PhDr. Mojmír Grygar, CSc.: Dočkají se Cyril a Metoděj omluvy?

V této souvislosti se i cyrilometodějská mise u nás dostává do jiného světla. Soluňští bratři neměli při šíření východního obřadu na Velké Moravě ustláno na růžích. Jejich největším nepřítelem nebyly předsudky pohanů, kteří se bránili vzdát se svých zvyků a model, ale křesťanští kněží a vládci sousedních zemí. Mise slovanských učenců a kněží jim byla od počátku trnem v oku.

Svatí Konstantin (Cyril) a Metoděj (označováni někdy jako soluňští bratři, apoštolové Slovanů či slovanští věrozvěstové). Podrobněji ZDE

Snad by k nim měli větší respekt, kdyby přijížděli na Moravu v brnění, přilbicích a s meči. Oni však přinášeli pro latinskou liturgii nebezpečnou zbraň – písmo, nový bohoslužebný jazyk, knihy, vzdělanost. V Proglasu, úvodní básni překladu evangelia, hlásají právo Slovanů přijímat slovo boží ve vlastním jazyce. Tato myšlenka ohrožovala monopol latinské církve a bořila privilegium duchovních, kteří jediní měli přístup k textům svatého Zákona. Biskup Metoděj se přiblížil ke svým zástupům i tím, že si nedal vybudovat opevněný palác, stále byl na cestách, ve styku s věřícími.

Latinští biskupové a němečtí panovníci se opakovaně pokoušeli vydávat soluňské misionáře za odpůrce jediné pravé římské víry. Soluňským misionářům se dařilo obhájit svůj východní obřad před papeži, ale bavorský biskup Wiching pomocí podvrhu obvinil Metoděje z kacířství a Ludvík Němec dal moravského biskupa vhodit v Ellwangenu do otevřené jámy. Teprve po třiceti měsících se papež o tomto příkoří dověděl a Metoději umožnil znovu se ujmout mise. Nevraživost latiníků vůči glagolášům neutuchala. Konstantin zemřel v Římě, kam odešel, aby před papežem ospravedlnil slovanskou liturgii.

Metoděj pokračoval ve ztížených podmínkách. Když po dvaadvaceti letech po příchodu na Moravu zemřel, latiníci slovanský obřad zakázali, kazatele vyhnali ze země v okovech, liturgické knihy pálili, rotundy bořili a přestavovali, kláštery, kde se pěstovala slovanská liturgie, obsadili němečtí mniši, z bohatých písemných památek vznikajících na našem území se zachovaly jen zlomky. Ze slovanské liturgie po celá staletí ve vědomí lidu přežívalo nejen několik duchovních písní, ale také památka na světce slovanského původu. Ve významných etapách českých dějin – za Karla IV., v éře husitů, utrakvistů, protihabsburských rebelií, národního obrození – tato násilím potlačovaná tradice ožívala, stále znovu vstávala z popela. Katolické církvi se přesto tuto významnou etapu naší duchovní kultury podařilo natolik zfalšovat a vyhladit, že její dějinný přínos dnešní veřejnost prakticky nezná.

Kdo dnes ví, že svatý Václav byl vychován na Levém Hradci, v prostředí, kde kvetla slovanská liturgie, a že původní rotundu sv. Klimenta dali katoličtí preláti k nepoznání zbarokizovat.

Kde se dnes dočteme, že sv. Vojtěch byl po celý život hlasatelem východní víry a že si přál prožít život v byzantském klášteře na jihu Itálie?

Kdo dnes ocení význam Sázavského kláštera jako centra slovanské liturgie a písemnictví, odkud se šířila vzdělanost do dalekých zemí na východě?

PhDr. Karel Čapek (9. ledna 1890 Malé Svatoňovice – 25. prosince 1938 Praha) byl český spisovatel, intelektuál, novinář, dramatik, překladatel a amatérský fotograf.

A kdo připomene slova Karla Čapka, který se po válce, kdy budování státu aktualizovalo základní otázky českých dějin, ptal, proč se patronem Čechů nestal sv. Prokop, zakladatel Sázavského kláštera, statečný obhájce slovanské víry a kultury před útoky německých mnichů a velmožů?

Televizní reportér na letošních cyrilometodějských oslavách si pozval k mikrofonu církevního historika pana Šebka, aby diváky seznámil s klíčovými daty slovanské mise. Pan Šebek podal historické události z katolického hlediska, a proto vše, co by oficiální církevní výklad dějin uvedlo v pochybnost, zamlčel. A tak jsme se nedověděli, proč trvalo celých tisíc let, než se Svatý stolec odhodlal jednoznačně negativní postoj k cyrilometodějské misi rázem obrátit o stoosmdesát stupňů: Konstantin a Metoděj již nebyli nebezpečnými kacíři, nýbrž, jak to později potvrdil i Jan Pavel II., spolutvůrci křesťanské Evropy. Ukázalo se, že náboženské vědomí obrozujících se slovanských národů ve střední Evropě tehdy znovu oživilo cyrilometodějskou tradici, která za určitých podmínek mohla sehrát významnou úlohu celospolečenskou. Tomu bylo nutno čelit. A jak? Jednoduše podle zásady – nemohu-li protivníka zničit, spojím se s ním a osvojím si ho. (Pozn. Naší Pravdy: přesně totéž se stalo ke konci 80. let ve všech soc. zemích, SSSR nevyjímaje.)

