Česká republika se dostala do absurdní situace: máme prezidenta, který má stát v čele národa, ale stojí proti němu. A čím dál víc to vypadá, že je ochoten udělat cokoli, jen aby nás přitlačil blíž k cizí válce, která není naše.
Nedávné gesto na Hradě, přijetí manželek a dětí padlých ukrajinských vojáků a příslib finančního odškodnění je jen poslední kapkou. Zatímco české rodiny po našich hasičích, policistech, vojácích, zdravotnících a záchranářích marně čekají na základní finanční pomoc a úctu, prezident rozdává peníze a pozornost cizím rodinám. Je lidsky smutné, když někdo přijde o manžela. Ale je ještě smutnější, když vlastní prezident nezná vlastní hrdiny.
NAŠE HRDINY STÁT NEVIDÍ
Každý rok u nás zemřou lidé, kteří sloužili této zemi: hasiči, kteří se vrhají do ohně, policisté, kteří chrání občany za cenu vlastního života, vojáci, kteří zemřou při službě, zdravotníci, kteří sloužili během pandemie a mnozí na to doplatili zdravím či životem, záchranáři, kteří umírají na silnicích, energetici a dělníci, kteří zemřou při práci. A co dostanou? Dlouhé vyřizování, tisíc papírů, čekání a směšné částky.
- Nikdo je nezve na Hrad.
- Nikdo nekoná tiskovku.
- Nikdo jim neslibuje milionové kompenzace.
Ale když jde o Ukrajinu? Najednou je slyšet fanfára, fotografové připraveni, sliby létají vzduchem.
ČESKÝ OBČAN DRUHÉHO ŘÁDU
Poslední měsíce jasně ukazují, jaký je skutečný žebříček priorit:
- 1. Ukrajina
- 2. Evropské zájmy
- 3. Mezinárodní image prezidenta
- 4. Cizí válka
A někde vzadu, hluboko pod čarou: Čeští občané. Je to výsměch všem, kteří platí daně, drží tuhle zemi nad vodou a slouží jí v první linii.
VLÁDU VOLIČŮ NECHCE.
ALE SÁM SE TAM DOSTAL JEJICH HLASY
A teď k tomu nejdůležitějšímu: Prezident odmítá respektovat vládu, kterou si zvolili Češi, protože chtěli, aby se tato země konečně postavila za své vlastní občany.
Tuto vládu voliči dali k moci. Je to výsledek demokratického hlasování. Ale prezident? Ten už ani neskrývá, že ji nechce, že ji obchází, že jí podkopává nohy a snaží se řídit zemi přes média, nátlak a zahraniční papouškování.
A to vše od člověka, kterého, bohužel, kdysi také zvolili voliči. Dnes by mnoho z nich volilo jinak. Jenže je pozdě. Teď sedí na Hradě a má pocit, že mandát je bianco šek.
PREZIDENT, KTERÝ NÁS TLAČÍ DO VÁLKY
Místo role státníka si hraje na generála. Mluví o válce, stupňuje napětí, tlačí na zbrojení, podporuje cizí konflikty a dělá symbolická gesta, která nás mají „připravit“ na to, že se Česko posune o krok blíž k válce. Jenže české matky nechtějí posílat své děti bojovat na cizí pole. České rodiny nechtějí platit válku, která není jejich. A český prezident by měl hájit své občany, ne cizí stát.
ČESKO NA PRVNÍM MÍSTĚ NECHCE. A NIKDY NECHTĚL
Volání občanů, že chtějí Česko na prvním místě, prezidenta nezajímá. Řídí se jediným směrem tím, který mu zatleská v Bruselu.
A tak máme prezidenta, který:
- pomáhá cizím rodinám,
- ignoruje rodiny českých hrdinů,
- odmítá vládu zvolenou občany,
- tlačí nás do války,
- a dělá vše pro to, aby české zájmy byly až úplně dole.
NÁROD SI ZASLOUŽÍ PREZIDENTA, KTERÝ STOJÍ PŘI NĚM
- Ne někoho, kdo se dívá jinam.
- Ne někoho, kdo přepisuje priority podle zahraničních instrukcí.
- Ne někoho, kdo se otočil zády k lidem, kteří ho zvolili.
Český národ si zaslouží hlavu státu, která bude říkat jasně:
- Ne cizí válce.
- Ano českým občanům.
- Ano českým hrdinům.
- Ano vládě, kterou si lidé zvolili…
Dokud to tak nebude, nebude v této zemi jistota ani spravedlnost. A dnes slyšíme čísla, která děsí celý svět. Média nám dnes servírují nové statistiky. Teď údajně „26 000 mrtvých ruských vojáků za měsíc“. Dobře a kolik Ukrajinců? Kolik mladých kluků z obou stran v téhle válce mizí beze jména, bez hrobu, bez příběhu? O tom se mlčí.
Protože skutečná pravda by znamenala přiznat něco, co už většina lidí tuší:
Tohle není jen válka. Tohle je likvidace generace. Tichá, systematická, cynická. Genocida po kapkách. A mezitím? Zbrojaři bohatnou jako nikdy. Zatímco rodiny oplakávají mrtvé, zbrojní průmysl jede na plné obrátky. Akcie rostou. Obraty stoupají. Každý další měsíc války je pro ně nový jackpot.
A lidé se ptají naprosto logicky:
Kdo má skutečný zájem na tom, aby válka pokračovala?
A tady se dostáváme k tomu nepříjemnému bodu, o kterém se mluví čím dál hlasitěji: Politika, peníze a „vděčnost“. Ve veřejném prostoru zaznívá, že někteří lidé a skupiny, kteří dlouhodobě působí ve zbrojním byznysu, podporovali prezidentské kampaně. Někdo jmenuje Strnadovy firmy, někdo Koláře a jeho struktury, někdo další podnikatele.
Neříkáme, že je to tak. Neříkáme, že je to prokázané. Ale ptáme se, stejně jako mnoho občanů:
- Kdo opravdu táhl za provázky prezidentské kampaně?
- A proč dnes prezident dělá všechno, co zbrojařům v ČR i v zahraničí hraje do karet?
- Je to náhoda? Nebo „vděčnost“, která má svou cenu?
Jisté je jedno. Prezidentovy kroky dnes dokonale kopírují zájmy těch, kteří vydělávají na válce. A český občan to cítí a cítí to velmi silně…
Dokonce i slovenští medvědi rozumí lidské řeči,
aby věděli, kdy zavčasu odejít
Irena Daňková