V historickém okénku bychom si mohli připomenout, že během 2.světové války nešlo jenom o válečné oběti a nebo židovské oběti, ale i o likvidaci Čech a Čechů jako národa.
4. února 1942 na konferenci Reinhard Heydrich přednesl materiál „Konečné řešení české otázky“.
O tom se moc často nemluví, protože některá témata z doby před Heydrichem i po Heydrichovi jsou vlastně stále svěží.
Například jeho projevy, které tady měl v Černínském paláci k reprezentantům Sicherdienstu a Gestapa, a které byly výzvou k represím, jako byla třeba už ta první skupina rukojmích, kteří byli po smrti Heydricha fyzicky likvidování. Heydrich měl podobných projevů v Praze víc. Některé z nich jsou dodnes tak nějak tajné a vzniká díky tomu z toho celá řada spekulací.
Praha jako centrum Velkoněmecké říše…
Jedna z těch zajímavých spekulací je, že Heydrich přijel do Prahy nejenom jako zastupující říšský protektor, ale také aby připravil půdu proto, aby se Praha stala centrem Velkoněmecké říše. Proto se tady hledal svůj vztah ke Karlu IV. (viz návštěva hradní klenotnice a prohlídka královských a říšských insignií), ale to je také na hranici legend a málokdo, kromě několika historiků, se tím zabýval.
Dokonce jedna z verzí je, že to byl vlastně jakýsi úradek proti Hitlerovi a že to byla kombinace Heinricha Himmlera s Reinhardem Heydrichem, která ale nebyla příliš známá a že na ní, zřejmě omylem, reagoval i K.H. Frank. Ten chtěl, aby Berlín, a Adolfu Hitlerovi napsal přímo osobní dopis, se zasadil o likvidaci českého nacionalismu.
K tomu později nedošlo, protože zvítězila představa, že Protektorát je dobrým výrobním zázemím pro německou armádu a že tady se musí udržet klid. Pokud vím, Adolf Hitler na tento dopis nereagoval, možná jej ani nečetl, ale zejména K.H. Frank o to neustále usiloval a věnoval tomu svou stálou pozornost.
Je zajímavé, že podobný žargon použila jedna z komisařek Evropské unie, která upozorňovala na odstranění archaického českého nacionalismu a doporučoval bych čtenářům, aby si zjistili, která komisařka to byla.
Reforma školství a musulmani…
Ale to vystoupení a dikce projevu Reinharda Heydricha je samozřejmě zajímavá. My se obvykle, když zkoumáme jaro a pozdní zimu roku 1942, soustřeďujeme zejména na atentát, na přípravu atentátu a na práci odboje okolo paradesantních skupin.
Ale ty Heydrichovy organizační kroky jsou zajímavé mimo jiné i tím, že například mluvil v těch svých vzpomínaných projevech třeba o reformě českého školství. Doporučoval, aby Češi studovali jenom pět let, aby se naučili psát a podepsat, a aby uměli číst a poslouchat příkazy. To ostatní měl obstarat jim vládnoucí národ.
Vlastně v té Heydrichově dikci lze najít i slova o musulmanech, což nebyli jenom ironický odraz uvažování českých lidí, kteří museli pracovat na „nucených pracovních pobytech v zahraničí“, v později poeticky pojmenovaném Totaleinsatzu. Šlo také o lidi, kteří byli pracovně vykořisťovaní v koncentračních táborech, o tzv. musulmany.
Slovo „musulman“ bylo jméno naprogramovaného člověka, který byl zbaven vůle odporovat, ale byl naučen poslouchat rozkazy a příkazy nad-člověka. Bylo to dávno před digitalizací. Musulman byl naprogramován, označen číslem, dnes bychom řekli, že byl digitalizován. Jako ten, co může dělat je to, co se musí.