Pojďme stavět hráz
narůstající fašizaci a dehumanizaci!
Téma lidské svobody je vskutku prastaré. Zabývali se jím již filosofové v antice a zvláště pak v epoše osvícenské. Soudobý český intelektuál Václav Bělohradský v nedávné době formuloval 3 fundamentální společenské ideje:
- 1) Křesťansko-sociální
- 2) Sociálně-demokratická (kam původně patřila a stále patří též idea komunistická)
- 3) Tržně-liberální
Prof. PhDr. Václav Bělohradský
Položme si nyní otázku, zda toto vymezení není příliš schematické. Nutno podotknout, že sám Václav Bělohradský poté prohlásil, že liberalismus a levicovost jsou si nejblíže, resp. že „skutečný liberalismus je levicový, přirozeně“.
V poslední době si stále častěji kladu otázku, zda v českém prostředí vlastně existuje cosi jako autentická radikální levice. Kdo ji případně reprezentuje na tuzemské politické scéně? Kdo ještě jiný než KSČM? A v čem tkví ona podstata levicového světonázoru?
Osobně se domnívám, že „autentická levice“ symbolizuje jakýsi solidární průsečík všech tří výše zmíněných idejí. Skutečná levice (dle mého názoru) nemusí být v příkrém rozporu se zásadními idejemi křesťanských hodnot a může se opírat i o prostý fakt víry v lidskou pospolitost.
Dialog mezi marxismem a náboženstvím (záměrně jej neredukuji pouze na hodnoty křesťanské) byl v českém kulturním prostředí vždy tak trochu neprávem opomíjen. Připomeňme však alespoň některé pokusy ze šedesátých let 20. století o dialog marxistické filosofie s teologickým viděním světa a s náboženskými komunitami. Náboženskou komunitou však nemyslíme církev coby mocenskou korporaci. Zmiňme rovněž i „kult srdce“ prvorepublikové avantgardní umělecké tvorby.
Moderní vlastenecká levice by neměla hledat nepřátele v drobných živnostnících, kteří nikoho neokrádají a nikoho nevykořisťují. Naopak si musí klást za úkol zaměřit se na nadnárodní korporace a tzv. monopoly. Hlídat, aby sociálně-tržní mechanismus primárně sloužil člověku, a nikoli naopak.
Které politické subjekty by mohly být
v rámci určité historické zkušenosti vnímané jako levicové?
Vlasteneckou levici zcela jistě může posílit (a doufáme, že také posílí) Česká strana národně sociální. Jedná se o subjekt pevně historicky zakotvený a státotvorný.
Ve Straně zelených jako dalším možném zdroji levicových idejí panuje zřejmě již trvalý ideový dualismus. Levicové křídlo (můžeme jej pro praktické účely pojmenovat např. levicově zelení) je však v tomto politickém subjektu drženo v emancipační izolaci pravicově lobbistickými strukturami, majícími mnohem blíže např. k ODS. Ještě nutno podotknout, že rozumná ochrana životního prostředí neznamená totéž co deindustrializace!
Od tradiční sociální demokracie se oddělila Česká suverenita, později doplněná subjektem DOMOV, a nově vzniká též subjekt zvaný Správný směr. Nutno poznamenat, že Správný směr usiluje o návrat ke kořenům tradičně vnímané a původní (solidárně lidské) ČSSD.
Předposledním subjektem české levicové orientace by mohla (a měla) být Sociální demokracie. Tato strana se však vždy bude potýkat s vnitrostranickou nesvorností a rovněž s ideologickou „neukázněností“, která se bohužel promítá do jejího mediálního obrazu. Zjednodušeně řečeno, boj o křesla a funkce v této straně již dávno zvítězil nad ideovou hrdostí a svébytností. Vábnička tendenčního progresivismu a nadbíhání politickému „středu“ převážily nad původním, dělnickým charakterem strany. Spolčováním s nelevicovými subjekty bude v SOCDEM docházet ke stále se prohlubující ideové erozi již tak torzovité levice.
- Z výše zmíněného tedy vyplývá, že sjednocující úlohu autentické radikální levice si pro záchranu svobody lidstva musí zvnitřnit a osvojit právě KSČM.
- Strana, jež jako jediná vidí za horizont kapitalismu a jež nabízí skutečnou alternativu vůči stále se odlidšťujícímu korporativnímu kapitalismu.
- KSČM, strana již ve své vlastní podstatě historicky známá jako bojující. Za sociální práva národa jako celku.
Vznikne tedy něco jako „novodobá platforma radikální levice“? Česká republika zásadně a neodkladně potřebuje širší autentickou levicovou frontu (koaliční platformu), která by tzv. sjednotila levicové ostrůvky ve více politických stranách. Levicový potenciál je v naší historické a kulturní tradici nesmírně silný a cenný. Jeho palčivým problémem však zůstává ona nesvornost a roztříštěnost.
Česká republika nutně potřebuje stavět ideovou hráz vůči narůstající fašizaci a společenské bezcitnosti. Je třeba hlasitě vyslovit jasné a kategorické NE! všem tendencím posouvajícím náš stát mezi oligarchické, vazalské a dehumanizované systémy.
„Kult srdce“ a levicová optika víry a naděje v člověka nás mohou vrátit zpět. K člověku. K lidskosti. K politické kultuře autentické radikální levice, k níž Česká republika již svým historicky vybojovaným právem (procesy reformace + sociální emancipace) bezesporu patří.
My, lidé, si plně zasloužíme svobodu ekonomicko-materiálních vztahů, jež skutečně vychází z osvícenského ideálu a již garantuje právě socialismus. Neboť jedině socialismus zaručuje lidstvu perspektivu přežití a naději svobodného života.
Je tedy na čase zpřetrhat své okovy…