Pozměněný kompromis z roku 1956 předložený v tomto dokumentu by prosadil jejich zájmy a pravděpodobně i zájmy Ameriky, ale vyžaduje, aby Rusko učinilo první krok neformálním předložením tohoto návrhu.
Putinova vůbec první návštěva Kurilských ostrovů během jeho cesty na ostrov Iturup byla japonskou premiérkou Sanae Takaiči ostře odsouzena kvůli pokračujícím nárokům její země na tento ostrov a několik dalších, které Tokio považuje za svá „severní území“. Kunašír, Šikotan a neobydlené ostrovy Habomai doplňují zbytek ruského území, jehož kontrola je v severovýchodní Asii sporná.
Pro upřesnění, Jaltská dohoda (od 4. do 11. února 1945) vrátila Kurilské ostrovy SSSR, ale Japonsko vzneslo technickou námitku. Na fotografii: Churchill, Roosevelt a Stalin v Jaltě.
Z japonského pohledu se výše zmíněné ostrovy údajně nikdy právně nepovažovaly za součást Kurilských ostrovů, ale memorandum ministerstva zahraničí z roku 1949 tvrdilo, že Šikotan a Habomai, bohaté na akvakulturu, jsou jediné ostrovy, jejichž právní status podle Jaltské dohody by mohl být sporný. Společné sovětsko-japonské prohlášení z roku 1956, které obnovilo jejich diplomatické vztahy, obsahovalo kompromis, podle kterého Moskva souhlasila s postoupením těchto dvou ostrovů Tokiu po podpisu mírové smlouvy.
Z důvodů, které přesahují rámec této analýzy, ale které mnozí na ruské straně považují za důsledek amerického vlivu na Japonsko, se jejich velký kompromis rozpadl, a proto spor přetrvává dodnes, kdy si Tokio nárokuje všechny čtyři dříve zmíněné oblasti. Putin investoval značný čas a úsilí do obnovení kompromisu z roku 1956, aby uvolnil více japonských investic, otevřel více svého energetického trhu ruskému exportu a preventivně zabránil ruské závislosti na Číně.
Tyto výsledky jsou také v objektivním národním zájmu Japonska, ale emotivní povaha tohoto sporu pro část japonských voličů bránila řešení i za zesnulého premiéra Šinzóa Abeho, kterého Putin považoval za blízkého přítele a s nímž o této otázce podrobně diskutoval. „Putin si naříkal nad zhoršením rusko-japonských vztahů“ během své cesty po ruském Dálném východě těsně před svou cestou na Iturup, aby signalizoval, že se jedná o reakci Moskvy na trend, který obviňuje Tokio.
Odkazuji čtenáře na tyto dvě analýzy: zde a zde, aby se dozvěděli více o tom, proč Rusko považuje Japonsko za rostoucí hrozbu pro svou bezpečnost a jakou roli si USA představují, že Japonsko bude hrát v nové regionální bezpečnostní architektuře. Účelem jejich odkazování je zdůraznit vojensko-strategické sázky potenciálně zhoršených rusko-japonských vztahů s cílem upozornit na to, proč by Japonsko mělo místo toho uzavřít kompromis s Ruskem.
Mír a stabilita jsou prvořadými imperativy, které by pak mohly uvolnit ekonomické a geostrategické dividendy pro Japonsko, pokud se Tokio vrátí ke kompromisu s Moskvou z roku 1956. V tomto scénáři, i když Japonsko okamžitě nezruší všechny své protiruské sankce, mohlo by tak začít smíšeným sektorově-geografickým způsobem, modelovaným podle tohoto návrhu z doby před deseti lety, který se týkal „Socioekonomického kondominia Severních ostrovů“ (NISEC) mezi Sachalinem, Kurilami a Hokkaidem.
