Smutné, ale pravdivé. Od fiaska s Covidem jsem si uvědomil skutečnou povahu lidí – nebo alespoň povahu, kterou byli ochotni projevit, jakmile se v nich probudil strach a stádo se dalo do pohybu. Většina z nich stále pevně stojí pod praporem „oveček“ a spokojí se s tím, že se pásnou, kde se jim řekne.
Malá hrstka lidí stojí pod praporem „kritických myslitelů“.
Těm stále důvěřuji. Ovce? Už jim nevěřím
Vážně jsem jim někdy věřil? Myslel jsem si, že ano, když jsem byl mladší a pořád jsem věřil, že většina lidí je v podstatě slušná, když dojde na to. Jak se ukázalo, to bylo příliš optimistické.
V poslední době mě tato ztráta důvěry vedla k přemýšlení o americkém Divokém západě. Ne o tom hollywoodském, ale o tom skutečném. Tehdy nosil téměř každý muž, který chtěl zůstat naživu, revolver na boku. Nebylo to pro parádu. Nikdy jste nevěděli, kdy se nějaký zlomyslně vypadající darebák rozhodne, že váš kůň, vaše peníze nebo váš život mají pro něj větší cenu než pro vás.
Rozumní lidé byli vždy ve střehu. Pozorovali lidi. Nepředpokládali jen dobré úmysly jen proto, že se někdo usmál a řekl „Zdravím“. Důvěra se musela získávat pomalu, obvykle až poté, co muž dokázal, že vás v první vhodnou chvíli nezradí.
Takže, důvěřovali lidé v této prašné a drsné oblasti svým sousedům? Rozhodně ne. Můžete si na to vsadit. A ti, kteří ano – nově příchozí, kteří přijeli do města v domnění, že všichni jsou v srdci dobří – byli obvykle okradeni, zastřeleni nebo obojí. „Ovce“ té doby dlouho nevydržely.
Stále se k tomu vracím, protože se mi to zdá až nepříjemně blízké naší současné situaci.
Rozdíl je v tom, že vlci se už nemusí schovávat za šátek. Nosí bílé pláště, sedí v kancelářích se skleněnými stěnami nebo se na vás usmívají z televizní obrazovky a říkají vám, co musíte udělat pro své vlastní dobro.
A co ti ovčí lidé? Během covidu se jen tak nenechali unést. Mnozí z nich se stali nadšenými vymahači práva.
Nahlásili sousedy za to, že pozvali na večeři příliš mnoho hostů. Přerušili kontakt s členy rodiny, kteří odmítli očkování. Zveřejňovali samolibé memy o tom, jak sobečtí a hloupí jsou neočkovaní, zatímco jejich vlastní děti přicházejí o roky školní docházky a jejich staří rodiče umírají sami v domovech důchodců. Dělali to s čistým svědomím, protože úřady jim daly svolení být krutí.
To je ta část, která mi pořád leží v krku. Ne, že by vláda lhala – vlády vždycky lžou, když se jim to hodí. Ani to, že velké farmaceutické firmy dělají to, co velké farmaceutické firmy vždy dělají, když vydělávají obrovské množství peněz a je jim jedno, kdo trpí. Byli to obyčejní lidé, o kterých jsem si dříve myslel, že jsou většinou neškodní, kteří se ukázali být tak ochotní obrátit se proti každému, kdo překročil hranici.
Maskované „Karenky“. Fanatici za očkovací průkazy. Ti, kteří se zdáli být upřímní, rádi trestali ostatní za nedodržování očkovacích průkazů. Viděl jsem dlouholeté přátele a dokonce i členy rodiny dělat věci, o kterých bych přísahal, že nejsou schopni. A dělali to bez váhání. To mě opravdu silně zasáhlo – ne samotná zrada, ale to, jak snadné to pro ně bylo. Jak málo je to zjevně stálo.
My ostatní jsme se drželi zpátky. Ptali jsme se, jak se příběh neustále měnil. Všimli jsme si, že čísla neodpovídají oficiálnímu narativu. Odmítli jsme předstírat, že „následovat vědu“ znamená jednoduše dělat všechno, co nám říkají lidé, kteří vědu ovládají.
Za to jsme byli označeni za nebezpečné, sobecké a – můj osobní favorit – „vražedkyně babiček“. Ironie byla téměř komická, pokud jste měli dostatečně černý smysl pro humor. Skutečné nebezpečí pocházelo právě od těch lidí, kteří nejhlasitěji křičeli, že chrání všechny.
Nevím, jestli je tahle ztráta důvěry trvalá. Možná se časem sníží. Ale teď se cítím docela pevně. Pořád mám svůj okruh lidí. Jsou to lidé, se kterými si můžu povídat, aniž bych se musel ptát, jestli se konverzace nedostane na nějaký vládní seznam, nebo se bude opakovat na příštím rodinném setkání jako důkaz toho, jak moc jsem se zbláznil. S nimi můžu trochu polevit v ostražitosti. Kryjeme si navzájem záda. To se počítá ve světě, kde vás většina lidí obětuje v okamžiku, kdy jim k tomu úřady dají dobrý důvod.
Všechno ostatní?
Budu zdvořilý. Budu si povídat. Dokonce ti podržím ty zatracené dveře. Ale nehodlám se vzdát své důvěry jen proto, že se někdo zdá milý, sdílí mé politické názory nebo chodil do stejné školy. Ta loď vyplula někdy kolem roku 2021 a nevidím, že by se v dohledné době vrátila. Jakmile jste svědky toho, jak se lidé, na kterých vám záleželo, stali informátory a vymahači práva, změní to způsob, jakým se pohybujete světem. Nevrátíte se ke svému starému způsobu myšlení. To je prostě nemožné.
Možná je to skutečné ponaučení skryté v celém tomto chaosu. Divoký západ nikdy doopravdy neskončil. Psanci si prostě pořídili lepší kostýmy a mnohem větší publicitu. A jeho stoupenci se naučili navzájem se monitorovat, místo aby čekali na šerifa. Myslitelé jsou však stále tam – s očima dokořán otevřenýma, rukama blízko svých metaforických pouzder, nijak zvlášť nehodlají předstírat, že je všechno v pořádku, jen aby se ostatní cítili dobře.
Zdá se, že se to všechno trochu uklidnilo. Ale nenamlouvejte si. Pořád to tam je. To je teď ta obtížná část: už nerozeznáte jednu skupinu od druhé. Ale víte, že to tam je. Občas se tu stále objeví masky – výmluvné znamení, že pod povrchem stále doutná mumlající stádní mentalita.
Nemusíme být k cizím lidem zlí, stále můžeme milovat své bližní, bez ohledu na to, jak ztracení mohou být, ale musíme být ve střehu a neočekávat automaticky pomocnou ruku, když ji potřebujeme.
Ano, už nikomu nevěřím tak jako dřív. A nejsem si jistý, jestli je to úplně špatná věc. Alespoň to přináší jasno.
Zjistíš, kdo při tobě skutečně stojí, když je to pod tlakem. A zjistíš, kdo s tím prostě souhlasil, dokud se věci nestaly nepříjemnými. Ti, co zůstali? To jsou teď moji lidé. Ostatní si můžou najít něco jiného na práci.