PhDr. Vlastimil Vondruška: Učil jsem se rád národní dějiny a bavila mne česká literatura

Vyrůstal jsem v rodině, kde jsme si vážili jeden druhého a moji rodiče pečovali o stárnoucí prarodiče s láskou. Ve škole mi vštěpovali úctu k našim předkům a lásku k národu a k naší zemi. Učil jsem se rád národní dějiny a bavila mne česká literatura.

Na výlety jsme jezdili na hrady a zámky a památky spojené s českou minulostí. Měl jsem to ohromné štěstí, že jsem chodil do divadla v době, kdy z úst herců zněla správná a slušná čeština bez vulgarismů.

Už jako dítě jsem měl ohromnou radost, když naši sportovci vítězili, československá vlajka stoupala na stožár a zněla naše hymna, která opěvuje naši nádhernou a požehnanou zem. Učili mne, že tohle jsou Čechy a žije tu český národ. Je to naše vlast, za kterou jsme odpovědní, a budeme se mít dobře jen tehdy, pokud o ni budeme pečovat svědomitě, s úctou a láskou.

Učili mne, že si musím brát příklad z předků, kteří pro svou vlast umírali, bojovali s nepřáteli a postavili se i přesile, neboť cítili odpovědnost za svůj domov, za svoje děti, manželky, rodiče, prarodiče. V těžkých dobách, kdy jsme měli cizí panovníky, čeština byla pronásledovaná a česká inteligence vyháněná, mí předkové chovali pevně v srdcích lásku a úctu k téhle zemi a dokázali vybojovat zpět ztracenou svobodu. A dokázali to mnohokrát.

Nehrbili se před nepřítelem a pohrdali vlastizrádci. Za vlastizradu byl trest smrti. Vlastizradou je míněno to, když by někdo chtěl vydat tuto zem a její lid nepříteli. Pro celé generace byla vlastizrada tím nejhorším, čeho se mohl Čech na Čechovi dopustit. Bylo to stejné jako vrazit bratrovi dýku do zad. Bylo toho hodně, co mě učili a čemu jsem věřil.

Asi mě vychovali divně, protože všechno to, co jsem miloval a v co jsem věřil, je dnes špatně. Za zločin vlastizrady je dnes naopak pokládáno vlastenectví.

Dozvídám se, že tahle země nepatří nám, Čechům, ale patří všem, celému světu. Dozvídám se, že o svém osudu nesmíme rozhodovat my, ale za nás myslí OSN, NATO, Evropská Unie, lidskoprávní organizace a mezinárodní soudy. Dozvídám se, že národy, které dobře hospodařily, mají své bohatství odevzdat těm, kteří hospodařili špatně.

Nejsem ekonom, jsem historik a spisovatel, ale přiznám se, neznám v lidských dějinách analogickou situaci, aby se bohatý národ dobrovolně vzdal svého bohatství ve prospěch parazitů a lenochů.

Mnohým z nás padli rodiče, prarodiče, příbuzní ve světových válkách 20. století. Bojovali za svobodu a bojovali proto, aby jejich rodiny mohly žít ve svobodných Čechách. Dnes se dozvídám, že není správné bránit vlast, je lepší se sebrat a odejít, vyklidit prostor pro nově příchozí. To samozřejmě neznamená, že nechci pomoci potřebným lidem.

Učili mě, že mám být velkorysý, laskavý a štědrý. Pokud někdo o pomoc požádá a já mohu pomoci, mám to rozhodně udělat. A udělám to, i když mne to stojí vlastní síly, peníze, čas a třeba musím i trochu riskovat. Děláme to všichni, pokud ovšem ten, kdo pomoc potřebuje, si ji nevynucuje silou a nechce víc, než mu můžeme dát.

A nerozhodují o tom byrokrati, ale naše srdce. Nelze pomáhat všem, může se stát, že na to naše síly nestačí. Neplavec nemůže skočit pro topícího se, ani kdyby nakrásně chtěl. Pomoc někomu je záležitost našeho svědomí. Pokud někomu z jakéhokoli důvodu pomáhat nechci, neudělám to. Je to mé nezadatelné právo.

Od středověku do téhle země přicházeli cizinci a usazovali se tu v klidu míru a pohodě . Bylo k tomu potřeba dodržet tři základní podmínky:

• Přijmout naši víru,
• ctít zákony českého království
• a živit se poctivě.

České království bylo pohostinnou zemí a ten, kdo chtěl s námi žít v míru, byl vítán. Nejsme národ, který by byl sobecký. Jsme národ, který se vždycky choval rozumně, a pokud možno spravedlivě.

Mohou mi spílat, že jsem xenofobní, ale já zůstanu Čechem a vlastencem. Budu dál milovat tuhle zem, budu psát knihy o českých dějinách a budu chválit naše předky za to, že tuhle zem uchránili proti nepřátelům, že ji budovali k obrazu svému, že z neúrodné krajiny sevřené horami vybudovali zemi medem a strdím oplývající.

Odmítám vlastizradu a budu se dál chovat tak, abych se mohl v budoucnu podívat do očí svým dětem a vnukům.

PhDr. Vlastimil Vondruška, CSc. narozen 9. května 1955 v Kladně je český historik, publicista a spisovatel, autor především historických a detektivních příběhů. V 80. letech byl ředitelem historické části Národního muzea, později se přes 10 let jako podnikatel úspěšně zabýval výrobou kopií historického skla. Kromě literatury patří mezi jeho zájmy horolezectví, kterému se věnuje přes dvacet let.

Ani slovo není třeba změnit … holt to napsal profík, který vládne krásnou češtinou. Zkuste přečíst některou z jeho knih a stanete se jeho fandou.

---

Pozn. Naší Pravdy:

Snažíš se jakýmkoliv způsobem probudit lidi. To je dobře, ale lidi jsou ve většině slepí, hluší a budou z tebe dělat „blázna“ … Je smutné, kam to český lid dopracoval. Kolik lidí za druhé světové války muselo umřít, aby Československo a okolní evropské státy Hitler nevymazal z mapy… Po druhé světové válce to tady naší rodiče a prarodiče holýma rukama vybudovali, a další generace to dala zadarmo, bez boje, dětem těch gestapáků, kteří tady vraždili a likvidovali Slovany. Říkají tomu evropská unie. Je to takový moderní pracovní tábor, kde si lidé myslí, že jsou svobodní, ale nejsou. Musí pracovat v německých fabrikách na českém území za minimální mzdy, z toho odvedou daně, ty jsou odvedeny na Západ, a ze zbytku výplaty si lidé zaplatí daně z bydlení, aby měli střechu nad hlavou, a jídlo je odpad ze Západu. Vyrobené zboží u nás se odveze na Západ, tržby z prodeje jdou taky na Západ. To málo, co zůstane v naší státní kaše, pošlou na Ukrajinu. A nám nic nezbude. Musíme doufat, že Západ nám poskytne nějaké dotace na školství, stavebnictví, atd… Prostě perfektně vymyšlený systém, jak Západ odrbává nás všechny. A nejlepší na tom všem je, že tomu ještě lidé tleskají, volí, jak můžou lidé takhle klesnout… Nechápu!

Milan Benda