Bylo to v květnu 1942, ale pan říšský protektor R. Heydrich se ještě těšil dobrému zdraví. Do jeho úřadu a na velitelství Gestapa v jistém krajském městě došly zajímavé anonymní dopisy.
Jejich autor se stylizoval do role odpůrce nacistického režimu a jakoby jménem žáků vyhlášeného gymnázia v jistém krajském městě vyjadřoval nesouhlas s nacismem, urážel jeho představitele a citoval různé protinacistické výroky několika členů učitelského sboru, kteří jako by mu v tom byli autoritou.
Bylo jasné, že pisatel anonymů očekává tvrdou odvetu a zničující postih uvedené školy a jejího učitelského sboru. Nemýlil se. Škola obdržela výhružný projev nemilosti a jmenovaní učitelé byli postupně předvoláni k výslechu na Gestapu. Jako první na řadě byl zeměpisec. Vyšetřovatelé ho konfrontovali mimo jiné s jeho údajným výrokem, že mapy států, které byly Německem okupovány, nemají nosit do školy, ale nemají je ani ničit. Mají je z atlasu vyjmout a mají si je doma schovat. V tom bylo spatřováno svědectví o tom, že učitel nevěří v konečné vítězství Říše. Druhý výrok se vztahoval k uzavření vysokých škol po násilném protičeském zásahu 17. listopadu 1939. Zřejmě rozrušený učitel tehdy pronesl přesvědčení, že „zima pomine a studenti se slétnou k vysokým školám jak včelky k úlům“.
Učitel byl vyslýchán mnoho hodin. Hájil se, jak mohl, poukazoval zejména na záludnost, s jakou anonymní pisatel vyrobil podvrh s úmyslem školu postavit do špatného světla, ji i učitele poškodit. Posléze byl propuštěn s tím, že buďto pachatele najde nebo škola bude zavřena a učitelé zatčeni. Našemu zeměpisci tehdy pomohl inspektor české policie. Vedl ho k tomu, aby si vzpomněl, kdy napadené výroky mohl pronést, kdo byl tehdy ve třídě, kdo si je mohl zapsat a posléze použít, když se mu to hodilo. Objevili tehdy neúspěšného žáka ze smíšeného manželství, který přešel na Oberschule. Našli i ukázku jeho rukopisu a usvědčili ho. Pro tentokrát byla škola zachráněna a další učitelé už vyslýcháni nebyli.
Událost má ovšem ještě dohru. Po válce se usvědčený anonymní udavač přihlásil a žádal osvědčení o národní a státní spolehlivosti a obnovu československé státní příslušnosti. Tu ztratil, když na počátku protektorátního režimu přijala jeho rodina privilegovanou státní příslušnost německou a on přešel na německou školu. Takových pokusů o výměnu státního občanství bylo od r. 1945 mnoho, nejčastěji ze zištných důvodů. Je smutné, že se občas našli veřejní činitelé na české straně, kteří tomu byli nápomocni, také ze zištných důvodů.