Rozlišovat vlastenectví na jedné straně a šovinismus (krytý dnes rovněž nesprávně pojmem „nacionalismus“, zneužitý v dějinách například Banderou, Paveličem, Francem, Salazarem, Pinochetem a jinými) je velice důležité. Proč? Protože nerozlišování těchto pojmů vede ke katastrofálním lživým výkladům národů a jejich dějin.
Dnes se pojem „šovinismus“ zcela vytratil z používání různých médií a společenských analytiků. Jednak je to z nevědomosti, jednak ze záměrných, účelových důvodů, jak říkají právníci.
Šovinismus nazvaný tak podle jeho francouzského původu, podle Chauvignyho, znamenal ve své době, a znamená rovněž i nyní, překroucené pojetí nadřazenosti vlastního národa nad jinými a opovržení národy jinými. De facto se jednalo ve své době o projev určité formy rasismu.
Šovinismus rozvinuli fašisté (v první řadě na národnostním principu) a nacisté (v první řadě na rasovém principu).
Lze tedy zjednodušeně napsat rovnici:
Šovinismus=zvláštní forma fašismus=zvláštní forma nacismus=odrůdy sociálního nebo antropologického rasismu.
Oproti tomu vlastenectví neboli patriotismus tyto vlastnosti opovržení jinými národy (rasami) zásadně nemá a ani mít nemůže. Vyrůstá totiž z jiných principů, než šovinismy. Principy vlastenectví, patriotismu jsou především humanismus a sociální tolerance. Principy vlastenectví vyjádřil například u Němců Herder, u Slovanů Kollár, u Anglosasů Byron, atd. U nás v současnosti principy vlastenectví nově nejkrásněji vyjádřil spisovatel národopisec Vlastimil Vondruška nebo naše nová Božena Němcová, paní Lenka Procházková, nebo vědkyně prof. Kučerová a dr. Neudorflová a další. Obecným principem vlastenectví je tedy láska k vlastnímu národu a internacionalismus k jiným národům.
Opakem je šovinismus, fašismus, nacismus, jehož principem je nikoli pouze netolerance, ale přímo nenávist k jiným, nenávist plodící nástroje holocaustu a genocidy.
Naopak šovinismus, fašismus, nacismus vyrostly z absolutně jiných principů. Těmito principy byly a ještě jsou kastovnictví, rasismus a sociální intolerance (zakrývaná odmítáním třídních rozdílů starých společností a násilným přinucením národů k takzvaným pracovním frontám). Tak tomu bylo u Mussoliniho s jeho „třídním smírem“ na obří kovadlině v továrně Fiat před desetitísíci dělníků nahnaných fašisty, nebo u Hitlera s jeho DAF – Deutsche Arbeitsfront, Německou pracovní frontou, vzniklou zničením odborů a uloupením jejich majetku. Ostatně i Hitlerova SA armáda Sturmabteilung, vznikla na stejném principu – a proto později museli být vůdcové zavražděni, SA paralyzována a její funkci převzaly Allgemeine SS. Klasickým modelem DAF byla „Kraft durch Freude“ s „parníkovými rekreacemi – účastnil se jich i náš zločinec sudet K.H. Frank – nebo „Winterhilfe“ zimní pomoc pro Wehrmacht povinnými sbírkami celého národa, nebo projekt „Lebensborn“, kdy německé rasově čisté ženy měly rodit vojáky pro hitlerovce.
Takže jestliže dnes se například mluví o „Banderově nacionalismu“, je to de facto hovor o šovinismu kolaborujícím s nacismem na sto procent. Ovšem právě tento fakt dnešní média selhávají, překrucují, případně, nelze-li jinak – zamlčují. Stejně jako se dnes pojem kastovnictví přikrývá pojmem elitářství – elity. Souvisí to s resuscitací, kříšením, oněch tříd společnosti, které po I. světové válce byly určitými revolucemi potlačeny nebo vyřazeny ze společenského života ─ a nyní jsou násilím vraceny do určitých národních pospolitostí (zejména církev římská a jisté kruhy šlechty). Proto je tak důležité pro přesné chápaní dějinných skutečností rozlišovat pojmy a termíny jako je vlastenectví kontra šovinismus, korporátní fašismus, „nacionalismus“, a nacismus-rasismus.