Sledujeme-li naše média, jak unisono vychvalují prezidenta a vládu za shánění nábojů pro Ukrajinu, jak si pochvalují, že se naše republika znenadání ocitla na scéně světové politiky, pak si nemůžeme odpustit kápnout do této bečky medu kapku dehtu.
Otázka číslo jedna: náboje jsou určeny k tomu, aby zabíjely: čím víc nábojů, tím víc mrtvých. A to je prý ta jediná cesta k vítězství. Otázka je, kolik mrtvých si může Ukrajina dovolit. K tomu další otazník – mohou se k této otázce svobodně vyjádřit sami obyvatelé Ukrajiny včetně početných menšin?
Hlavním režisérem této války jsou západní země, proto na ně dopadá i odpovědnost za ztráty, které si může kyjevský režim dovolit. Má-li někdo z Pavlova nákupu střel radost, nechť dá na druhou misku vah počet mrtvých (a to nebudou jen Rusové). Jestli se mu tímto měřením jeho radost nezmenší, víme, co si o něm máme myslet. Je to cynismus podmíněný ideologickým úsudkem, ne lidským. Totéž platí o Izraelcích, kteří stoupající hekatomby v Gaze berou jako věc, která k válce s Palestinci patří. Ne již oko za oko, zub za zub, ale za jedno naše oko a jeden zub hned tisíce očí a zubů těch druhých.
Pokud jde o Ukrajinu, běžný Američan má jiné starosti, než aby se zajímal o zemi, kterou nezná a jejíž oběti se ho netýkají.
Politikům se ovšem líbí, že podporou Ukrajiny oslabují Rusko, aniž tam musí posílat své hochy. To je známá taktika z Afghánistánu, kde za americké peníze umírali ve válce proti Rusům islámští mudžehedini. Tato zkušenost má však drsný rub – připomeňme neslavný úprk z Afghánistánu ovládnutém středověkým Talibánem.
Naši vojenští experti znovu opakují falešnou zvěst o tom, že válku rozhodnou zbraně. Slyšeli jsme již, že úspěch ukrajinské ofenzívy měly zaručit tanky a že její reprízu (bude-li vůbec nějaká) prý posvětí stíhačky F-16, které jediné mohou zabránit ničivým útokům ruských klouzajících bomb shazovaných z nadzvukových letadel z výšky 10 km. Pozemní obranou jsou nesestřelitelné, nezachytí je ani americký systém Patriot. Zbývá snad jediná možnost – napadat letadla, která vypouštějí bomby ve vzdálenosti 65 km od cíle. Svedou to pomyslní ukrajinští piloti? Jak dlouho bude trvat jejich školení a kdy budou dokončeny úpravy letišť a pomocných budov?
Naši experti stále opakují, že na prvním místě jsou náboje. To je jako chléb ve výživě. O výsledku války však nerozhodnou zbraně, ani střely, ani tanky, ani stihačky F–16.
Rozhodným faktorem je koneckonců lidský faktor. Ptejme se, o jaké rozložení sil na Ukrajině jde? Na jedné straně – kyjevští nacionalisté, navazující na tradice svých otců a dědů, kteří bojovali po boku wehrmachtu proti Moskvě, na druhé – ruský národ, kterému tato válka oživuje nejen průběh německého blitzkriegu přerostlého v totální válku, ale také starší válečná tažení, jako Napoleonovu anabázi a pozdější společný pokus Angličanů, Francouzů a Turků pokořit carskou velmoc dobytím Krymu.
Doporučuji číst Sevastopolské povídky, napsané důstojníkem spisovatelem Tolstým, který o této válce vydal svědectví. Nic podobného o Krymu nenapsal ani jeden Ukrajinec, ani žádný z krymských Tatarů, kteří masově podporovali Hitlera.
Všechny události minulých válek mají Rusové dobře uloženy v povědomí, a ruská literatura, hudba, malířství i film předávají dnešním generacím svědectví o tom, jak jejich předkové hájili své území, svou kulturu i ten „ruský životní styl“, který NATO v roce 2017 uvedlo jako největší nebezpečí hrozící západní demokracii a prosperitě.
Komentátoři naší nábojové iniciativy zapomněli uvést jeden důležitý fakt týkající se placení této komodity, totiž placeni. Návrh, aby tuto blíže neurčenou sumu (napjatá situace ji podle logiky poptávky a nabídky vydatně zvyšuje), zaplatila Evropská unie, smetl se stolu prezident Macron. Proč? Protože on chce v této válce hrát vlastní roli diktovanou propadem domácí popularity.
Ostatně i náš Fiala se snaží katastrofální pokles důvěry českých voličů kompenzovat zahraničními cestami.
Jeho úsilí vyvrcholilo přijetím v oválné místnosti Bílého domu. Kdo viděl, jak prezident Biden, podoben solnému sloupu, netečně civěl na návštěvníka široce mávajícího rukama a v pečlivě chrlícího protiruská obvinění (tomu se říká lámat se do otevřených dveří), kdo viděl tento výmluvný dokument, nemůže se dát ošálit oslavnými články o historicky významném setkání českého politika s vrcholným představitelem USA.
Ještě horší byla zpráva o premiérově návštěvě v centrále CIA. Odkdy se snižuje šéf vlády nezávislého státu k návštěvě výzvědné centrály, která není protokolárně politickou organizací, ale má pouze služebný vztah k washingtonské administrativě?
Byl-li premiér doprovázen naším šéfem BIS, dekorovaným medailí CIA, je to ještě horší – návštěva nutně vyvolá celou řadu otázek. O čem tak důležitém a tajném se jednalo? Cože se tam upeklo? Proč o tom naše média nemají a ani nemohou získat žádnou informaci? Buď jak buď, celá slavná premiérova návštěva v Bílém domě a v centrále výzvědné služby vzbuzuje trapný pocit, že se tu naše desetimiliónová země opět prezentuje jako pokorný služebníček.
Zdánlivě jsme se odchýlili od nákupu granátů a nábojů. Ve skutečnosti je Pavlova iniciativa jen jednou ploškou v mozaice české závislosti na ukrajinském válečném dobrodružství, jen dalším potvrzením šokujícího výroku premiéra Fialy proneseného před dvěma tety – „Jsme ve válce s Ruskem“ a potvrzeného prezidentovou výzvou o podpoře Ukrajiny „bez limitu“.