Filosof a vysokoškolský pedagog Michael Hauser (* 1972) našel inspiraci v Manifestu komunistické strany Karla Marxe a Bedřicha Engelse a v květnu představil své nejnovější dílo s názvem Manifest socialistického hnutí (nakladatelství Neklid).
Jeho ambicí je sjednocovat levicové strany, spolky a iniciativy, které jsou pohříchu rozpolcené a každá složka levicového hnutí si tak trochu hraje na vlastním písečku. Hauser si předsevzal úkol formulovat základní cíle a strategie, jež mají pomoci ke sjednocování dosud rozptýlené levice, a vytvářet sjednocené hnutí sebevědomé pracující většiny.
O panelové diskusi věnované Manifestu dne 19. května na Dnech antikapitalismu v Praze jsme informovali v Naší pravdě č. 22. Workshop v Akademickém konferenčním centru v pražské Husově ulici se konal 21. června.
mh
Ukázky
Levice v současnosti prodělává období dlouhé a náročné proměny, kvůli níž se jeví jako bezvýznamná a nepotřebná. Zaniklo socialistické hnutí náležející ke dvacátému století a ztěžka se rodí hnutí nové, které bude reagovat na kapitál století jednadvacátého. Sociální podmínky, které dnes tento kapitál vytváří, se příliš neliší od těch, které panovaly v devatenáctém století.
Sociálnědemokratické a komunistické strany dlouho zůstávaly ponořené do reálií dvacátého století, čemuž také odpovídaly jejich teoretické odpovědi a praktické postupy. V jednadvacátém století si uvědomují, že potřebují nový začátek, aby byly schopné dostát výzvám doby. Zapatisté, alterglobalizační hnutí, Occupy Wall Street a další hnutí z posledních tří dekád od roku 1989 experimentovaly s nevyzkoušenými formami odporu vůči neoliberálnímu kapitalismu. Jejich zkušenosti a poznatky však zůstaly roztříštěné a nepřinesly jasné politické poselství.
Nastal čas, kdy je třeba shrnout dosavadní výsledky levicového hnutí a formulovat základní orientační body a hypotézy pro nové období, v němž může z roztříštěných skupin a omezených hnutí konečně povstat globální socialistické hnutí. Je to pravý čas pro Manifest socialistického hnutí.
Má obdobného adresáta, jako měl Manifest Komunistické strany: hnutí, které ještě není viditelné, ale existují tu náznaky a objektivní důvody k jeho vystoupení. Není od věci očekávat, že levice v jednadvacátém prvním století projde podobným vývojem jako ve století devatenáctém. Od rozptýlených nesourodých skupin a krátkodobých protestů přes období útlumu a politického minimalismu až k nástupu globálního socialistického hnutí.
[…]
Dějiny posledních desetiletí vyhlížejí jako dějiny bez třídních bojů, a přitom třídní boj pokračoval – boj buržoazie za obnovení svého panství. Buržoazie si nasadila lidskou tvář, aby přesvědčila široké vrstvy obyvatelstva, že díky ní zbohatnou. Podařilo se jí koncentrovat ve svých rukou téměř veškeré bohatství celé společnosti. Buržoazie se proměnila ve finanční oligarchii se zázračným vlastnictvím, které nepodléhá výkyvům a krizím kapitalistické ekonomiky.
[…]
Vláda staré buržoazie přešla do rukou finanční oligarchie, do rukou hyperburžoazie. Tím je dokončen vývoj kapitalistického vlastnictví. Kapitál se krajní měrou koncentroval a stále více se přeměňuje ve fiktivní kapitál. Je to kapitál tvořený úvěry, dluhopisy, akciemi, finančními produkty a vlastnickou rentou.
[…]
Lidé patřící k neprivilegované většině jsou ve zcela jiné situaci než hyperburžoazie a příslušníci vyšších tříd. Bohatnou v nesrovnatelně menší míře a mnozí zažívají trvalou ekonomickou stagnaci nebo pokles reálných příjmů […] stát žije ze zdanění jejich práce, a liberální politici a novináři je častují slovy o líné a nevzdělané lůze.
[…]
Společná je nám celková životní situace. Čelíme vyhraňujícímu se hlavnímu rozporu současného kapitalismu, jímž je nadvláda společensky neužitečného kapitálu nad reálnou společností a jejími potřebami. Tento přízračný kapitál se od společnosti odpojil a vládne nám z imaginárního světa finančních spekulací.
[…]
Podle některých mudrců by měli pracující zareagovat na probíhající automatizaci tím, že nebudou bojovat za udržení svých míst. Mají se vzdát hájení svých třídních zájmů, aby se tím „akcelerovala“ automatizace výroby. Až bude vysoká či plná nezaměstnanost, zvýší se prý šance na systémovou změnu.
Podle těchto mudrců se do příchodu systémové změny máme změnit v přízraky, které k životu nepotřebují jíst, pít, bydlet, oblékat se, plodit děti atd. Práce je jediný zdroj našich prostředků a my se nemůže smířit s tím, že jej ztratíme kvůli chiméře nějaké jiné náhrady.
[…]
Socialisté nejsou zvláštní stranou oproti jiným stranám a hnutím, která bojují proti extrémním nerovnostem, vykořisťování, útlaku žen a menšin, ekologické a klimatické krizi.
[…]
Socialisté se liší od ostatních stran a hnutí jedině tím, že na jedné straně v různých společenských, kulturních a ekologických bojích vytyčují a obhajují společné zájmy pracující většiny nezávisle na kultuře a národnosti. Na druhé straně se liší tím, že v různých formách boje s hyperburžoazií, které procházejí odlišným vývojem v jednotlivých zemích, zastupují vždy zájmy celého hnutí.
[…]
Socialisté vycházejí z reálného stavu společnosti a z problémů, na které hyperburžoazie nedokáže odpovědět jinak než dalším zvětšením své moci a bohatství. Jejich teze jsou výrazem skutečného vztahu mezi hyperburžoazií a velkou společenskou většinou. Jsou výrazem dějů, které se odvíjejí před našima očima. Socialisté neuznávají oprávněnost hyperburžoazního vlastnictví.
[…]
Socialistické hnutí je jako strom, jehož koruna je internacionální a kořeny se rozkládají v jednotlivých zemích, národech a etnikách.
[…]
Jaký postoj k určité zemi a národu je socialistům nejbližší?
Kulturní globalismus má sice jistý pozitivní význam, avšak oslabuje kulturu solidarity mezi pracujícími a vede k vykořenění. Socialisté v něm spatřují kolonizační kulturu tekutého neoliberálního kapitalismu.
Nacionalismus a fašismus je pro nás zcela nepřijatelný. Živí nenávist a nelidskost vůči slabým a chudým lidem z jiného národa či etnika a vyvolává rozkoly a sváry v globální pracující většině. Nacionalismus a fašismus posiluje moc kapitálu nad námi všemi.
Z těchto postojů je socialistům nejbližší kritické vlastenectví, které projevuje přináležitost k určité zemi a svou lásku k vlasti spojuje s kritičností a snahou změnit ji k lepšímu.