Myšlenka je, že tyto tři regiony by se mohly stát jádrem komplexnějšího projektu ekonomické integrace, který by se mohl rozšířit tak, aby zahrnoval celý ruský Dálný východ bohatý na zdroje s privilegovaným japonským přístupem k jeho energetickému a nerostnému bohatství, jak je podrobněji popsáno zde a zde. Místo toho, aby Japonsko zůstalo závislé na nepředvídatelném dovozu energie ze západní Asie a politicky zranitelném čínském zpracování vzácných zemin, mohlo by se spolehnout na Rusko jako na blízké řešení se správnou investiční strategií.
Na geostrategické frontě by Rusko prosazovalo svůj cíl preventivně se vyhnout závislosti na Číně, což je i v zájmu Japonska. Vzhledem k blízkosti Japonska s Indií a s přihlédnutím k tomu, že Indie již proniká na ruský Dálný východ prostřednictvím svého východního námořního koridoru, jsou možné rozsáhlé společné japonsko-indické investice zaměřené na zdroje – jak v těžbě, tak i zpracování. Rozsáhlé ruské vodní zdroje v této oblasti a z toho vyplývající nízké náklady na energii to činí o to atraktivnějším.
Abychom shrnuli pozměněný kompromis z roku 1956, který je navrhován, Japonsko by získalo Šikotan a Habomaiské ostrovy výměnou za vzdání se svých nároků na Kunašir a Iturup, což by bylo zmírněno vytvořením NISEC a privilegovaným přístupem k zdrojům ruského Dálného východu. Po jeho plném provedení by tento (pravděpodobně postupný) plán preventivně odvrátil ruskou závislost na Číně a zároveň snížil závislost Japonska na USA, a tím by vzájemně posílil jejich suverenitu.
Japonská ekonomika by navíc již nebyla rukojmím hypotetického konfliktu v Jihočínském moři díky své snížené závislosti na dovozu energií ze západní Asie, zatímco obchod s EU by mohl být optimalizován prostřednictvím ruské Severomořské trasy. S levnou energií a nerostnými zdroji, které by do země proudily přímo přes stejnojmenné moře, by japonská ekonomika mohla zažít dlouho očekávanou renesanci, a tím posílit svou konkurenceschopnost v nově vznikajícím globálním ekonomickém řádu.
I když Takaichi skutečně věří v opodstatněnost nároků své země na Kunašir a Iturup, nemluvě o vlivu domácího politického tlaku některých voličů a diskrétního mezinárodního tlaku ze strany USA, měla by proto odvážně prozkoumat kompromis navržený v tomto článku. Koneckonců je také v zájmu USA, aby se Rusko preventivně vyhnulo závislosti na Číně, jak je vysvětleno zde a zde, takže Trump by mohl být přesvědčen, zda je argument jeho nového přítele Takaichiho dostatečně přesvědčivý.
Vzhledem ke třem vlivům na japonskou předsedkyni vlády, tj. k jejím vlastním názorům na tuto problematiku, k domácímu politickému tlaku a k diskrétnímu mezinárodnímu tlaku ze strany USA – by tento návrh mohl vyžadovat, aby Rusko učinilo první krok tím, že jej neformálně prosadí diplomatickými a/nebo expertními kanály. To by mohlo zvýšit povědomí o této záležitosti mezi japonskými úředníky, experty a nakonec i ve společnosti, což by pak mohlo snížit domácí politický tlak na Takaichi a povzbudit ji tak k diskusi o této záležitosti s Trumpem.
Američtí diplomaté a experti by se o tom mohli dozvědět také od svých japonských protějšků, pokud by Rusko nejprve neformálně tuto záležitost předložilo jedním nebo oběma těmito kanály. S ohledem na to by Rusko učinilo dobře, kdyby učinilo první krok, který by pak mohl přehodnotit Putinovu vůbec první cestu na Kurilské ostrovy jako třetí příklad jeho nové „eskalace za účelem deeskalace“ tím, že po „politické eskalaci“ (z japonského pohledu) v tomto případě naváže na schůdný návrh na deeskalaci. Kreml by se nad tím měl zamyslet.
