Aneb jak se naučit rozumět světu a chápat, proč je dnes stejný, jako byl včera. A nedivit se, že bude takový i zítra.
Laudatio na Františka Ročka
Jednou z největších obžalob války a jí provázející ztráty lidství byl film běloruského režiséra Elema Klimova Jdi a dívej se! (Pozn. Naší Pravdy: ukázka viz níže.) Vybral si už v roce 1986 pro název svého filmu refrén ze zjevení sv. Jana, které je známější pod názvem Apokalypsa.
Klimovova apokalypsa vypráví příběh o ponižování a ztrátě lidství, o tom, jak mizí hranice mezi hrdinstvím a zločinem, jak se oběťmi stávají nejen poražení, ale i vítězové. Je to apokalyptický obraz nevyhnutelného zániku světa minulého, jsoucího i budoucího. Je to ale také o tom, jak lidé ztrácejí schopnost orientovat se nejen hodnotově ale i teritoriálně.
Tato slova znějí až příliš vážně ve spojení s humorem Františka Ročka, kterým jenom mne jím obdarovává už snad více než patnáct let. Ale abych „nedezinformoval“ a abych nebyl „nahlášen“, uvádím místopřísežně, že Ročkův humor je tím pověstným „smíchem přes slzy“, který si umí dovolit jen málokdo z nás. A kdo se chce přesvědčit, může si toto tvrzení ověřit na desítkách, nebo raději stovkách jeho miniatur, které dodnes vycházejí na Prvních zprávách, Parlamentních listech, Neviditelném psu a donedávna i v regionálním tisku v Ústí nad Labem.
Jistě mnohé z nás nenapadlo, že v očekávání naděje politické změny na počátku devadesátých let 20. století, nejen u nás, ale i v Evropě, se náš koloběh lidských osudů bude opakovat a této ironie bude zase třeba.
Pokusme se pochopit, jak se o to už léta pokouší František Roček, historická fakta a jejich kontext, anebo jen vyjmenovat své hrdiny, mesiáše, obětní beránky, zločince a darebáky. Zkusme se kdekoli zeptat, proč jedny státy jsou darebné a druhé spravedlivé, a uvědomíme si, že je to práce na celý život a nikoliv jen přelet nad kukaččím hnízdem, jehož nesmyslný, ale řízený chaos nechápeme.
Kdo je ale naším učitelem a kdo žákem je věčná otázka výchovy a vzdělávání, o jejímž zodpovězení se nerozhoduje podle nastřádaných let, ale pouze a jen podle schopnosti porozumět jeden druhému a společně se pohybovat v prostoru, třeba veřejném, dívat se a vidět. Naučit se, a nikoli jen naučit někoho jiného, rozlišovat společenství vážící si dobra a odmítající zlo. Právě to patří k základům výchovy, kultivace, kultury, kterým jde slovy Jana Ámose Komenského o „všenápravu“. Nejen o míru poznání, ale i o pochopení, že lidská hlava a mysl jsou lampa, které máme umět rozsvítit.
Kolega Roček, se kterým se mám málokdy možnost setkat osobně, ale se kterým si snad více než dvacet let píšeme a telefonujeme několikrát týdně, mi dovolil, kromě svých novinářských textů ze severních Čech a asi pěti, šesti podrobných historiografických textů založených na jím detailně prostudovaných pramenů z konce druhé světové války a prvních „mírových“ dnech tamtéž, přečíst si také jednu jeho pozoruhodnou knihu, kterou bych si dovolil zařadit z hlediska metodologického mezi práce tzv. current history nebo Zeitgeschichte, jak se říkalo za našich mladších let. Jmenuje se Bombardovat nemocnice je normální aneb příručka pro přežití v příštím desetiletí (Ústí nad Labem 2017). Tam v šesté a sedmé kapitole (Lidí je dost a Člověk nemá mimo vlastní komunitu zvláštní hodnotu) se také ptá, proč jsou důležitou součástí dnešních válek v různých koutech světa rukojmí. Podobně jako jedna z Ročkových posledních prací, věnovaných konci první světové války (Karneval vítězství 1918), je to zamyšlení, reflexe toho, co autor viděl a okolo čeho „musel“ v dnešním světě, často proti své vůli, „projít, aby mohl vidět“.
