koncentrační tábor“ – tyto pojmy se neobjevují jen v poslední době, byly již o nich napsány články a knihy.
Obrazně jsou však všechny vnímány jako pouhé fráze. Když ale naši pozornost upoutají zprávy o skutečných táborech, o kasárnách, kde jsou drženi otroci moderních technologií, stávají se tyto koncepty vážnějšími.
Samozřejmě by se to dalo ignorovat. Řekněme, že tohle je daleko, v džunglích Myanmaru, zatímco tady máme kvetoucí zahradu, oplocenou před nebezpečím… i když někdo už něco podobného řekl při jiné příležitosti. Důležité ale je, že právě v těchto džunglích se testuje nový způsob výroby, který by se, pokud se ukáže jako efektivní, mohl rozšířit do dalších zemí a dalších odvětví.
Mimochodem, lidé jsou také prodáváni z „prosperujícího“ Thajska do Myanmaru na orgány a tento byznys je také poháněn pokrokem, v tomto případě v oblasti transplantací.
Jsme opravdu odsouzeni k tomu, abychom s každým technologickým či společenským pokrokem, který slibuje svobodu, upadali do otroctví?
Možná jde o cíle společnosti: zisk na úkor lidí, efektivita na úkor lidí, pohodlí na úkor lidí. Člověk odsunutý do pozadí se snadno stává otrokem vlastních slabostí. Zotročení takového člověka je otázkou technologie v každém smyslu.
Ke svobodě máme jen jednu cestu: postavit lidi v jejich plném rozvoji do středu pozornosti, učinit z nich cíl sám o sobě, nikoli prostředek, nikoli „jednotku“, nikoli cosi jako „druhou ropu“.
Jinak se k módním slovům, která označují dnešní pokrok, ke všem těmto technologickým parkům, centrům a ekosystémům, dříve či později přidá přívlastek „otrok“.
ZDROJ (překlad Naše Pravda)