Volbu prezidenta republiky vnímám jako příležitost pro učinění jednoho z možných kroků k procesu, jenž bych nazval novým národním obrozením.
My totiž pouze nevolíme budoucí hlavu státu České republiky. Současně dáváme najevo, zda věříme tomu, čím nás denně zásobují mainstreamová média, či se pokoušíme si vytvářet obraz na základě informací z různých zdrojů. Jestli se spokojíme s názorem přejatým, často prezentovaným jako jediným možným, nebo se rozhodujeme na základě vlastních myšlenkových procesů, kdy čerpáme ze svých vědomostí, toho, co jsme načerpali za život ze své četby a ze zkušeností svých, ale i našich předků.
To, kdo bude zvolen prezidentem, bude do značné míry určující pro další budoucnost Fialova kabinetu. Kabinetu, jenž hodlá mainstreamovým médiím platit za takzvaný boj proti „dezinformacím“, mezi něž z logiky věci patří jakákoli kritika stávající vlády. Je zřejmé, že jakmile toto rozhodnutí vstoupí v platnost, „nezávislost“ médií neobstojí ani na papíře. Naše volba tedy bude mít přímý vliv i na vývoj svobody projevu v České republice.
Ti z nás, kdo mají dospívající děti, by měli být v odevzdání svého hlasu dvakrát obezřetní. Volí totiž mezi diplomacií vedoucí k míru – a mezi eskalací války lokální ve válku celosvětovou, která by byla válkou jadernou. Volí, zda jejich potomci dostanou šanci pro svůj rozvoj, nebo budou odsouzeni k padnutí pro zájmy USA ve světě. Volí, zda na našem území budou umístěny cizí vojenské základny a budou zde působit cizí armády, což vše ohrozí bezpečnost České republiky v novém multipolárním světě.
Zkusme myslit i na své spoluobčany. Ty, kteří jsou Fialovou vládou tlačeni ke zdi bezvýchodnosti nejvíce a nejrazantněji.
Na seniory, kteří nemají prostředky na energie, lékařskou péči, na bydlení – a dokonce ani na potraviny. Na matky samoživitelky, které se dostávají do situace, kdy vidí, jak jejich děti hladoví – a nejsou schopny s tím cokoli dělat. Na osoby handicapované, kterým je odpíráno žít plnohodnotný důstojný život.
Zkusme se zamyslit i nad tím, kam pod Fialovým kabinetem směřují náš průmysl a naše zemědělství. Budou-li naše průmyslové podniky krachovat, poroste počet nezaměstnaných a bude klesat koupěschopnost naší populace. Tomto stavu se říká celospolečenský kolaps. Nedopusťme ho.
Ukažme, že dokážeme pseudoelitám vzdorovat. Že vnímáme, kolik z nás prochází totální frustrací z budoucnosti bez budoucnosti. Že nechceme živořit, ale žít. Že nepotřebujeme, aby nám někdo (politici, média, herci, učitelé) říkali, co si máme myslit a koho máme volit. Nejsme nesvéprávní – ale je tak s námi bohužel čím dál více zacházeno. Takový život nám nepřináší radost. Život zotročeného není radostným – je ponižujícím.
Slova lan zbavená
Pro všechny píšu teď, kteří jsou opuštěni,
vydáni napospas
a obklíčeni slovy,
z nichž roste chladná zeď,
přes kterou vidět není.
Pro ty, jimž mizí hlas,
že příběh nedopoví.
Co že jim toužím říct? Že nemusí být sami.
Vím, že je přešel smích
a úzkost rýhy vrývá.
Vidí svět z popelnic,
svět, jemuž páchne z tlamy.
Mohutná tíseň v nich
je nebývale tklivá.
Čekají hrozný pád – již zcela na okraji,
vydáni ze všech sil,
ještě jim ústa lepí.
Jsou zvyklí pozbývat sny, jež jim zaorají.
Kéž by je neděsil
svět nebývale slepý.
Těm všem chci popřát svit, jenž přijde po temnotě,
a slova bez lana,
jež nevyřčené rdousí,
aby šlo uvařit i více než pšouk v hmotě,
jež tráví, neslaná,
zažraná za licousy.