Jejím tématem je zde v úvodu vzpomenutý apokalyptický obraz současného světa „Jdi a dívej se!“ a kdybych si mohl dovolit na závěr stručně říct, o čem všem to je, nenapadlo by mne nic jiného než konstatovat, že „lidské dějiny znají kromě mnoha tyranií také tyranii idejí a hodnot. Jen je někdy obtížné poznat, že ji právě žijeme nebo dokonce tvoříme“. A proto, to už jen interpretuji citát svého oblíbeného amerického autora, kterého cituji jako Ročkovo memento naší době:
Chceme-li se zbavit fanatismu, přiznejme nepřátelům lidské vlastnosti a nenechme je ani v diskusi ztratit tvář. Nevzdejme se nikdy dialogu jako jediného možného prostředku k nápravě dnes nenávistí fatálně poškozeného lidství.
* * *
František Roček (* 1955) působí jako novinář a spisovatel v Ústí nad Labem. Vydal 12 knih, většinou s historickou tématikou.
FRANTIŠEK ROČEK
Děkuji za Krameriovu cenu,
bohužel kvůli nemoci ji nemohu převzít. Přišel jsem tím i o možnost setkání s vámi.
K tomu, co píši, a je předmětem ceny Václava Matěje Krameria, bych uvedl: Jsem typickým dítkem sametově-klíčové revoluce. Bylo mi v listopadu 1989 téměř 40 let. V Ústí nad Labem v tzv. malém kulturáku na občanském fóru se četlo pár mých básní, potom jsem vydal v krajském deníku trojdílný seriál popisující sametové demonstrační mrňouchání v Ústí, a do roka a do dne jsem dělal to, po čem jsem od mládí toužil – začal jsem psát do novin a brát za to i gáži.
Protože jsem v 70. a 80. letech plnými doušky nasával reálný socialismus, jsem z generace dospělých, kteří toužili po západní kultuře. Stalo se, a cítím se v dnešní Evropě příjemněji než ve východní Evropě roku 1980.
Přesto již pár let po sametovém převratu v mém myšlení převládala skepse. Nejen kvůli válce v Jugoslávii, ale také kvůli ústecké Matiční ulici. Znám Matiční ulici i tamní problém s nepřizpůsobivými cikány. Rekonstrukce tamního plotu, aby poněkud odstínila hluk cikánů od jejich činžáků, byla všedním opatřením. Nic diskriminačního, proticikánského. Přitom se kolem Matiční ulice strhla přes rok trvající hysterie doslova mezinárodní rozměru. O problému jsem tehdy napsal knihu Zeď/The Wall. Nikdo knihu nedovolil nekritizovat, i když jsem v ní popsal názory Václava Havla jako hloupé žvanění. Kniha byla doslova narvaná ověřitelnými fakty a oficiálními dokumenty.
Od té doby uplynulo mnoho vody, nedůvěra v mainstreamová média ve mně narůstala. Je smutné, že dnešní oficiální propaganda si nezadá s mediálním primitivismem, který jsem zažíval v době reálného socialismu.
Z hlediska informačního obžerství teď prožívám tři nejúžasnější roky života. Netušil jsem, že zažiji něco tak fantastického jako pandemii koronaviru. Bylo to ostré největší cvičení civilní obrany v dějinách. Protože virus nebyl dramaticky smrtelný, následky byly z hlediska celé planety mírné. Ale odhalily bídu nespolupráce a omezenosti lidské civilizace.
Ještě fantastičtější jsou události na Ukrajině. Nikdo netušil, jak se situace vyvine, a jak naprosto absurdně budou reagovat západní státy, především USA a EU.
Realita dneška je fantastická. Bohužel, v tom nejhorším smyslu slova. Mám dobrou představivost, ale vývoj posledních let předčil veškeré sci-fi fantazie. O to hůře. Ale již asi vím, jak bylo lidem v 30. letech 20. století po nástupu Hitlera. Tehdy se také stávalo nemyslitelné rychle skutečným.