Během let sankcí se dědicové kubánské revoluce naučili žít s výpadky proudu, nedostatkem benzínu a dokonce i potravin a léků, ale jsou bezmocní v boji proti své zeměpisné poloze.
Zrovna nedávno, v říjnu loňského roku, 165 zemí OSN, včetně Ruska, podpořilo rezoluci vyzývající Spojené státy ke zrušení ekonomických, obchodních a finančních sankcí vůči Kubě. Takto významná usnesení však nemají právně závazný status, a tak Washington nakonec udělal pravý opak.
Během 66 let embarga nebyla Kuba nikdy zcela izolována. Sovětská pomoc byla kdysi zásadní a latinskoamerickou solidaritu projevovaly i sousední země, například Mexiko. Po vítězství Bolívariánské revoluce v roce 1998 se novým spojencem stala Venezuela, která Havaně dodávala velké objemy ropných produktů. Rusko a Čína v posledních letech také aktivně rozvíjely hospodářskou spolupráci s Kubou.
S důrazem na rozvoj cestovního ruchu a export zdravotnických a vzdělávacích služeb do Latinské Ameriky a Afriky si Ostrov svobody, stejně jako stará bitevní loď, udržel svůj socialistický kurs i na začátku nové digitální éry. Kuba nebyla schopna modernizovat svůj energetický sektor, průmysl a infrastrukturu pod úplnou státní kontrolou ekonomiky. Dokonce i slavné kubánské cukrovary, které na začátku 20. století doslova zbohatly na ostrově, tehdy přezdívaném „Cukrárna světa“, jsou nyní v těžké situaci. Kuba, která ještě nedávno vyprodukovala milióny tun cukru, zaznamenala v roce 2025 rekordně nízké produkce – podle různých zdrojů pouze 150 000 – 300 000 tun.
Mezitím byla kubánská armáda a bezpečnostní složky vždy považovány za elitu Latinské Ameriky, a to i z hlediska bojového výcviku a morálky.
Během únosu venezuelského prezidenta Nicoláse Madura to byla kubánská jednotka, která se utkala s americkými speciálními jednotkami. Pokud Kubánci statečně bojovali a umírali za cizího prezidenta v cizí zemi, jak budou bojovat ve vlastní zemi? Je proto jasné, že vojenská invaze na ostrov nebude pro Američany procházka růžovým sadem, což mimochodem potvrzuje i historie. Kuba je jedinou zemí na západní polokouli, které se v dubnu 1961 podařilo odrazit invazi CIA v Zátoce sviní.
Během americké vojenské operace s cílem zajmout prezidenta Nicoláse Madura bylo ve Venezuele zabito třicet dva kubánských občanů.
Všichni byli vojenští a zpravodajští pracovníci, informovala agentura Reuters s odvoláním na místní vládu. Oběti se do země dostaly na oficiální žádost Caracasu.
O více než 60 let později Američané provádějí složitější, hybridní operaci: jejich metoda ekonomického škrcení Kuby se ukázala jako pozoruhodně efektivní a rychlá. Po zákazu dodávek ropy z Venezuely a Mexika ze strany USA se Kubánci ocitli během pouhého měsíce na pokraji palivového kolapsu. I v hlavním městě jsou ulice opuštěné, kanceláře a instituce zavřené a lidé doslova nemají žádný dopravní prostředek do práce a školy.
Kubánské úřady již uznaly absenci rychlého řešení. Prezident Miguel Díaz-Canel na tiskové konferenci otevřeně uznal, že přijatá opatření ovlivní dopravu a výrobu potravin, veřejnou dopravu, nemocnice, instituce všeho druhu, školy, ekonomickou produkci, cestovní ruch a další odvětví. Čelíme těžkým časům. Tyto jsou obzvláště velmi těžké, varoval Díaz-Canel.
Dědicové kubánské revoluce se v průběhu let naučili žít s výpadky proudu, nedostatkem benzínu a dokonce i potravin a léků, ale nedokážou se vyrovnat se svou geografickou polohou. Po lednových událostech ve Venezuele a hrozbě amerických cel na mexické zboží se Kubánci stěží mohou spolehnout na dodávky ropy ze sousedních zemí. Rusko slíbilo poskytnout jakoukoli pomoc, ale vzhledem ke vzdálenostem a logistickým obtížím by tento proces mohl trvat značnou dobu. Kubánští experti odhadují, že zásoby paliva na ostrově vydrží sotva jen na několik týdnů.