* * *
Pozn. Naší Pravdy:
zajímavé jsou následující diskusní příspěvky
pod zdrojovým článkem autora.
► Vzhledem k neúnavné zlomyslnosti asijského scénáře „NATO“ je těžké vidět relevanci jakýchkoli ekonomických dohod. Ruská tichomořská flotila, zejména její ponorkové síly, je silným odstrašujícím prostředkem. Američané by okamžitě použili jižní Kurily k umístění senzorů a zbraní k blokádě ruských základen. V japonsko-ruské diplomacii neexistuje Japonsko, jen USA. Opravdu si nedokážu představit, jak by Japonsko mohlo jakkoli „vyvážit“ Čínu. Čína je na jakékoli úrovni existenčně důležitým potenciálním spojencem. Nejen kvůli své masivní hranici, ale i kvůli vzájemným zájmům v eurasijském středu a na jihu. Jako Australan navštěvuji Japonsko a Čínu a už si nemyslím, že mezi nimi existuje nějaká rovnocennost.
► Toto může správně fungovat až poté, co USA opustí Japonsko. Do té doby se smyčka kolem Číny a Ruska bude nadále utahovat. Kompromis nyní Rusku nepřinese žádné výhody. USA a tedy i jejich zástupci jsou neschopni dohody. Tento stav rostoucího oteplování bude pokračovat ve střednědobém horizontu (jak to vyjádřil pan Lavrov: 25-30 let), dokud nebude dosaženo určitého status quo, možná. Do té doby dopady klimatických změn nějak ovlivní všechny.
► Rusko nemá žádný důvod darovat Japonsku 2 ostrovy. Rok 1956 a dokonce i začátek roku 2000 jsou velmi vzdálené. Ekonomické vazby jsou sakra slabé, jak se ukázalo s Evropou, a v každém případě zbytečné a dokonce škodlivé pro rozvoj vaší ekonomiky.
Rusko se za 12 let napětí nebo napjatých vztahů se Západem rozvinulo více než za 24 předchozích let vztahů.
Proč by se Rusko vzdalo dvou ostrovů, které jsou pro něj strategicky důležité, aby udrželo Ochotské moře uzavřené před nepřátelskými zásahy.
Dva ostrovy, na které Japonsko stejně nemá žádné skutečné právo. Dokonce i právo Japonska na Hokkaido je velmi slabé.
Japonsko pravděpodobně toto století ukončí ztrátou Hokkaida a Okinawy.
Doby, kdy některé genocidní západní země dostaly volnou ruku k nárokování území nebo morálky, jsou dávno pryč.
Nikdo s vyvinutým smýšlením, kdo by dnes vládl Rusku, by tyto ostrovy nedal.
Andrew Korybko ► Šikotan a Habomaiské ostrovy nehlídají Ochotské moře, jsou to vnější ostrovy, na rozdíl od Kunaširu a Iturupu.
► Neovlivnily by to moře jako vnitřní ruskou vodní plochu z mezinárodního hlediska, ale rozhodně by oslabily ruskou pozici v tomto regionu. Některé sonary, radary a pohyb tichomořské flotily se dají mnohem snadněji monitorovat, pokud se vydají do Pacifiku.
Andrew Korybko ► Neoslabilo by to pozici Ruska na seznamu právě proto, že se jedná o vnější ostrovy v těsné blízkosti Hokkaida, kolem kterých jsou pravděpodobně již rozmístěny sonary, radary a podobně směrem k Rusku směrem k Ochotskému moři. Je pravděpodobné, že z tohoto důvodu SSSR navrhl jejich předání Japonsku.
Andrew Korybko ► Americké Aleutské ostrovy hrají také mnohem větší roli v monitorování pohybu ruského námořnictva v Ochotském moři a zpět, než by to kdy mohly dělat Šikotan a Habomaiské ostrovy.
