Jarenečkovi ať k svátečku milosrdný Bůh udělí zdraví a spokojenost. Na Emouška bych byl zapomněl; totéž přeju jemu k svátku. Pozdrav všem příbuzným a známým. Sbohem, moji nejdražší.
Poslední políbení Tobě, Vlastičko, Jarenkovi i všem.
Váš Jára.
Na všechny pamatuje a všechny utěšuje, on, který za chvíli vydechne naposled a který cítí, že „i ten nejskromnější život ve zbožnosti a lásce je krásný.“ A přece ani jediného slova nářku! V poslední chvíli života stará se o rodinu, nezapomíná ani na svátky a narozeniny drahých. Všem přeje dobré a sobě už jen tu milosrdnou smrt. S láskou myslí na vlast, pro kterou umírá. Snad právě proto umírá tak statečně.
Krásný, silný, ušlechtilý! Tisíce a tisíce takových nám zabili.
Pak byli vysvlečeni, mužům byly ponechány jen spodky, ženám košile a odváděli je do místnosti, které se dostalo názvu „sekyrárna“. Je to veliký sál, do kterého se vchází dvojitými dveřmi. Je rozdělen na tři části.
Prvá část je upravena jako soudní síň. Je ohraničena tmavě fialovým, průsvitným závěsem. Na pravé straně od vchodu jest nízké podium a na něm tři stolky, pro státního zástupce, zapisovatele a obhájce, který se ovšem o obhajobu ani nepokusil. Laciná, ubohá teatrálnost této svatyně zločinu působí odporným dojmem.
Zde ubožákovi přečetli rozsudek, pak se rozhrnula část závěsu a oběť byla uchopena katy. Byl-li odsouzený žid, byl oběšen. K tomu účelu jest u stropu železná traversa a na ní na pohyblivých kladkách osm háků na upevnění oprátky. Hned u vchodu je stupínek, na který musel odsouzenec vystoupit. Pak mu byla hozena na krk oprátka, byl sražen se stupínku a pomocí pohyblivých kladek prostě odsunut stranou. Ihned mohl přijíti na řadu další. Popravovalo se tu jako na běžícím pásu. Ostatní odsouzenci mohli popravám přihlížet.
Jiní musili projít tímto hrůzným oddělením do dalšího, kde byla gilotina. Již zde není. Němci ji těsně před revolucí odvezli a vhodili do Vltavy. Báli se jí, aby snad nevztáhla ruce také po nich. Byla však již nalezena a z řeky vyzdvižena. Stěny jsou obloženy bílými kachlíky. Podlaha je z granolitové masy a svažuje se k místu, kde je mřížka odpadního potrubí. V těch místech byl popravčí stroj. Oběť byla položena na prkno, hlava byla upevněna svěrákem, potom sjela šikmo seříznutá, ostrou giletou opatřená sekyra, která vážila asi 75 kg. Hlava ubožákova spadla do koše nad mřížkou odpadního potrubí, jímž proteklo tolik, tolik drahé české krve.
Z knihy Šest let okupace Prahy
Pankrácká sekyrárna jsou tři cely Pankrácké věznice, ve kterých byly za nacistické okupace v období druhé světové války za Protektorátu Čechy a Morava gilotinou popravovány osoby obviněné z tzv. protiříšské činnosti. Mezi 5. dubnem 1943 a 26. dubnem 1945 bylo na Pankráci gilotinou popraveno 1075 osob (z toho 920 mužů a 155 žen) a neznámý počet osob (především židovského původu) byl popraven oběšením na ocelové traverze s osmi háky, zavěšené na stropu vedle gilotiny. Popravy gilotinou prováděl kat Alois Weiss s pomocníky (jeden Němec a tři Češi). Na konci války se Němci neúspěšně pokusili popraviště a důkazy zničit, gilotinu rozebrali na kusy a hodili ji do Vltavy (odkud byla po válce vyzdvižena zpět). Pankrácká sekyrárna je tak dnes součástí Památníku Pankrác spravovaného Kabinetem dokumentace a historie Vězeňské služby České republiky.
Jednoho dne usekl Alois Weiß (1906-1969, zemřel ve skromných poměrech v bavorském Straubingu) v Praze hlavu 29 lidem, to byl jeho rekord. Jednou se sice plánovalo, že připraví o život 51 odsouzených, ale nakonec se tak nestalo. Weiß patřil k deseti katům, kteří za války popravovali pro Hitlera odsouzené na smrt. Žil s manželkou na vysoké noze na Starém Městě v bytě po Židech, v Dlouhé ulici číslo 14. Weiß si v protektorátu Böhmen und Mähren dle dochovaných dokladů vydělal celkem bezmála 47 tisíc říšských marek, což byla na tu dobu značná suma. Konkrétně představovala asi trojnásobek průměrného platu lékaře v nemocnici a bylo to přibližně devětkrát více, než by si za tutéž dobu vydělal kvalifikovaný dělník v továrně. Na Weißovo konto teklo tím více peněz, čím více krve proteklo pod jeho rukama. Jen na Pankráci popravil jako kat téměř 1100 mužů a žen.
