Bylo to několik týdnů po zničení Lidic. Přišla jsem navštívit bratra, který ležel nemocen na interním oddělení nemocnice Bulovky v pokoji o patnácti lůžkách. Jedním z pacientů byl šestnáctiletý německý chlapec. Trpěl zánětem pohrudnice.
V nemocnici umírá i neláska a nenávist. Proto jsme oslovili i německého chlapce, na kterého možná doma maminka se starostí vzpomíná.
„Jak jste se sem vlastně dostal?“
„Jsem velitelem čety, která odklízí Lidice.“ Hlas jest podbarven hrdostí. Švihlo to jako rána bičem. Ale přemáháme se.
„Velitelem? Jak to? Tak mladý a velitelem?“
„Jsem nejstarší. V četě jsou kluci desetiletí a dvanáctiletí.“ Zamrazilo nás, ale to, co dále slyšíme, škrtí dech.
„Přebíráme trosky domů a dáváme na hromady cihly, kameny a dřevo, aby se to ještě upotřebilo. Ale tam je všude masa! Každou chvíli najdeme kus těla mezi kameny.“ Lže, myslíme si, aby si dodal významu, ale i tak by takový chlapec přece mluvit neměl.
„Největší legrace ale byla, když jsme dali nálože do hřbitova. To jste měli vidět, jak lítaly v povětří mrtvoly! Hlavy, nohy, ruce, některé hlavy s dlouhými vlasy – to ty ženské. A my jsme s lebkami hráli kopanou.“
Zděšení, mrtvé ticho. Muži jsou bledí a na tvářích jim vyvstaly uzly svalů, jak zatínají zuby. Chlapec je spokojen s dojmem, který vyvolal a pokračuje:
„Vše se urovná a oseje. Potom všechny polnosti Lidic a okolí dostane paní Heydrichová.“
Je to možné, že takto hovoří šestnáctiletý chlapec? Co z něho vyroste? Nevěříme, že vyspěje v člověka, který by mohl být prospěšný lidské společnosti, ale věříme, že by Heydrichová dovedla klidně jíst chléb z obilí, které vyrostlo z krve českých mučedníků.
Autorka byla koncertní pěvkyní
Z knihy „Šest let okupace Prahy“, vydal Osvětový odbor hlavního města Prahy v červenci 1946