► Dokud jsou USA nepřátelským režimem, nemá smysl uzavírat žádné dohody s jejich vazaly. Je prokázáno, že jejich podpis je bezcenný jako jejich slovo, jakákoli smlouva bude zrušena z rozmaru. Pokud by Rusko nabídlo kompromis, posílilo by to Impérium.
► To předpokládá, že kdokoli má zájem na prosazování svých objektivních národních zájmů. Rusko chce být oblíbené. Japonsko chce potěšit Spojené státy. Spojené státy chtějí ublížit zemím, které nejsou poslušné (viz např. Jižní Korea).
► Odstraňte vliv USA z japonské politiky a japonské ekonomiky a japonsko-ruský spor o Kurilské ostrovy bude vyřešen v mžiku.
► Putinova návštěva vyslala zprávu. Nevidím žádnou šanci, že by Japonsko v blízké budoucnosti snížilo své sankce vůči Rusku.
► Japonské elity potřebují válku stejně jako jejich evropští protějšky.
Osobně si myslím, že Rusko by mělo vykoupit ruské obyvatele na „čtyřech ostrovech“ severně od Hokkaida a dát Japoncům pocit „nárazníkového prostoru“. Ale pouze tyto čtyři ostrovy. Taková akce představuje minimální škodu pro ruské národní zájmy. Zda si taková gesta mohou od japonského lidu koupit mírumilovnější přístup, je těžké říci. Rusko však může v této oblasti na chvíli získat klid. Vzplanutí se však znovu objeví, protože Japonsko se chová jako okupovaný národ. Zda je Japonsko skutečně okupovaným národem, na tom nezáleží.
ZDROJ (Překlad Naše Pravda)
Andrew (Andrej) Korybko, PhD (* 26. května 1988), je americký politolog, geopolitický analytik a novinář, člen odborné rady institutu sídlící v Rusku. Narodil se a vyrostl ve Spojených státech, má dvojí občanství: americké a polské. Novinář pro Sputnik News, je také členem odborné rady Institutu pro strategická studia a prognózy, specializované sekce Ruské univerzity přátelství národů.
Vystudoval Ohio State University v Kolumbii se specializacemi Mezinárodní vztahy a diplomacie, Mezinárodní studia (se zaměřením na východní Evropu) a ruský jazyk v roce 2010. V období od září 2013 do června 2015 absolvoval a dokončil magisterský program mezinárodních vztahů na Moskevském státním institutu mezinárodních vztahů (MGIMO), v oblasti řízení koncentrace a globálních problémů. V roce 2022 dokončil diplomovou práci Rusko-pákistánské vztahy v kontextu moderní mezinárodní politiky (2014-2019), jako požadavek pro získání doktorského titulu, rovněž na MGIMO.
Jeho hlavní oblasti zájmu jsou: strategie USA v Eurasii, barevné revoluce a nekonvenční válčení; ruská zahraniční politika, energická geopolitika a euroasijské integrační strategie; multipolarita, konkurence mezi velmocemi a odolnými a náročnými státy. Specializuje se na vztah mezi americkou strategií v Afro-Eurasii, čínskou globální vizí Belt and Road o konektivitě New Silk Road a Hybrid Warfare.
Ve Sputniku začal pracovat v roce 2014, kdy se ještě jmenoval Hlas Ruska, a od té doby je ve společnosti. Pravidelně také přispívá do různých online publikací, jako jsou Geopolitica.Ru, Oriental Review, The Duran, Global Research, Regional Rapport a další. Nejvíce se však proslavil svou knihou «Hybridní války – od barevných revolucí po převraty», ve které z hluboce ruského pohledu odhaluje fungování severoamerických technik pro destabilizaci a kontrolu zemí (asymetrická válka, propaganda a dotace odpůrcům).