Ptám se – kdy přijde chvíle, kdy budou zástupy věřících na velehradské pouti obeznámeny s překážkami, které oslavovaným světcům a jejich následovníkům kladli v cestu jejich církevní i světští nepřátelé? Kdy se na shromáždění objeví představitelé církve i katolického dějepisectví a omluví se za příkoří, kterému byli byzantští misionáři vystaveni? Omluva po více jak tisíci letech samozřejmě nemůže být ničím jiným než otevřením cesty k pravdivému výkladu slovanské mise. Není-li dnešní úcta představitelů katolické církve k slovanským misionářům pouze věcí taktiky (o upřímnosti tisíců poutníků nemůže být pochyb), pak by církev část peněz, kterými ji obdarovala korupční vláda, měla vynaložit na vybudování muzeí věnovaných zamlčované historii slovanského obřadu a kultury v našich zemích. Centrální památník cyrilometodějské tradice by měl být vybudován v klášteře na Slovanech. (Je s podivem, že naše teology, historiky a památkáře nezaráží, že toto významné místo českých dějin dnes obsadily zahraniční firmy.)

Muzeum v Sázavském klášteře, který by si ráda osvojila církev, by mělo být podstatně doplněno a rozšířeno, a význam postavy sv. Prokopa, důsledného obránce slovanské víry, by neměl být zastírán pozlátkem barokního zázračnictví a pověr. Třetím památným místem by se měl stát areál na Levém Hradci. Panely, které tam dnes hlásají věhlas sv. Vojtěcha, zamlčují jeho oddanost východnímu obřadu. Návštěvník Levého Hradce by se měl dovědět, že život a kult sv. Ludmily a sv. Václava, spjatý s tímto magickým místem úsvitu českých dějin, nelze oddělit od jeho slovanského základu.

Pokud budou představitelé katolické církve na každoročních poutích na Velehradě zásluhy Cyrila a Metoděje o křesťanskou víru pouze velebit, ale ani slovem se nezmíní o tom, kdo jim bránil v jejich misi, kdo jejich život změnil v martýrium a snažil se, aby z jejich dědictví nezůstal kámen na kameni, pokud nedojde k tomuto přiznání, nad velehradskými slavnostmi stále bude viset tmavý stín neupřímnosti a pokrytectví.

Autor je historik a literární vědec, Literární noviny, výňatek z článku


Pozn. Naší Pravdy:

Cyril a Metoděj – Apoštolové Slovanů


Dr. Mojmír Grygar (* 3.2.1928, Babiná, okr. Zvolen, Slovensko)

Otec byl úředníkem státních drah, bratr Milan Grygar je malířem, syn Jan Grygar hercem Mahenovy činohry v Brně. Druhá žena Mojmíra Grygara Elvíra Olonova je literární historička.

Obecnou školu Grygar navštěvoval na Slovensku, maturitu složil na reálném gymnáziu v Olomouci (1947), kde byl žákem Oldřicha Králíka. V letech 1947-1952 studoval literární vědu a estetiku na FF UK u Jana Mukařovského (PhDr. 1952 prací Neruda bojovník za pravé vlastenectví české literatury).

V letech 1951-1954 byl asistentem Jana Mukařovského v estetickém semináři. Od roku 1954 pracoval v Ústavu pro českou literaturu ČSAV, nejprve jako aspirant, od roku 1957 jako vědecký asistent, od roku 1961 jako vědecký pracovník (CSc. 1961 prací Umělecká reportáž jako literární druh) a později vedoucí oddělení teorie literatury.

V roce 1960 byl na několikaměsíční stáži v SSSR. V letech 1969-1971 působil jako hostující profesor Slovanského semináře univerzity v Amsterdamu a po rozhodnutí zůstat v cizině natrvalo se zde 1971 stal vědeckým pracovníkem, později univerzitním docentem (do roku 1993, kdy byl penzionován).

Jan Amos Komenský (28.3.1592 jihovýchodní Morava – 15.11.1670 Amsterdam, Spojené provincie nizozemské) byl poslední biskup Jednoty bratrské a jeden z největších českých myslitelů, filosofů a spisovatelů.

Založil zde studium bohemistiky jako hlavního oboru (přednášel rovněž na katedře rusistiky), podílel se na organizaci tzv. Českých dnů, s nimiž se pojilo pořádání tematických vědeckých sympozií, věnovaných tvorbě Václava Havla (1980), Jaroslava Haška (1983), Jaroslava Seiferta (1985), Bohumila Hrabala (1987), Jana Amose Komenského (1992) aj.

Od začátku 70. let je členem Nizozemské literárněvědné společnosti a AILC (Mezinárodní společnost srovnávací literatury) a od roku 1980 Společnosti pro vědu a umění (USA). Od roku 1991 vyučoval na domácích univerzitách (mj. v Praze a Olomouci).

Mojmír Grygar vstoupil do literárního života na počátku 50. let jako literární kritik. Zaměřoval se především na soudobou domácí literární produkci, do sféry jeho zájmů však spadalo i výtvarné umění. Jedním z klíčových témat jeho tehdejších literárněkritických článků, vesměs ovlivněných dobovou kulturní politikou, byla otázka vztahu marxismu a literární vědy.

V polovně šedesátých let se do jeho optiky dostala problematika vztahu mezi literárními a mimoliterárními jevy v uměleckém textu. Další rovinu Grygarových odborných aktivit představuje činnost ediční a redakční.

Příspěvek byl publikován v rubrice ►DŮLEŽITÉ, Dějiny a současnost se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.