Rudolf Hegenbart: Nemrzačte naši historii

Různé statě různých našich i zahraničních pisatelů, mnohdy zdánlivě dobrých, mě přimělo vrátit se ke knize autorů Olina Jurmana, Josefa Bystrického a kolektivu s názvem Nemrzačte naší historii. Hned v úvodu mě zaujalo motto od tří autorů: George Orwela, Josepha Goebbelse a Miloše Zemana.

  • Kdo ovládá přítomnost, ovládá i minulost. Kdo ovládá minulost, ovládne i budoucnost.
  • Pro budoucnost musíme znásilnit minulost!
  • Žijeme ve zvláštních časech, kdy mladí i staří jsou vzděláváni ve lži a ten, který se odváží říkat pravdu, je automaticky nazýván rasistou, extrémistou či komunistou.

Výborné citáty. Pokud jsme zůstali vlastenci a známe alespoň okrajově naši českou historii, pokud jsme zůstali zastánci socialistických idejí, mohou pro nás být východiskem k posuzování myšlenek různých článků a jejich pisatelů.

Ze zmíněné knihy použiji ještě další citáty, abychom se lépe vyznali v mnohých souvislostech současného dění.

Z projevu Reinharda Heydricha proneseného 2. října 1941: Tento prostor musí být definitivně osídlen Němci. Tento prostor je srdcem říše a nemůže trpět, to ukazuje německý vývoj v historii, aby z tohoto prostoru přicházely znovu a znovu rány dýkou proti říši. Nechci však snad říci o konečném poněmčení tohoto prostoru: pokusíme se tedy teď podle staré metody poněmčit českou verbež, nýbrž říkám docela střízlivě: začíná to věcmi, s nimi můžeme už dnes maskovaně začít. Abychom získali přehled o tom, kdo z lidí v tomto prostoru je schopen poněmčení, musím provést soupis v rasově národnostním smyslu.

Bernd Posselt: Snažil bych se mezi lidmi zlepšit informovanost o Evropě, mimo jiné proto, že evropská myšlenka vznikla ve formě panevropského hnutí právě v Česku. První moderní Evropan byl po první světové válce hrabě Richard Mikuláš Coudenhove-Kalergi z Ronpergu (Poběžovic) v západních Čechách. Celkově by pro mě bylo důležité zlepšit občanskou výchovu mladých lidí a dospělých s cílem posílit demokracii.

Plukovník Koudelka, ředitel BIS: Považujeme, ve shodě s velkou částí odborné veřejnosti za stěžejní, aby mladí lidé opouštěli náš školní systém s mnohem širšími znalostmi moderních dějin včetně důležitých a mnohdy ne příliš známých souvislostí. Protože jen občan, který bude chápat naši historii ve všech souvislostech, bude schopen čelit stále většímu informačnímu chaosu a zvládne rozlišit dezinformace od reality.

Mnohým je známo, že Německo se nikdy nesmířilo s hranicemi našeho státu po rozpadu Rakousko-Uherska. Versailleská mírová smlouva mezi mocnostmi a Německem uzavřená 28. června 1919 uznala hranice Československé republiky v rozmezí historických zemí Koruny české. Ideje Němců byly zveřejněny v českých Ilustrovaných listech č. 14 v roce 1925: Německý lid odmítá diplomacii, která chce rozbíti jeho naději, že v ucelených územích německé kmeny v střední Evropě opět budou sjednoceny. Myšlenka, že německá říše měla by nyní ústně se zříci naděje, že vráceny jí budou země uloupené versailleským násilím, jest všem německy cítícím mužům a ženám nesnesitelná.

Následně přicházeli němečtí politikové s novými koncepcemi evropského uspořádání. Rakouský komisař a politik Artur Seyss-Inquart v roce 1938 mj. řekl: Koncepci národního státu převyšuje a překonává idea nového společenství. Ta bude transformovat životní prostor, který nám všem daly dějiny, v novou duchovní říši.

