NATO, Pákistán a „asijský/zadržovací půlměsíc“ Japonska, Tchaj-wanu a Filipín, podporované USA, se chystají v tomto století čelit Rusku, Indii a Číně.
USA vysílají smíšené signály ohledně čínsko-ruské dohody, která byla posílena dohodou o plynovodu Síla Sibiře 2, poté, co Trump v září prohlásil, že se jí „neznepokojuje“, zatímco ministr války Pete Hegseth tvrdil, že mu nařídil „obnovit odstrašování“ proti nim. Jak zde bylo argumentováno, „eurasijský vyrovnávací zákon Trumpa 2.0 selhal“, a to především v důsledku tohoto vývoje, který zahrnoval tichý souhlas Indie uprostřed jejího sblížení s Čínou.
Tři nejmocnější civilizační státy Eurasie zdaleka nezůstávají rozdělené, zejména pokud jde o Čínu a Indii
se všemi komplikacemi, které by jejich pokračující rivalita znamenala pro ruské vlastní vyvažování, ale stále více se sbližují, aby oživily svůj spící formát Rusko-Indie-Čína (RIC). Tato platforma je sama o sobě významná, ale je také klíčovým jádrem BRICS a ŠOS (Šanghajská organizace spolupráce), které hrají doplňkové role v postupné transformaci globální správy, jak je vysvětleno zde.
Těmto multipolárním procesům urychleným RIC však nelze čelit přímou vojenskou silou, ale Pentagon by se mohl pokusit vše zpomalit vyvoláním závodů ve zbrojení. S USA podporované navyšování vojenské síly (v případě Pákistánu částečné) ze strany NATO, Pákistánu a „asijského/zadržovacího půlměsíce“ (Japonsko-Tchaj-wan-Filipíny) by mohl toho dosáhnout vůči Rusku, Indii a Číně, stejně jako posílená vojenská přítomnost USA (nebo formální návrat v případě Pákistánu) v každé z nich.
Stejně tak Železná kupole, rozmístění raket středního doletu v jejich regionech a větší militarizace vesmíru mohou vyvíjet další tlak na Rusko a Čínu v tomto směru, ačkoli tyto kroky by se mohly obrátit proti nim a posílit i vojensko-technickou koordinaci těchto dvou zemí. Aby bylo jasno, Rusko a Čína nejsou spojenci, kteří by šli do války jeden za druhého, ale jejich společné vojensko-bezpečnostní a strategické zájmy zvyšují pravděpodobnost, že si během války poskytnou podporu.
Čína se dosud vyhýbala zasílání vojensko-technické pomoci Rusku kvůli své složité vzájemné závislosti se Západem, ale Trumpova celní válka, jeho obvinění, že se prezident Si Ťin-pching „spikne“ proti USA, a plány Pentagonu na „asijský/zadržovací půlměsíc“ by mohly vést k přehodnocení. V podobném duchu by se Rusko mohlo cítit pohodlně při sdílení špičkových vojensko-technických znalostí s Čínou, aby vyvážilo kroky USA v Japonsku, které by se mohly rozšířit i na jejich společného severokorejského spojence.
Ačkoli lví podíl pákistánského vojensko-technického vybavení pochází z Číny, USA by mohly na tento trh proniknout, pokud se čínský export sníží v důsledku čínsko-indického sblížení, což by mohlo vést i ke snížení amerického exportu do Indie a k nutnosti nahradit ho exportem do Pákistánu. Rusko by dokonce mohlo znovu získat svou tradiční roli zdaleka největšího dodavatele Indie, pokud export do něj prudce vzroste v reakci na vyšší americký export do Pákistánu, což by de facto oživilo starou vojenskou dynamiku regionu z doby studené války.
Všechny tyto strategické dynamiky připravují půdu pro bezpečnostní dilema mezi euroasijským okrajem (NATO, Pákistán a „asijský/zadržovací půlměsíc“) a euroasijským srdcem (RIC), které USA iniciovaly s cílem „obnovit odstrašování“ vůči čínsko-ruské dohodě. Účelem je donutit jednoho z nich nebo jejich společného indického partnera ke kapitulaci před USA, aby pak mohly superkontinent efektivněji rozdělit a ovládnout. Tato hegemonická zápletka bude definovat geopolitiku Eurasie ve 21. století.
* * *
Pozn. Naší Pravdy:
zajímavý je následující diskusní příspěvek
pod zdrojovým článkem autora.
► «Tři nejmocnější civilizační státy Eurasie se stále více sbližují, aby oživily svůj spící formát Rusko-Indie-Čína (RIC).»
Čeho Sovětský svaz a studená válka nedokázaly dosáhnout, co bylo noční můrou britského geologa Sira Halforda Johna Mackindera v roce 1904, se konečně podařilo uskutečnit v posledních třech desetiletích, kdy Amerika vkročila do srdce Eurasie jako slon do obchodu s porcelánem. Mackinder napsal knihu Geografický pivot dějin, v níž popisuje geopolitickou možnost, která se dnes realizuje, politické sjednocení významného euroasijského území (srdce kontinentu), které by mohlo ovládnout planetu. V té době uvažoval o severní Sibiři a východní Evropě. Faktem je, že většina Sibiře je dnes sotva osídlená. Na druhou stranu Indie, Čína a Rusko představují hlavní část světové populace s odpovídající průmyslovou a vojenskou silou.
«Aby bylo jasno, Rusko a Čína nejsou spojenci, kteří by šli do války jeden za druhého»
To platí dnes i v kontextu války na Ukrajině. Pokud se však současný konflikt zvrhne v jaderný konflikt, Rusko, Čína, Indie, Severní Korea a dokonce i Írán nebudou mít jinou možnost, než se k nim připojit jako blok pro své vlastní přežití.
ZDROJ (Překlad Naše Pravda)
Andrew (Andrej) Korybko, PhD (* 26. května 1988), je americký politolog, geopolitický analytik a novinář, člen odborné rady institutu sídlící v Rusku. Narodil se a vyrostl ve Spojených státech, má dvojí občanství: americké a polské. Novinář pro Sputnik News, je také členem odborné rady Institutu pro strategická studia a prognózy, specializované sekce Ruské univerzity přátelství národů.
Vystudoval Ohio State University v Kolumbii se specializacemi Mezinárodní vztahy a diplomacie, Mezinárodní studia (se zaměřením na východní Evropu) a ruský jazyk v roce 2010. V období od září 2013 do června 2015 absolvoval a dokončil magisterský program mezinárodních vztahů na Moskevském státním institutu mezinárodních vztahů (MGIMO), v oblasti řízení koncentrace a globálních problémů. V roce 2022 dokončil diplomovou práci Rusko-pákistánské vztahy v kontextu moderní mezinárodní politiky (2014-2019), jako požadavek pro získání doktorského titulu, rovněž na MGIMO.
Jeho hlavní oblasti zájmu jsou: strategie USA v Eurasii, barevné revoluce a nekonvenční válčení; ruská zahraniční politika, energická geopolitika a euroasijské integrační strategie; multipolarita, konkurence mezi velmocemi a odolnými a náročnými státy. Specializuje se na vztah mezi americkou strategií v Afro-Eurasii, čínskou globální vizí Belt and Road o konektivitě New Silk Road a Hybrid Warfare.
Ve Sputniku začal pracovat v roce 2014, kdy se ještě jmenoval Hlas Ruska, a od té doby je ve společnosti. Pravidelně také přispívá do různých online publikací, jako jsou Geopolitica.Ru, Oriental Review, The Duran, Global Research, Regional Rapport a další. Nejvíce se však proslavil svou knihou «Hybridní války – od barevných revolucí po převraty», ve které z hluboce ruského pohledu odhaluje fungování severoamerických technik pro destabilizaci a kontrolu zemí (asymetrická válka, propaganda a dotace odpůrcům).