V době Protektorátu Čechy a Morava zřídila německá okupační správa v objektu pankrácké věznice německou policejní věznici gestapa Polizeigefängnis der Geheimen Staatspolizei a vyšetřovací věznici německého soudu Untersuchungshaftanstalt (v části objektu byla také protektorátní věznice s oficiálním názvem Věznice krajského soudu trestního Praha XIV). Ostrahu areálu zajišťovaly tři čety Waffen-SS. Odsouzení byli nacisty původně odváženi především do Drážďan a Berlína, kde byli gilotinou popraveni obvykle do tří měsíců od odsouzení. Avšak transporty odsouzených výkony rozsudků „zdržovaly a prodražovaly“, takže nacisté nezvládali vykonávat nápor trestů smrti udílených za stanného práva během heydrichiády. Proto bylo rozhodnuto o zavedení popravčího stroje v Praze na Pankráci. Samostatné popravní místo pro výkon trestu smrti stětím bylo v protektorátu oficiálně zřízeno výnosem říšského ministra spravedlnosti Dr. Otto Georga Thieracka ze dne 15. dubna 1943 (již o deset dní dříve však proběhla první poprava v sekyrárně).
V březnu 1943 bylo v přízemí levého podélného traktu (křídlo A) objektu věznice zřízeno oddělení II/A, ve kterém byly ve 20 celách umisťovány osoby odsouzené nacistickými okupačními soudy k trestu smrti. Věznici řídil vládní rada Sauerbruch, který měl sídlo v pankráckém justičním paláci. Jeho podřízeným byl vrchní strážmistr Karl Sauer a další němečtí vězeňští dozorci. Pro celé oddělení byly zabrány cely č. 29-52. Čtyři cely sloužily pro hromadné ubytování a šestnáct pro samovazbu. Další místností byla kancelář dozorců. Cely č. 29-31 byly upraveny na pankráckou sekyrárnu.
Lidé byli k trestu smrti odsuzováni za delikty politické, hospodářské, za odbojovou činnost, ale i za činy kriminální povahy. Ovšem jak uvádí historik Petr Koura, v době zřízení pankrácké „sekyrárny“ bylo již možné udělit trest smrti prakticky za cokoliv, neboť pod vymezení typu „projevy protiněmeckého smýšlení nebo poškozování blaha německého národa nejrůznějším chováním“ bylo možno zahrnout skutečně širokou škálu deliktů.
Popravy v sekyrárně vykonávali dva Němci a tři Češi. Popravčím byl kat Alois Weiss a jeho německým pomocníkem byl Otto Schweiger. Českými pomocníky byli Jan Kříž (později si změnil jméno na německé Johann Kreuz), bývalý rotmistr Antonín Nerad a Robert Týfa. Zatímco kat Weiss pobíral stálý plat, jeho pomocníci měli asistenci u poprav jako přivýdělek a dostávali za jednu popravu 300 korun.
Provoz sekyrárny byl zahájen dne 5. dubna 1943, kdy bylo popraveno prvních pět odsouzených. Posledních pět poprav bylo zaznamenáno dne 26. dubna 1945. V tomto období bylo podle záznamů kata Weisse gilotinou sťato 1075 osob (z toho 920 mužů a 155 žen), skutečný počet popravených v sekyrárně však byl nepochybně větší.
Zastavení poprav v sekyrárně přinesl teprve konec 2. světové války. V noci mezi 30. dubnem a 1. květnem byla gilotina nacisty rozebrána a její kusy vhozeny do Vltavy pod Karlovým mostem. Do popravčí místnosti pak Němci umístili 360 kilogramů výbušniny ekrazitu. Demolici se jim však nepodařilo provést a i gilotinu z řeky o dva měsíce později vylovili potápěči. Na základě výslechu německých dozorců totiž byla objevena u čtvrtého mostního pilíře a brzy vrácena na původní místo.
Němci z pankrácké věznice odešli po napjatém několikahodinovém vyjednávání 5. května 1945 odpoledne. V oddělení A/II byly osvobozeny 3 ženy a 52 mužů, které Němci již nestihli popravit. Několik stovek dalších vězňů bylo osvobozeno z ostatních prostor věznice (kriminální vězni z protektorátní věznice ovšem propuštěni nebyli). V okolí věznice se však ještě několik dní bojovalo v rámci pražského povstání.
Po osvobození od nacismu byli z pěti popravčích souzeni jen A. Nerad a R. Týfa, které Mimořádný lidový soud odsoudil k trestu smrti oběšením. Ostatní uprchli. Rovněž velitel celého oddělení vrchní strážmistr Karl Sauer byl po válce odsouzen k trestu smrti a na Pankráci popraven.