Otázka, zda byl minulý režim skutečně horší než ten dnešní, je legitimní. Klademe si ji však jen proto, že současný režim je otřesný. Minulost dnes vidíme v lepším světle, než v jakém jsme ji zavrhli, protože přítomnost je horší, než jsme doufali.
Přehodnocování minulosti je proces, který se nedá naplánovat, ale kterému se ani nelze vyhnout. Jednoho krásného dne se už smí říci, že za totality nám bylo světa žít, neboť už není šance se do minulosti vrátit. Řeč je o minulém životě, který je beznadějně pryč.
Rok 1989 dnes vidíme ve zpětném zrcátku jako promarněnou šanci změnit to, co nefungovalo, a držet se toho, co fungovalo. S odstupem času vidíme, o co jsme přišli a čeho jsme se nedočkali. Tedy za předpokladu, že to vidět chceme.
Je jasné, že naše cesta na Západ byla od začátku odsouzena skončit na periferii Západu, protože Západ se rozšiřuje pouze o periferie, na kterých parazituje. A protože je podstatou kapitalismu parazitismus, nedokáže se Západ o periferie obohatit, ale sám je odsouzen k periferii postupně degenerovat. Co vypadá jako růst, je rakovina, která společnost zevnitř sžírá. Parazitismus prostě nemá pozitivní prognózu.
V čem je náš problém, konstatoval už krátce po změně režimu Ludvík Vaculík: „Porazili jsme komunismus, ale důvody, pro které vznikl, jsou zde zpět.“ Namísto hledání alternativy k ideologiím, které se neosvědčily, jsme se vrátili ke kapitalismu, který se již opakovaně neosvědčil, a to s naivní představou, že tentokrát se osvědčí. Důvodem byla lenost myslet, hledat něco nového, maskovaná tvrzením, že kapitalismus nemá alternativu a že třetí cesty vedou do třetího světa. Důsledkem tehdejší lenosti hledat lepší cestu je dnešní úpadek Západu a jeho směřování do toho pomyslného třetího světa.
Režimy se nemění ze dne na den. Nový režim disponuje zkušeností generací formovaných i deformovaných režimem předchozím. Teprve s generační obměnou se tedy projevují handicapy nebo přednosti režimu nového.
Teprve když odejde generace, která absolvovala kvalitní vzdělání, ukazuje se, že nový režim má na svědomí společnost nevzdělanou. Teprve když zemřou staří zubaři, zjistí se, že v novém režimu, který pohrdá centrálním plánováním, nemá kdo lidem v odlehlých regionech opravit zuby. A s odchodem generací, které tuto republiku vybudovaly, se ukazuje, že nový režim se samostatnou, soběstačnou či suverénní republikou v podstatě nepočítá.
Když stát nezajímají jeho občané, přestane občany zajímat jejich stát. Představa, že je třeba upřednostnit osobní svobodu na úkor společenské solidarity způsobila, že se ze společnosti vytratila solidarita, doširoka se rozevřely nůžky mezi hrstkou bohatnoucích bohatých a rostoucí většinou chudých, a následuje omezování a nakonec likvidace osobní svobody.
Blíží se geopolitické zemětřesení a s ním další křižovatka, na které se bude účtovat se starým režimem a volit nový. Pokud se v minulosti tvrdilo, že nelze mixovat socialismus s kapitalismem, dnes díky Číňanům vidíme, že to možné je. Vždy to bylo možné!