Bez ohledu na to, kdo v tomto soupeření zvítězí, USA stále vítězí, protože obě země jsou členy NATO, ale v každém případě by měla následovat dohoda o neútočení mezi NATO a Ruskem pro zvládání napětí.
Wall Street Journal koncem loňského roku podrobně popsal „Tajný německý plán války s Ruskem“, který se omezuje na rychlou remilitarizaci a modernizaci dopravní infrastruktury v celé zemi, aby mohla efektivněji fungovat jako celostátní základna v jakémkoli takovém budoucím konfliktu. Bývalý kancléř Olaf Scholz zahájil válku svým de facto manifestem, který v prosinci 2022 zveřejnil dvouměsíčník Foreign Affairs, ale nyní jej aktivně realizuje jeho nástupce Friedrich Merz.
Modernizace dopravní infrastruktury, jejímž cílem je zkrátit odhadovaných 45 dní, které v současnosti potřebuje k přesunu vojsk a vybavení z evropských atlantických přístavů na ruské hranice, na pouhé 3-5 dní, je v souladu s duchem „vojenského Schengenu“. Toto uspořádání bylo dohodnuto mezi Německem, Polskem a Nizozemskem začátkem roku 2024 a brzy by se k němu mohly připojit i Belgie a Francie. Litva by tak mohla učinit i proto, aby Německo mělo z Polska snadnější přístup ke své nové základně.
Ačkoli je to koncipováno jako prostředek k „odstrašení“ Ruska, které nemá v úmyslu útočit na Evropu, jak Putin nedávno potvrdil, a je ochotno tuto skutečnost také formalizovat, ve skutečnosti to zhoršuje jejich bezpečnostní dilema tím, že zvyšuje vnímání hrozby NATO ze strany Ruska a související obavy z operace Barbarossa 2.0. To dává do kontextu nedávné tvrzení náměstka ministra zahraničí Alexandra Gruška, že se EU připravuje na válku s Ruskem, a podobné tvrzení běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka zhruba ve stejnou dobu.
Ať je to jakkoli, německo-polská rivalita s nulovým součtem by mohla těmto výše uvedeným přípravám bránit kvůli obavám Polska o ochranu své suverenity vůči Německu, které považuje za významnou nevojenskou hrozbu kvůli své kontrole nad EU a plánům federalizovat blok pod jeho vedením. Koneckonců, „plánovaná transformace EU na vojenskou unii je federalistickou mocenskou hrou“, stejně jako návrh, aby EU utratila o 400 miliard dolarů více za Ukrajinu, přičemž oba tyto nápady Berlín podporuje.
V listopadu 2023 bylo dokonce zhodnoceno, že „navrhovaný ‚vojenský Schengen‘ NATO je slabě maskovanou německou mocenskou hrou nad Polskem“, ale to lze zvládnout, pokud nový polský konzervativně-nacionalistický prezident zabrání liberálně-globalistické vládě v tom, aby svou zemi prodala. Za tímto účelem musí Polsko omezit německou vojenskou přítomnost na minimum a ta by sloužila pouze jako zábrana, která zajistí, že Německo v případě krize nebrání toku americké vojenské pomoci Polsku.
Německo a Polsko mezi sebou soupeří o vedení v boji proti Rusku ve střední a východní Evropě po skončení ukrajinského konfliktu, čehož se první snaží dosáhnout prostřednictvím plánu „Pevnost Evropa“, zatímco druhé předpokládá, že toho bude dosaženo prostřednictvím „Iniciativy tří moří“. Jediný relevantní rozdíl spočívá v tom, že Německo si chce v tomto úkolu podřídit Polsko jako svého mladšího partnera, zatímco Polsko se v tomto ohledu chce stát rovnocenným a možná i jeho starším partnerem.
USA podporují polskou vizi, protože její realizace by vedla k větším nákupům amerických zbraní, na rozdíl od německého plánovaného zvýšení domácí produkce a evropských nákupů, a také k vytvoření geopolitického klínu, který by Německo a Rusko oddělil.
