PhDr. Marie Neudorflová, Ph.D.: Projev k výročí popravy 27 českých pánů 21. června 1621

Vážení přátelé, vážení přítomní,

sešli jsme se opět u příležitosti události tragické pro osud a historii českého národa, kterou byla poprava 27 českých pánů na Staroměstském náměstí v Praze 21. června 1621.

Byly popraveny přední osobnosti českého národa, bránící práva a samostatnost českého státu proti expansivní moci katolických Habsburků a církve, nepřátelských k protestantství, náboženské svobodě a státnosti českého národa. Ten se jako první vzbouřil proti útlaku, nenasytnosti a nemravnosti katolické církve. Výsledkem vítězných husitských válek byla dvě stě let trvající náboženská svoboda, vzrůstající důraz na vzdělávání, značný sociální smír, rozvíjení národní kultury a soudržnosti. Nebylo divu, že 95 % českého národa přijala protestantství. Byl to počátek moderní demokratizace, v níž většina národa měla přiměřenou účast na veřejných záležitostech. Zdrojem mravních principů a kriterií byla svoboda číst a interpretovat Bibli, dobírání se pozitivního poučení, což  katolická církev svým členům zakázala.

Poprava 27 českých pánů (tří pánů, sedmi rytířů a 17 měšťanů), vůdců stavovského povstání, se odehrála 21. června 1621 na Staroměstském náměstí v Praze. Byla důsledkem povstání i porážky českých nekatolických stavů od katolických armád v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620.

Bylo trestuhodně naivní zvolit po sto letech unikátní svobody zemí Koruny české za panovníky katolické Habsburky, s jejich expansivní politikou, nerespektu k náboženské svobodě, české státnosti a kulturní a sociální úrovni. Čeští stavové jako representanti těchto hodnot podcenili hluboký rozdíl mezi rozpínavým a netolerantním katolictvím a svobodnějším protestantstvím, což se ukázalo v pravém světle po třicetileté válce, s jejími kořeny v bělohorské tragedii. Idea expanze, říše, globalismus, je trvalým elementem v myšlení mocných, kteří ve své lačnosti po bohatství často neváhají plenit bohatství ani vlastních zemí, natož cizích, a ve svém strachu omezovat svobodu. Nebyla náhoda, že po Bílé hoře nekatolická, svobodná a majetná vrstva 30 tisíc rodin byla vyhnána ze země, její majetek zkonfiskován, a že v násilné rekatolizaci a krutém znevolnění národa začala hrát primární roli cizí šlechta. Ta se, až na jednotlivce, nikdy neztotožnila s českým národem, naopak jí byla blízká filosofie mocných jezuitů „účel světí prostředky“ a katolický pokřivený výklad pravdy zjevené. Devastace prosperujícího českého národa byla nedozírná, ještě o sto padesát let později někteří nevěřili v jeho budoucí existenci.

Přitom v nekatolických zemích té doby se již formovaly moderní národy, rodily se základy osvícenského myšlení a vědeckých přístupů, které hledaly cesty k řešení hlubokých sociálních problémů, ale ne v expanzi privilegií mocných, v potlačení pozitivních schopností lidí a jejich iniciativy, ale v jejich rozvinutí hlavně vzděláváním, rozvíjením zanedbané pravdy poznané i pravdy zjevené jako především morální síly.  Osvícenské myšlení, většinou v konfliktech, prolamovalo nesvobodu a posilovalo víru lidí ve své schopnosti, právo na důstojný život, v možnost pozitivního rozvoje jednotlivců i národů při rozumné a zodpovědné politice. Dnes se toto myšlení opět začíná potlačovat.

Zdevastovaný český národ, zbaven svobody, náboženství, kultury i elementární sociální spravedlnosti, byl od Bílé hory ještě několikrát určen k vyhlazení. Otázka spojení historických mocenských koloniálních a aristokratických elit a moderních fašistických hnutí stále čeká na důkladný historický výzkum. Již delší dobu se opět brojí proti existenci národů ve prospěch globalizace, ač to byly právě národy, které se chopily ideje svobody v mravním, intelektuálním a kulturním myslu a svou prací pozvedly obdivuhodně kulturní, mravní a sociální úroveň svou i celé západní civilizace.

Je na místě otázka, jaká to byla cesta, kterou zdevastovaný český národ zvolil ze svého ponížení kulturního a sociálního ke svému obrození, že se během několika desetiletí vyrovnal vyspělejším národům, zvláště Němcům v českých zemích, kteří měli privilegované politické podmínky. Samozřejmě, nemůžeme podceňovat vliv osvícenských tlaků a idejí – ideje svobody, rovnosti, spravedlnosti, důstojnosti lidí, jejich práv na vzdělání, účast v politice. Většina z nich většina měla ve skutečnosti kořeny v původním křesťanství. Ale byl tu ještě jeden důležitý aspekt, týkající se unikátní české zkušenosti, plný poučení a inspirace. 

