Termín „kolektivní vina“, určený k použití na německý lid, vytvořil lord Robert Vansittart, tajemník premiérů Stanleyho Baldwina a Ramsaye McDonalda.
Lord Robert Vansittart poté sloužil jako stálý podtajemník ministerstva zahraničí až do roku 1937, kdy byl kvůli své otevřené germanofobii a nepřátelským postojům vůči stoupencům appeasementu odstaven na vedlejší kolej zdánlivým povýšením na „poradce ministerstva zahraničí“. (Objevují se náznaky, že už tehdy, nebo během války se podílel 
na činnosti výzvědných služeb; kanadský tisk o něm v roce 1945 psal jako o „mluvčím britské tajné služby“.)
Pohledy na Hitlera a Německo byly v Británii poloviny třicátých let velmi rozporné a spory mezi těmito opačnými postoj i bývaly často velice ostré. Vlajkovou lodí proněmeckého tábora se stal deník Times, na jeho stránkách se objevovaly přímo prohitlerovské názory, zatímco Churchill, Vansittart a další prosazovali pevně protiněmeckou orientaci, varovali před nebezpečími, která představuje Hitler a vyhlídka na probouzející se vojenský avanturismus Německa. Vývoj událostí jim dal za pravdu, ale Vansittartovy argumenty šly mnohem dál, za nezbytnost porážky nacistického Německa. Žádal opatření, která rozhodně a natrvalo zabrání Německu znovu se vzepnout jako vojenská hrozba.
V roce 1940 byl Vansittart povýšen do šlechtického stavu a Horní sněmovnu používal jako pódium k navrhování krutých opatření proti Německu, jakmile válka skončí. Jeho názory byly tak nesmiřitelné, že extrémním verzím germanofóbie se začalo říkat „vansittartismus“. Ve své knize Bones of Contention (Jablka sváru – vyšla těsně před koncem války, v březnu 1945) napsal:
Germáni jsou tak barbarští, že pro každého, kdo s nimi nemá osobní zkušenost, je to téměř nepochopitelné, a jsou to rození zákeřníci.
To však nebyla jeho vlastní slova, citoval římského historika z prvního století Patercula. Uvedl také podobné výroky dalších antických historiků, filozofů a spisovatelů – Tacita, Seneky, Klaudiána, Nazaria, Ammiana, Marcellina, Ennodia, Quintiliana a Flavia Josefa.
Lord Robert Vansittart
10. března 1943 v Dolní sněmovně, při debatě o otázkách poválečného Německa, řekl:
Nepřeji si Německo zničit. Toužím pouze… zničit Německo zcela a navždy jako vojenskou mocnost. A dále toužím… navždy ukončit veškeré domnělé nároky Němců, jejich intriky a snahu získat ekonomickou hegemonii v Evropě… Podvoluji se těmto nicotným výhradám a přivítám přežití Německa, avšak pouze pod jednou podmínkou, a to tou, že to bude zcela jiné Německo.
Myšlenkám „kolektivní viny“ a „vadné národní povahy“ je příbuzná premisa knihy Daniela Goldhagena Hitler’s Willing Executioners: Ordinary Germans and the Holocaust (Hitlerovi ochotní katani: Obyčejní Němci a holocaust), která vyšla v roce 1996.
Přisuzuje celému německému národu prakticky genetický antisemitismus a tím i schopnost vykonávat genocidu, na níž byl každý „obyčejný Němec“ svou povahou schopen se podílet, a proto je za vše zodpovědná povaha německého lidu.
Z díla „K některým plánům o Německu po druhé světové válce“,
autorka Doc. PhDr. Eva Broklová, DrSc.