Následně významný nacistický činitel Joseph Goebbels na adresu již okupovaných zemí Německem řekl: Znamená to pro vás, že jste příslušníky velké říše, která se připravuje na reorganizaci Evropy.

Připomínám ještě výňatek z projevu Adolfa Hitlera na pohřbu Heydricha 9. června 1942: Jsem pevně rozhodnut nevzdat se nikdy Čech a Moravy a německý národ neustoupí. Nejste-li schopni pochopit vážnost situace a změnit poměry, pak bude český národ odstraněn z Evropy… Je to mé poslední varování. Jinak, buďte ujištěni, sáhnu k nejkrutějším prostředkům. Má rozhodnutí budou uskutečňovat, i kdybych nepřežil… Vedoucí kruhy Německa jsou téhož mínění a budou podle toho jednat…

V roce 1989 volali občané, že chtějí jít do Evropy. Nepochybně se za těmito hláškami skrývá hluboký politický smysl. Jde o podporu německým idejím a o odluku od Ruska. Taková hlášení byla a jsou odpudivá. Vybízí také k otázce: Byli jsme někdy jinde? Všichni přece dobře víme, že naše republika patřila a patří k množství evropským států, které tvoří základ pevniny Evropy. Jsou to například velké rozlohy severoněmeckých nížin či ruských rovin, veliké řeky jako je Volha, Dunaj, Ural, Dněpr, Don, stejně jako české toky Labe a Vltava. Naše národy žily a žijí ve středoevropském prostoru. Velkomoravská říše a od přelomu 9. a 10. století České království byly toho důkazem. Po staletí vedly zápas o svou existenci.

Historik a politik František Palacký v roce 1868 napsal: Po dávno vykonaném poněmčení Slovanů na severu, západu i jihu nevymřeli jsme my Čechové v řadě národů, ač nás potkaly bezpříkladné katastrofy a po několik století byla utlačována národnost naše… Stále vzmáhající se strana snaží líčit nás pod zástěrkou německého vlastenectví… co klín v těle německém, nebem i peklem hýbajíc sprovodila by nás ráda čím dříve tím lépe, každým způsobem násilně ze světa, jakožto oběť propadlou neuprositelnému Molochu moci a nadvlády německé… Je zapotřebí, abychom se vynasnažovali ducha mezi sebou oživovati, abychom zase jim oživováni byli…

Ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století vztah k vlasti vyjadřovala píseň Kde domov můj. V ní rodná země nikdy nebyla předmětem sentimentálního a mlhavého hledání či toužení, ale radostným a hrdým dokladem obrozeného národního života, vůle, ochoty a schopnosti našeho lidu svoji zemi spravovat a vést. Druhá sloka hymny, kterou však málokdo z Čechů zná, zobrazuje politický a morální růst české společnosti: Kde domov můj? V kraji znáš-li bohumilém duše útlé v těle čilém, mysl jasnou znik a zdar, a tu sílu vzdoru zmar; to je Čechů slavné plémě, mezi Čechy – domov můj, mezi Čechy domov můj. Nikdy se nezdařilo, aby i druhá sloka byla součástí naší hymny. Byly však návrhy na její překroucení.

Naše národy vždy toužily po svobodě, suverenitě. Nelze se divit, že různě skryté formulace o naší cestě do Evropy i jakési zakrývání slovanství a zveličování keltství vedou k novým zamyšlením nad naší národní existencí. Stejně je tomu při čtení různých byť kritických článků o společenských problémech. Kritika sice obráží stav, ale není jasné, k čemu se pisatel hlásí, co skrývá, zda jeho slova jsou upřímná. Zda slouží vlasti nebo jen ke zviditelnění sebe sama. Málokdo si všímá naší historie a hledá souvislosti s dnešní rozporuplnou situací. Jsme před volbami. Posuďme stav naší společnosti a dejme hlas pravdě a statečnosti, své vlasti.

Příspěvek byl publikován v rubrice Dějiny a současnost. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *