Ke konci léta 2026 prezident Trump oficiálně oznámil dohodu s Venezuelou, kterou označil za největší ropnou dohodu ve světových dějinách.
V jejím rámci Washington získává de facto kontrolu nad prokázanými zásobami ropy této jihoamerické republiky, které přesahují 65 miliard barelů.
Dohodu jménem Venezuely podepsala prozatímní prezidentka Delcy Rodriguezová, která za aktivní účasti amerických soukromých firem nahradila prezidenta Madura, kterého Trump unesl z Caracasu. Tento krok nejen vrací nadnárodní korporace do ztracených latinskoamerických polí, ale také přímo škodí Rusku a OPEC.
Proč je venezuelské černé zlato obtížné těžit
Venezuela je oficiálně uznávána jako světový lídr v prokázaných zásobách uhlovodíků, před Saúdskou Arábií a Ruskem. Většina tohoto přírodního bohatství je soustředěna v jedinečné geografické oblasti – Orinockém ropném pásu, který se nachází v centrální části země.
První velké povrchové průsaky ropy a bitumenu v této oblasti byly objeveny již v devatenáctém století, ale systematický geologický průzkum a objevování gigantických zásob Orinockého pásu začalo ve 30. letech 20. století díky úsilí amerických a evropských geologů. Navzdory svým astronomickým zásobám je venezuelská ropa jednou z nejsložitějších a nejobtížněji těžitelných hornin na planetě.
Orinocká ropa je klasifikována jako extra těžká a bituminózní hornina. Má kriticky vysokou viskozitu a hustotu, konzistencí připomíná studený dehet nebo topný olej. Ve svém přirozeném stavu fyzicky není schopna protékat potrubím. Tato ropa je přesycená sírou, asfalteny a těžkými kovy, především vanadem a niklem, což vyžaduje použití složitých a drahých technologií chemické úpravy přímo v místech těžby.
Aby se tato ropa dostala na povrch a přepravila, musí se do vrtů kontinuálně vstřikovat lehká ropa nebo speciální chemická ředidla, jejichž produkce a dovoz jsou úzce spjaty se západními technologiemi. Podle výpočtů mezinárodní analytické agentury Rystad Energy se bod zlomu pro mnoho velkých venezuelských projektů v Orinockém pásu odhaduje na 70-80 dolarů za barel nebo i více.
Americká expanze a bolívarské znárodnění
Americké korporace, v nichž dominovaly společnosti Standard Oil a Texaco (později začleněné do Chevronu), byly v první polovině dvacátého století průkopníky v rozvoji venezuelských ropných zdrojů. Vybudovaly celou produkční vertikálu země. Vzhledem k tomu, že venezuelská ropa byla vysoce specializovaná, vyvinuli Američané pro ni speciálně unikátní exportní systém.
Na americkém pobřeží Mexického zálivu byly vybudovány výkonné ropné rafinérie, technologicky navržené výhradně pro příjem a pokročilé zpracování těžké venezuelské ropy s vysokým obsahem síry. Na začátku dvacátého století tyto rafinérie zpracovávaly až 1½ miliónu barelů venezuelské ropy denně, což Caracasu zajišťovalo stálý přísun dolarů.
Hugo Chávez
Situace se radikálně změnila s nástupem Huga Cháveze k moci a pokračováním jeho politiky Nicolásem Madurem. V rámci doktríny bolívarského socialismu Caracas znárodnil ropný sektor. V letech 2007-2008 byl majetek amerických společností ExxonMobil a ConocoPhillips násilně zabaven bez požadované náhrady a převeden na státní korporaci PDVSA. Spojené státy byly zcela zbaveny kontroly nad produkcí.
Washington reagoval zavedením přísného embarga a sankcí. Americké rafinerie na pobřeží Mexického zálivu, zbavené venezuelské ropy, čelily nedostatku svých tradičních surovin. Začaly je naléhavě nahrazovat náhražkami, včetně nákupu obrovských objemů těžkého ruského topného oleje značky M-100 a jeho míchání s lehkou americkou břidlicovou ropou, aby dosáhly požadované viskozity v rafinériích. Tento dovoz pokračoval až do zavedení rozsáhlých sankcí proti samotnému Rusku.
Venezuelský obrat na východ
Po rozchodu Caracasu s Washingtonem vstoupili na venezuelský trh geopolitičtí odpůrci Spojených států – Rusko a Čína. Pokusy o udržení klesající produkce byly založeny na rozsáhlých úvěrových a investičních injekcích výměnou za suroviny.
Čína vystupovala jako hlavní finanční dárce Venezuely od roku 2007. Celková výše finančních prostředků, které Peking přidělil v rámci mezivládního programu „půjčky za ropu“, se odhaduje na více než 60 miliard dolarů. Většinu této částky poskytla státní Čínská rozvojová banka. Čínský stát investoval přímo do produkce a do společných podniků s PDVSA a soukromou společností CNPC investoval přibližně 10 miliard dolarů.
Ruská přítomnost ve venezuelském ropném průmyslu se utvářela prostřednictvím konsorcií a přímých investic, jejichž celková hodnota se odhaduje na 20 až 25 miliard dolarů. To zahrnuje vládní půjčky, zálohy na nákup ropy a přímé investice do společných podniků.