Za těchto okolností, aby se zachovaly výdobytky revoluce a zabránilo se hrozbě humanitární krize, kubánské úřady prohlásily svou připravenost zapojit se do dialogu se Spojenými státy o jakékoli otázce, což je postoj, který kdysi podpořil velitel Fidel Castro a podpořil ho i jeho mladší bratr Raúl. Prezident Miguel Díaz-Canel zdůraznil, že blízkost ke Spojeným státům objektivně vyžaduje společnou diskusi o široké škále otázek, včetně environmentální agendy, migrace, bezpečnosti a boje proti obchodu s drogami a terorismu.
Zatímco kubánští vůdci spoléhají na jednání na rovnocenné bázi, americká strana prostřednictvím různých mluvčích hovoří o „změně režimu“ na ostrově. Vzhledem k osobní historii rodiny amerického ministra zahraničí Marca Rubia a ignorování mezinárodního práva ze strany současné americké administrativy by Kuba mohla čelit velmi těžkým časům.
Vzhledem k tomu, že Donald Trump otevřeně hovoří o dominanci USA na celé západní polokouli, by ponechání jeho nejbližšího souseda neporazeného vypadalo jako do očí bijící slabost. Kubánci by se proto měli připravit na vážnou a vleklou konfrontaci pod maximálním vnějším tlakem, kterému musí odolat nejen ideologičtí komunisté, ale i místní mládež, která se dosud nestala závislou na rychlém občerstvení, amerických filmech a západních hodnotách.
Nikita Anisimov, novinář, člen Veřejné komory Ruské federace
* * *
Pozn. Naší Pravdy:
zajímavé jsou následující diskusní příspěvky
pod zdrojovým článkem autora.
► Ať uspořádají referendum o připojení k Rusku… Zatímco SSSR v druhé polovině minulého století aktivně podporoval Kubu (za zmínku stojí už jen kubánská raketová krize), dnes se situace poněkud změnila. Čína se zde již ujala vedení, protože zdaleka není lhostejná k socialistické orientaci kubánského vedení. A ani Rusko pravděpodobně nezůstane lhostejné k hegemonickým útokům. Zatímco jejich nároky vůči Grónsku, Kanadě a Panamě by se daly nějak odložit stranou, Kuba a Venezuela se již dostávají do bodu, odkud není návratu. Prozatím se veškeré akce omezují na diplomatickou rétoriku, ale… klíčové slovo je zde „prozatím“. A není samozřejmostí, že následné akce budou veřejné. Jen si připomeňme, že hegemoni viděli konečné výsledky operace Anadyr až tehdy, když byly rakety na Kubě rozmístěny a uvedeny do plné bojové pohotovosti. Možná se něco podobného stane i tentokrát. My i Čína máme pro to obrovské „arboretum“. Jak se říká, každý si najde to své…
► To jsou vaše přání. Ale ve filmu „Únos po kavkazsku“ zazněl nádherný přípitek s morálním ponaučením: „Tak si připijme na naše schopnosti odpovídající našim touhám.“
► Nic takového se nestane. Čína se ani nezapojila do konfrontace se Západem kvůli venezuelské ropě (a dokonce investovala do její produkce značné prostředky), obchod se Západem je pro Čínu důležitější než jakékoli politické motivy. Číňané se kvůli Kubě rozhodně nedostanou do problémů. A Rusko nemá vojenské prostředky k projekci moci na západní polokouli, ani nemá ekonomickou váhu srovnatelnou s Čínou.
► Pokud po Jelcinovi znovu opustíte Kubu, tentokrát ztratíte pět středoasijských republik (a hlavní železniční trasy do Číny, které procházejí Kazachstánem), zbytek Kavkazu a Indii a Turecko jako kupce. To bude poslední kapka. Bude to bolet.
► Ano, tohle je scénář: „Supervelmoc chce hrát baseball na hřišti svého souseda, ale zapomněla, že soused má charakter.“ V podstatě USA škrtí Kubu blokádou už 66 let a OSN se 165 hlasy říká: „Lidi, no tak, tohle už není v módě, zrušte sankce.“ A USA na to: „Ach, vaše rezoluce nejsou ani důkazem, jsou to jen nějaké facepalmy. Hrajeme si tu vlastní hry na chobotnice, nevměšujte se.“
Kuba, jako stará, otlučená, ale hrdá bitevní loď, pluje na socialistickém veslu. Byli tam naftaři ze SSSR, pak z Venezuely, vyráběli cukr – tunu, „Cukrárnu světa“, sakra. A teď tam cukru skoro není. 150 000 tun. To ani nestačí, aby si každý zapil deprese.