S postupně dobývanou svobodou měl devastovaný český národ jen omezené zdroje ke svému rozvoji a obrození. Ale měl myslitele velikány, kteří věřili v jeho pozitivní potenciál, kteří se dovedli poučit z historie, a navzdory podmínkám se rozhodli přispívat k jeho duchovnímu, kulturnímu a mravnímu rozvoji. Byla to cesta unikátní, vědomě spojená s historií české reformace, která měla být z paměti českého národa vymazána katolickou církví. Přesto žila po dvě stě let skrytě v myšlení mnoha lidí, a zároveň ne všechny knihy z reformace se podařilo jezuitům spálit, ne všechny „kacíře“ zničit. Reformační doba byla dokonce  připomínána jako „šťastné období českého národa“ Bohuslavem Balbínem, sice jezuitou, ale vlastencem narozeným v roce popravy 27 českých pánů. Byli i katoličtí kněží českými vlastenci, samozřejmě církevní hierarchií pronásledovaní.

Reformační tradice, se svým důrazem na mravní zodpovědnost, náboženskou svobodu, vzdělání, budila zpočátku hlavně vědecký zájem (Dobner, Pelcl, Dobrovský). Ale sympatie a poznatky těchto osobností rychle ovlivňovaly skromně rostoucí vrstvu českých vzdělanců a postupně  většinu národa. Ta odmítla nepravdivou a mocenskou účelovost katolických pohledů na život i na historii. Začala chápat, že ideje české reformace, myšlenky Mistra Jana Husa, mají trvalou hodnotu pro poučení, úroveň, sebedůvěru a sebeúctu českého národa, jehož zanedbaná, chudá většina však mluvila stále česky. Postupnou iniciativou zdola bylo vytvářeno nesmírné bohatství ve všech oblastech života národa, zvláště kulturní. První československá republika, hlavně dlouhodobou zásluhou T.G. Masaryka, v mnohém úspěšně navazovala na demokratické, mravní a intelektuální principy české reformace i obrození. Proto nesklouzla do autoritativní podoby jako okolní státy. Svou exilovou činnost za svobodu českého a slovenského národa Masaryk úspěšně zahajoval ve Švýcarsku odkazem na Mistra Jana Husa a českou reformaci.

Nejen po Bílé hoře se české země a její bohatství staly lákavou kořistí nadnárodních mocenských elit – podobné plány existovaly během první světové války i za německé okupace českých zemí. Jejich nejúspěšnější projekt se uskutečňuje po roce 1989 po heslem globalizace neoliberalistickými a neokoloniálními prostředky, které nezahrnují mravní principy do svého konání a vůči národům jako kolektivním entitám, naopak jejich existenci s jejich kulturou, historií, vzděláním, zásluhami pro úroveň lidí zavrhují, a stále hledají nějakého nepřítele. Jde v nich dokonce o absenci respektu k duchovním, mravním a humanitním kořenům naší civilizace.

V prvních dvou případech náš národ zachránilo válečné vítězství nad Německem. Zásluhy hlavních aktérů jsou dnes hrubě překrucovány, vděk ponižován. Je v našem urgentním zájmu bránit naši důstojnost a úroveň v duchu Husova respektu k pravdě poznané, v duchu jeho morální lásky k českému národu a jeho statečnost hájit obojí. K tomu je potřeba aby se národ těmito hodnotami semknul a to i veřejně, aby chránil a navazoval na pozitivní hodnoty vytvářené po generace. Aby se statečně bránil lživým  interpretacím historie, které neslouží pozitivnímu rozvoji lidí ani národů, ale zájmům mocenských bezdomovců, zakotvených jen ve svém bohatství, destruktivní  expansi a mocenské vizi bez národů.

Respekt a lásku k národu, k jeho pozitivním výdobytkům a státnosti je třeba přenést do veřejného působení, do nápravy pokleslé výchovy dětí, škol, kultury, a tím vytvořit bariéru proti destruktivním a nezodpovědným tlakům, ať ideologickým, kulturním či politickým. Bez tohoto obrozeneckého úsilí, v jehož základu jsou myšlenky Jana Husa a dalších reformátorů, zvláště J.A. Komenského a T.G. Masaryka, nebudeme existovat ani jako plnohodnotné bytosti ani jako národ se vším bohatstvím vytvořeným za staletí práce minulých generací s myšlenkou na nás, na budoucí generace. Přijetí tohoto svatého závazku vyžaduje znalosti, silné morální postoje a statečnost stát za pravdou poznanou přesvědčením i skutky. V tomto ohledu Mistr Jan Hus a česká reformace zůstávají nezastupitelným zdrojem poznání a inspirace navzdory opakovaným pokusům jejich hodnotu různými způsoby vykořenit.

Příspěvek byl publikován v rubrice Dějiny a současnost se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.