Vladimír Stwora: Tváře vojáků

Náhodou jsem narazil na youtube na video (viz níže). Titulek říká: Tři stovky opuštěných zraněných ukrajinských vojáků z nemocnice zachránili ruští vojáci v Donbasu. Doplňující text u videa: V rámci likvidace 36. brigády námořní pěchoty Ukrajiny zachránily jednotky ministerstva vnitra DNR a MGB všechny pacienty nemocnice brigády.

300 zraněných nepřátelských vojáků a důstojníků, z toho 90 těžce zraněných, bylo převezeno z polních podmínek závodu Illich do donbaské nemocnice a je jim poskytována kvalifikovaná lékařská péče. Stále častěji dochází k opětovnému zajetí ukrajinských vojáků. Jinými slovy, voják AFU je zajat a je vyměněn nebo propuštěn pod podmínkou, že už nebude bojovat… A pak je znovu chycen!

Ale nejde ani tak o to, co říká vysvětlující text. Mě zaujalo něco jiného. A sice tváře těch ukrajinských vojáků. Především – vždyť to jsou ještě děti. Kluci sotva odrostlí škole. Ale v jejich očích už se usadilo cosi dospělého. Určitý druh zkušenosti, kterou zažije jen voják v poli. Někdo, kdo vidí hodně krve, hodně násilí, někdo, kdo poznal strach a viděl smrt zblízka. V situaci, v jaké jsou, se samozřejmě smát nebudou, ale budou se ještě někdy schopni smát? Jen tak, bezstarostně? Mladí kluci, kteří by měli balit holky, sportovat, chodit na výšlapy, prostě normálně žít.

Dobře si všimněte jejich výrazu. To nejsou prázdné pohledy typu zombi, jak je vidíme u českých celebrit v bulváru. To jsou pohledy těch, kteří dostali přes držku a možná si nejsou jistí, jestli jim to za to stálo. Teď jsou v nezáviděníhodné pozici válečných zajatců. Prohráli a vědí to. Všimněte si špinavých odrbaných uniforem, ti kluci určitě neviděli sprchu týdny.

Kdo ví, jak se do těch uniforem dostali. Zprávy ze spřátelené Ukrajiny jsou v tom směru víc než kusé. Samozřejmě někteří šli bojovat dobrovolně a z přesvědčení. Někteří tam šli, protože to vnímají tak, že jejich země byla napadena a oni ji jdou bránit. To je v pořádku. Ale někteří tam možná šli z donucení. Protože museli.

Text u videa tvrdí, že mnozí zajati Ukrajinci nejsou v zajetí poprvé. Co se vlastně stane s ukrajinským vojákem, kterého zajme nepřítel a místo, aby ho zabil nebo aspoň zavřel, ho vrátí zpět na Ukrajinu? Jak se staví jeho ukrajinští soudruzi k jeho propuštění? Opravdu jde dotyčný bojovat znovu dobrovolně a rád?

Každá válka je hrozná, ale nejhorší je bratrovražedná válka. Moje tchýně, moudrá žena z lidu, která vychovala sedm dětí, jednou řekla: „Copak válka. Války byly vždycky. Ale jak je (pro matku) těžké vychovat dítě, kolik to stojí úsilí, než je z něj člověk. A pak bum. Jedna rána a je po něm. Všechno to úsilí, ty roky odříkání, strachu, sebeobětování, zlobení a starostí byly zbytečné.“ Tchýně už je dávno na pravdě Boží, ale já si často si na to porovnání vzpomenu. Neznám lepší odsouzení války, než toto. A tak zatímco Slovan zabíjí Slovana, zmrdi a reptiliáni za oceánem si mnou pracky, jak se jim to krásně daří a jak jim bobtná účet v bance penězi daňových poplatníků, kteří ten hnus financují bez možnosti to zastavit.

Příspěvek byl publikován v rubrice Kauza Ukrajina. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.