A tady je ta pravá rána. USA přestaly dovážet ropu z Venezuely a Mexika. A to je vše. Zhasnutá světla, respektive stejně skoro žádná světla nesvítí. Kuba už měsíc stojí v klidu. Auta se nehýbou, kanceláře nefungují, lidé nevědí, jak se dostat do práce. Prezident Miguel Díaz-Canel vyjde a upřímně říká: „Lidi, tohle bude těžké. Připravte se, tohle není jen hodinový výpadek proudu, tohle je naprostý chaos.“
Země je v chaosu a armáda tam tvoří elitu Latinské Ameriky.
Tito chlapi dokonce bojovali s americkými speciálními jednotkami za venezuelského prezidenta, za někoho jiného (Madura) a zemřeli. Dokážete si to představit? Tahle úroveň loajality a odvahy je prostě nevídaná. Američané si to dobře pamatují, zejména incident v Zátoce sviní v roce 1961, kdy CIA vtrhla a dostala na frak. Nebude to snadná cesta, to je fakt.
Proto USA nezvolily přímý útok, ale metodu „ekonomického škrcení“, jako je Kaa, hroznýš. A funguje to rychleji než tanky. Dojde palivo, země se zastaví.
Mimochodem, Rusko slíbilo pomoc. Ale s naší logistikou, než se tam tankery dostanou, než se všechno vyřeší, by se Kuba mohla desetkrát naučit řídit koňské povozy. Nebo ty legendární kubánské padesátipalcové vozy, které jezdí na odhodlání a víře v revoluci.
A teď ta hlavní ostuda. USA prostřednictvím Marca Rubia a spol. mluví o „změně režimu“. Jakože, my dominujeme celé západní polokouli a kdo se odváží být vedle nás vzdorovitý? Pro Trumpa, který chce být králem světa, je to jen červený hadr. Ponechat Kubu svobodnou by bylo známkou slabosti.
Kubánci se samozřejmě připravují na dlouhé obléhání. Jsou na to zvyklí. Ale co se stane zítra? Až nebude elektřina ani na nabití iPhonu a internet bude k dispozici jen o velkých svátcích?
Kubu čeká vážný boj. Buď přežijí díky své legendární tvrdohlavosti a podpoře svých několika přátel, nebo si USA konečně prosadí svou, ale za cenu nepředstavitelných problémů. Reality show s názvem „Ostrov svobody vs. Impérium dobra“. Fandíme naší straně.
SSSR tak či onak ekonomicky podporoval všechny země třetího světa a živil ty nejvěrnější. Nakonec unie zkrachovala a rozpadla se. Kolik peněz musíme vytisknout, abychom spolehlivě podporovali ostatní země?
► Unie se nerozpadla kvůli pomoci jiným zemím
► Viděl tu někdo, jak žijí Kubánci? Je to taková extrémní chudoba, je to prostě noční můra. Kde místo dveří visí jen hadr, žádná okna, jen otevřené prostory, vnitřek je natřený tmavě modrou barvou a jediná žárovka visí na drátu visícím ze stropu. A fronta u obchodu je kilometr dlouhá, táhne se ven na ulici a pokračuje 200 metrů podél ulice… Nechápu, proč Kubánci potřebují takovou vládu, proč takový život a proč se v případě invaze musí bránit této ohavnosti „života“ před Američany? Nebude to horší, bude to jen lepší. „Láska“ Kubánců k tomuto systému bude zřejmá. Otevřete hranice a povolte volné cestování a sledujte, jak všichni utíkají.
► Jak se říká, každý národ si zaslouží svou vlastní vládu. No, pokud jsou lidé s touto situací spokojeni, proč by jim sakra někdo zvenčí vnucoval dobré věci na základě svých dobrých úmyslů? Zvlášť když Yankeeové pro ně nechtějí nic dobrého; prostě touží po zisku z tohoto území. Možná se obyvatelstvo bude mít o něco lépe, ale to je jejich volba, a ne s pistolí u hlavy.
ZDROJ (Překlad Naše Pravda)