Jsou místa, kam léta nevkročila lidská noha a kde se díky tomu zastavil čas. Například kdosi zdědí pozemek a v desetiletí zamčené stodole najde zaparkovanou sbírku zaprášených automobilových veteránů obrovské hodnoty.
Já jsem takto nedávno vstoupil do desetiletí zamčené plechové garáže a pod jejím stropem jsem našel zavěšenou plechovou tabulku ze šedesátých let minulého století. Na jedné její straně stál nápis „SSSR NÁŠ PŘÍTEL“ a na druhé straně „SSSR NA VĚČNÉ ČASY“.
Kdyby tu garáž otevřel dnešní mladý progresivní rusofób, dostal by kulturní šok. Kamarádství s Rusy? A navíc na věčné časy? To přece nedává žádný smysl! Naši nejlepší kamarádi jsou přece Němci! Nebo Američané, pokud tam tedy prezidentem není Trump. Generace, která zažila druhou světovou válku, vymřela a s ní je pryč i historická paměť. Dějiny se přepisují, aby ladily se současnou politickou módou. K dnešní západní protiruské náladě nepasuje, že nás Rudá armáda osvobodila od německého nacismu.
Pokud historie není kompatibilní se současností, lze to řešit tak, že nehodící se z učebnic vygumuje. Druhá možnost je zaměnit vítěze. Vítězství přisoudit spojencům a Rusy vynechat, respektive je z osvoboditelů dodatečně rekvalifikovat na okupanty. Cosi mi říká, že možná patřím k poslední generaci, u které je s takovým přepsáním historie problém. Je to pro vzpomínky z dětství.
Každý zdejší kámen zná Lenina.
Jako pionýr jsem stál na čestné stráži u hrobu neznámého ruského vojáka. V mém dětství jsme všichni měli památníky a oblíbeným motivem, který se do nich kreslil, byl ruský tank s červenou hvězdou. V květnu jsme na okna školy vylepovali bílé mírové holubice a číslice 1, 5 a 9. Šlo o slavné květnové dny: první květen, Pražské povstání a vítězství nad Němci. Při výročích Velké říjnové revoluce se konaly skvělé lampionové průvody. A od vrstevnice z Leningradu mi přišla knížka „Здесь каждый камень Ленина знает“.
Rusové si to u mě pokazili v srpnu 1968, ale v dalších letech se ukázalo, že většině lidí okupace nevadí. Přizpůsobili se, podobně jako se většina kdysi přizpůsobila okupaci německé. V naší rodině se nepřizpůsobujeme. Dědeček a strýc se přidali k SNP a odešli do hor. Otec se nepřizpůsobil po srpnu 1968 a jako revizionista přišel o práci. Bylo by hloupé, kdybych já dnes akceptoval NATO.
Rusové jako osvoboditelé v Evropě končí.
V Německu jim zakázali účast na oslavě osvobození koncentračních táborů. Na výročí osvobození Bratislavy nepřišel na Slavín žádný západní diplomat. Socha Koněva v Praze skončila v depozitu. V tradičním konvoji historických vojenských vozidel směřujících do Plzně zůstali pouze Američané. A v nezávislých médiích se sarkasticky žertuje o oslavě vítězství bez osvoboditele.
Jaké je z toho poučení? Historie je nepovinná. Platí to pro naši starou historii, která se dnešnímu Západu nepočítá. Stejně je ale nepovinná i její nová, přepisovaná verze. Zda nás osvobodili Rusové před Němci, nebo naopak se ukáže v budoucnosti. Náš problém je, že historii píší vítězové.