Putinova speciální operace přestala dokonce už i z dálky připomínat moderní válku 21. století a přešla do formátu válek z počátku 20. století – s přechodem na nepřátelské pozice, zákopovou obranou, přímými frontálními řešeními. Čím déle tato speciální operace trvá, tím více její struktura připomíná průběh první světové války.
Nyní, když se zjevně ocitl ve slepé uličce, vyvstala před Kremlem otázka: co dál? Nikdo s ním nemá v úmyslu vyjednávat, síly pro vedení ofenzivy neexistují, bránit obrovské území není možné, protože k tomu fyzicky chybí vojáci. Ozbrojené síly Ukrajiny lokálními ofenzivami postupně zmenšují teritorium pod kontrolou Ozbrojených sil Ruské federace, ale jiné varianty tady nejsou – tímto způsobem dříve či později situace dospěje k vrcholu a po další lokální porážce se celá fronta začne hroutit.
Putin přirozeně ani v nejmenším nestojí o to, aby celá záležitost skončila jeho porážkou a následným krajně ponižujícím mírem. Vyhlášená mobilizace je prvním krokem ve snaze zvrátit tento vývoj. Podle téhož paradigmatu tudíž stačí zavalit nepřítele těly. Kvalita mobilizovaných je pod vší kritiku jak z hlediska motivace, tak výcviku, což ale v tomto případě už nehraje žádnou roli. Mimochodem, ohlášená čísla vzbuzují pochybnosti – mobilizováno je 220 tisíc. Soudě podle přepětí však systém dokázal polapit a oholit dvakrát tolik vojáků.
Při standardním povolávání na vojenskou službu se jedná o přibližně oznámený počet. Jarní odvody letos činily 130 tisíc lidí a vojenské evidenční a odvodové úřady se s tím vypořádaly zcela rutinně. Proto skutečnost, že mobilizační systém upadl do kómatu, může znamenat pouze to, že dostal úkol, který představoval troj- až čtyřnásobek jeho kapacity.
Kreml však nemá žádnou možnost, jak změnit obraz válečných operací
K tomu by potřeboval úplně jinou armádu, jiný průmysl, jiné vedoucí kádry a jiné politické vedení. Se sestavou, kterou máme nyní, představuje první světová válka hranici, kterou ruská armáda nemůže překonat. Probíhají sice lokální a křečovité pokusy bojovat poněkud modernějším způsobem, ale celkový obecný obraz zůstává pořád jen – archaický.
Od okamžiku „odvety“ za sabotáž na Krymském mostě dochází denně k hromadným útokům poměrně velkého počtu íránských útočných dronů, které protivzdušnou obranu Ukrajiny dostávají do slepé uličky, leč přesto nemají žádný zvláštní vojenský význam – údery sledují výhradně teroristické cíle.
Poškození energetického systému Ukrajiny není kritické pro schopnost Ozbrojených sil Ukrajiny klást odpor: ukrajinský průmysl téměř nevyrábí vojenské produkty, hlavní dodávky se realizují prostřednictvím Lend-Lease (tj. půjčky a pronájmu). Železniční spojení i při úplném odpojení dráhy může přejít na dieselovou trakci, což pro potřeby Ozbrojených sil Ukrajiny postačuje.
Obyvatelstvo bude samozřejmě trpět, tím spíše, že je před námi zima. S obyvatelstvem si ale Kreml vůbec nedělá starosti – vždyť ani ke svým vlastním se nechová o moc lépe, proč by měl tedy litovat někoho cizího?
Hromadné údery „šahidů“ jsou nicméně rovněž příběhem z první světové války, kdy před ofenzivou mohlo dělostřelectvo týden provádět dělostřeleckou přípravu ve směru útoku, načež se vojáci zvedli a přešli ke kulometům. Namísto přesných úderů na kriticky důležité vojenské cíle je území jednoduše kompletně rozoráno v naději, že tam nikdo nezůstane naživu. V naději liché, jak tomu zpravidla bývá.
Teoreticky k zahájení ofenzivy (a ta se již zjevně plánuje ze severu a možná i někde jinde) bude Kreml potřebovat ještě nějaký ten měsíc. Ale avanturismus je rysem, jehož se (v Kremlu) nedokážou zbavit, tudíž rozkaz mohou vydat i dříve. Obecně platí, že někdy od prvních listopadových dnů pravděpodobnost (plánu) „Kyjev za tři dny – 2“ poroste. Putin už se v podstatě nemá kam podít. Vše, co se děje, proto má jasný název – vabank.
Pokud ofenziva zcela vyčerpá zásoby zbraní nebo ty klesnou pod kritickou úroveň, pak Rusko zůstane fakticky neozbrojené. Už dneska je stěží schopné odrazit mohutný vpád, ale po neúspěchu chystané ofenzivy se to stane nevyhnutelným.
Právě tehdy se může stát to, oč Západ usiluje: jaderný incident s následným zničením posledních zbytků bojeschopné ruské armády a s vydáním ultimáta o jaderném odzbrojení. Pro Západ je proto příprava na ofenzivu ozbrojených sil RF právě tou šancí, kvůli níž bylo vše vyvoláno.
Zde, stejně jako ve všech předchozích případech, zůstává pro NATO hlavní princip stejný – nezasahovat, a pokud možno jemně ponoukat Putina, aby učinil ve všech ohledech to nejabsurdnější rozhodnutí. Všechno ostatní udělá sám.
Už toho ani tolik nezbylo: zemi zbavil sil, ekonomika je zničená, průmysl je v troskách. Obyvatelstvo je demoralizované, armáda zalehla do ukrajinské černozemě. Zbývá dokončit to poslední. Lepšího protivníka si NATO ani nemohlo přát.
Spojené státy přitom také potřebují urychlit události: soudě podle pokračujících zpráv z Číny, může být rozhodnutí o obsazení Tchaj-wanu přijato v kratší lhůtě, než se dosud myslelo. Čína má své vlastní problémy, které částečně řeší totálním karanténním terorem, ale její možnosti nejsou neomezené, a tak se malá vítězná válka stává pro Peking čím dál potřebnější.
Což znamená, že USA a NATO musí vyřešit ruský problém dříve, než Čína podnikne vlastní kroky. Speciální operace jde podle plánu.
ZDROJ
(publikováno 19.10.2022, překlad z ruštiny I.B.)