V našem historickém okénku bychom si mohli připomenout čin Zikmunda Lucemburského, který v roce 1436 připojil natrvalo Markrabství moravské k Českému království.
Ono to nebylo tak jednoznačné, vývoj vztahů Čech, Moravy a Slezska se vyvíjel komplikovaněji. Těch událostí bylo víc než jedno rozhodnutí krále a císaře Zikmunda, ale přece jenom to byl státotvorný akt, který byl ku prospěchu všech tří částí Českého království. Asi proto jeho historický odkaz je vzpomínán i v současné Ústavě České republiky z 1. ledna 1993.
Morava a Slezsko se vývojem od Čech odlišovaly…
Ten vztah byl komplikovaný, nebylo všechno tak jednoznačné. Na příklad, po odmítnutí stavovského povstání Karlem starším ze Žerotína se tyto vztahy vyvíjejí v důsledku a jako následek pobělohorských konfiskací a vyhnání nekatolické šlechty, a nebo všech, kteří nechtěli přijmout katolictví. A tak habsburská rekatolizace zemí Koruny české probíhala trochu odlišným způsobem v každé z těchto zemí.
Zajímavé také je, že došlo i k rozdílnému vývoji vzdělanosti uvnitř Jednoty bratrské. Pak bychom se mohli z tohoto historického okna podívat dokonce i na situaci po listopadu 1989, kdy se objevilo hnutí takzvaných „národních moravistů“. To sice nebylo příliš úspěšné, ale přece jen dosáhlo omezené popularity a zůstalo po něm jejich heslo ze začátku devadesátých let minulého století: „Morava a Slezsko nejsou žádné Česko“. Tím se upozornilo na to, že česká národní identita není jen jednoznačným národním hnutím, který rozvíjelo jako národní obrození od 18. stol. a jako „probuzení politické“ od století devatenáctého. A došlo i na to, že se připomínalo, i když jen opatrně, že nešlo jenom o vztah česky a německy mluvících národností, Židů a takzvaných Němců, ale že to bylo mnohem „středoevropsky“ komplikovanější.
Marie Terezie země rozdělila…
Dědictví renesance a dědictví středoevropské kultury bylo rozdílné na Moravě a v českých zemích a dokonce i industrializace 19. a pozdějších století měla svoje odlišné rysy v Čechách na Moravě. A samozřejmě i ve Slezsku, i když už od dob Marie Terezie ztrácelo Slezsko takový význam, jaký mu původně byl přisuzován. Dokonce se to dnes překrylo pozoruhodným rozhodnutím, že z vůle magistrátu máme v Praze novou sochu Marie Terezie, v jakémsi avantgardním kuželkovitém provedení. Je to zajímavé i proto, že za její vlády se tyto tři země rozdělily a kompenzací pak bylo připojení Slovenska a státní ambice ve Versailles ustanoveného Československa. Ale to už je trošku zapomenutá písnička, o které Zikmund, císař římský a král český, nemohl ani snít, na rozdíl od části politických elit ve 20. stol., které „snily“ o Evropě v jiném státním modu.