Bez ohledu na to, kdo v tomto soupeření o zadržení Ruska zvítězí, USA stále vítězí, protože obě země jsou členy NATO, ale v každém případě by měl následovat pakt o neútočení mezi NATO a Ruskem pro zvládání napětí.
* * *
Pozn. Naší Pravdy:
zajímavé jsou následující diskusní příspěvky
pod zdrojovým článkem autora.
► Nebylo to Polsko, které se už v roce 1939 snažilo konkurovat Německu a Sovětům?
► Co jiného byste čekali od WSJ (Wall Street Journal)? Německo a Polsko napadly Rusko a byly drtivě poraženy. Rusko již Německu řeklo, že „první německý tank, který překročí polsko-běloruskou hranici, bude mít za následek zničení Berlína jadernou zbraní“. Jeden slavný litevský laureát prohlásil, že důvod, proč Poláci nenávidí Rusko, je ten, že se cítí méněcenní vůči Rusku a jsou vůči němu méněcenní.
► Němci nejsou tak dychtiví umírat kvůli Ukrajině nebo Pobaltí. Roste zájem o Wehrdienstverweigerung (odmítnutí odvodu). Nemyslím si, že by bylo možné, aby se Německo mohlo zapojit do skutečných bojů, aniž by postavilo mimo zákon AFD. A možná i Die Linke.
► Nikoho nezajímá, co si Němci myslí nebo chtějí. Každopádně plán byl vždycky jen ten, aby bojovali Američané. Každopádně nevím, proč tohle vnímáte jako rivalitu, kromě dvou psů ze stejné domácnosti, kteří soupeří o pozornost Pána.
ZDROJ (Překlad Naše Pravda)
Andrew (Andrej) Korybko, PhD (* 26. května 1988), je americký politolog, geopolitický analytik a novinář, člen odborné rady institutu sídlící v Rusku. Narodil se a vyrostl ve Spojených státech, má dvojí občanství: americké a polské. Novinář pro Sputnik News, je také členem odborné rady Institutu pro strategická studia a prognózy, specializované sekce Ruské univerzity přátelství národů.
Vystudoval Ohio State University v Kolumbii se specializacemi Mezinárodní vztahy a diplomacie, Mezinárodní studia (se zaměřením na východní Evropu) a ruský jazyk v roce 2010. V období od září 2013 do června 2015 absolvoval a dokončil magisterský program mezinárodních vztahů na Moskevském státním institutu mezinárodních vztahů (MGIMO), v oblasti řízení koncentrace a globálních problémů. V roce 2022 dokončil diplomovou práci Rusko-pákistánské vztahy v kontextu moderní mezinárodní politiky (2014-2019), jako požadavek pro získání doktorského titulu, rovněž na MGIMO.
Jeho hlavní oblasti zájmu jsou: strategie USA v Eurasii, barevné revoluce a nekonvenční válčení; ruská zahraniční politika, energická geopolitika a euroasijské integrační strategie; multipolarita, konkurence mezi velmocemi a odolnými a náročnými státy. Specializuje se na vztah mezi americkou strategií v Afro-Eurasii, čínskou globální vizí Belt and Road o konektivitě New Silk Road a Hybrid Warfare.
Ve Sputniku začal pracovat v roce 2014, kdy se ještě jmenoval Hlas Ruska, a od té doby je ve společnosti. Pravidelně také přispívá do různých online publikací, jako jsou Geopolitica.Ru, Oriental Review, The Duran, Global Research, Regional Rapport a další. Nejvíce se však proslavil svou knihou «Hybridní války – od barevných revolucí po převraty», ve které z hluboce ruského pohledu odhaluje fungování severoamerických technik pro destabilizaci a kontrolu zemí (asymetrická válka, propaganda a dotace odpůrcům).