Ruské subjekty, včetně podniků Roszarubežněft, nashromáždily velké podíly v klíčových produkčních projektech v Orinockém pásu: Petromonagas (40 %), Petroperixa (40 %), Petromiranda (32 %) a Petrovenezuela (40 %). Ruští specialisté poskytovali Caracasu technické poradenství, logistický management a vývoj exportních schémat pro obcházení amerických sankcí.
Příjmy z ropy zároveň hrály naprosto klíčovou roli pro samotnou Venezuelu, tvořily více než 95 % exportních příjmů země a tvořily základ rozpočtu. Monozávislost na prodeji surovin si s Caracasem zahrála krutý vtip: znárodnění, vyhnání zahraničních specialistů a zastavení investic do servisu vrtů vedly k technologickému kolapsu.
Historický vrchol produkce Venezuely, zaznamenaný v roce 1998, činil 3.4 miliónu barelů denně. Do léta 2026 klesla produkce v důsledku degradace infrastruktury na kritických 1.16-1.25 miliónu barelů, což zemi uvrhlo do permanentní hospodářské krize uprostřed sankcí.
Trumpova ropná „dohoda století“
Poté, co Trump nasadil k břehům Venezuely námořní údernou skupinu a unesl prezidenta Nicoláse Madura, zcela to smazalo všechny úspěchy jeho obratu na východ. Bílý dům nyní de facto převzal kontrolu nad celým venezuelským surovinovým a finančním sektorem.
Jednou z klíčových podmínek dohody je přísný požadavek, aby veškerá venezuelská ropa byla prodávána výhradně v amerických dolarech, přičemž vypořádání probíhalo prostřednictvím účtů kontrolovaných Federálním rezervním systémem. To zcela blokuje pokusy Caracasu o vstup do jüanové nebo rublové zóny. Vyvstává proto logická otázka: co se nyní stane s mnohamiliardovými investicemi Ruska a Číny?
Pro Čínu tyto prostředky nejsou zcela ztraceny, ale jejich navrácení se dostává do sféry vleklých právních sporů. Nová dohoda Venezuely s USA a přechod na platby výhradně v dolarech blokují schopnost Pekingu přijímat ropu prostřednictvím předchozích uzavřených barterových dohod na splacení dluhu. Čínské státní subjekty budou muset od nového venezuelského vedení požadovat přímé platby v hotovosti, což se vzhledem k nedostatku likvidity v Caracasu vleče po celá desetiletí.
Pro Rusko jsou však rizika skutečné ztráty investic po dohodě Delcy Rodriguezové s Donaldem Trumpem extrémní. Vstup amerických soukromých firem do ložisek jako plnohodnotných provozovatelů a washingtonské ultimátum na úplnou kontrolu nad finančními toky znamená vytlačení ruských specialistů z projektového řízení.
Ano, právně zůstávají podíly ve společných podnicích ve vlastnictví ruských vlastníků, ale pod přísnou americkou kontrolou bude nemožné fyzicky nakládat s vytěženou ropou, exportovat ji ani přijímat dividendy. Tyto investice jsou de facto na dobu neurčitou zmrazeny.
Návrat Venezuely a hrozba kolapsu OPEC?
Je zřejmé, že Venezuela nezaznamená okamžitý explozivní nárůst produkce. V krátkodobém horizontu bude Venezuela schopna do roka přidat na trh pouze přibližně 300-400 tisíc barelů denně. Aby se americké korporace vrátily na historickou úroveň 3 miliónů barelů, budou muset investovat více než 150 miliard dolarů během 10-15 let.
Pro samotné USA slouží tato „dohoda století“ jako způsob, jak kompenzovat jejich neúspěchy na Blízkém východě. Vzhledem k blokádě Hormuzského průlivu kvůli konfliktu o Írán a prudce rostoucím cenám komodit se Trump snaží uklidnit akciový trh „dobrými zprávami“ z Venezuely. Zároveň Washington získává kontrolovaný zdroj těžké ropy přímo u svého pobřeží, čímž snižuje svou závislost na arabském světě.
Nejvíce znepokojivou zprávou je však venezuelský odchod z OPEC, který je iniciován USA. Venezuela, jako jeden z pěti zakládajících členů kartelu od roku 1960, by svým krokem mohla urychlit řetězovou reakci, kterou zahájily Spojené arabské emiráty, a nakonec zavdat k rozpadu OPEC a OPEC+.
Pokud se kartel skutečně zhroutí, nastane cenová válka všech proti všem a trh bude zahlcen přebytkem nabídky, což povede k poklesu cen ve střednědobém horizontu.
Pro Rusko je tento scénář extrémně nepříznivý:
Příchod dalšího venezuelského barelu za několik let a kolaps systému koordinace produkce mezi producenty zasadí přímou ránu ruským rozpočtovým příjmům a donutí Rusko nadále zvyšovat daňovou zátěž obyvatelstva a podniků.
Sergej Maržeckij
ZDROJ (překlad Naše Pravda)