Zní to skoro jako pohádka. Byli kdys vrahouni, kteří nepřáli lidu svobodu. Ani doma ani v zemích, kde táž již vypukla. Z povedené čtyřky odešli na věčnost dva, Husák a Jakeš a tak zbyli kmeti: Štrougal a Fojtík.
Nejsou ve stavu, aby v lomu lámali kámen, ale do temné kobky je žalobce chce dostat. Má to háček, jacísi znalci je označili za dementní a tudíž neschopné pochopit, za co by měli dožít v lochu. Budou kolem toho ještě tahanice. Jestliže připustíme, že znalci jsou úplatní a za nějaký ten groš pomohli papalášům, je možné, že jiní za groš napíší co třeba, aby soud se sprostými podezřelými mohl začít.
Než se tak stane, je čas na úvahu, co jsou atributy svobody: Nemít hlad, mít střechu nad hlavou, právo na majetek, cítit se bezpečný, mít přístup ke vzdělání a mít volnost pohybu.
Nemít chleba, nemít práci,
živořit jak darebáci,
to přec nikam nevede.
Sám si nikdo neví rady,
dejme hlavy dohromady,
snad se nám to povede.
Píseň V+W Hej Rup
Když vypukla studená války, státy sovětského bloku byly zadefinovány za nesvobodné a hodné zničení. Na hranicích byly budovány ploty, tak říkajíc obousměrné. V Československu šlo o promyšlený systém několika pásem, která postupně omezovala přístup občanů směrem ke státní hranici. Do posledního pásma byl přístup jen na pracovní povolení a to jen ve dne. Státní hranice byla střežena pohraničníky, které v příhraniční oblasti doplňovali pomocníci pohraniční stráže. Byly tam cedule a varování, že dál to nejde.
Západ takovou ochranu hranic považoval za zločinné omezení práva občanů jít za svobodou. Od té doby se leccos změnilo. Ploty na nějakou dobu zmizely a přestalo se mluvit o právu občana jít za lepším.
Jenže válka v Sýrii spustila utečeneckou vlnu. Nepovedla se ani změna režimu v Libyi, takže tamním mocenským vakuem začali proudit uprchlíci z Afriky. Někteří utíkali před válkou, jiní před bídou a nedostatkem svobod v zkorumpovaných afrických režimech.
Evropa byla přesycena a nastal návrat k plotům. Začal to Orbán, jehož Maďarsko bylo první svobodnou zemí na jedné z tras. Uvědomil si, že když podle Dublinských dohod uprchlíky přijme, zůstanou mu na triku, protože postupem času odpadly cílové země.
Touhy po svobodě si povšimli podnikatelé, kteří za poplatek nabídli přepravu. Například společnost EMIRATES nabídla lety do Běloruska. To je tam, co sídlí zkurvysyn Lukašenko. Jeho zem je nesvobodná a nemusí uprchlíky „zpracovávat“. Lukašenko jim zlovolně otevřel cestu k polským hranicím, aby jim tato svobodná zem umožnila další cestu za ještě více svobody.
Neuvěřitelné se stalo skutkem: Polsko začalo stavět žiletkové ploty na hranicích, aby zabránilo v cestě těm, kteří šli za svobodou. Jednu sekci takového plotu dokonce požehnal a vykropil jakýsi kněžík, který nevěří heslu, že má bližní milovat stejně jako sebe samého.
Američané začali stavět zeď na hranici s Mexikem. V některých oblastech chrání hranici obdoba našich pomocníků pohraniční stráže. Na těch hranicích umírají lidé, mnozí se utopí dřív, než stanou na souši. Ochránce hranic ani stavitele plotu nebude nikdo soudit, oni přece brání naše svobody před nepřizpůsobivými, jimž se zachtělo našich koláčů.
S odstupem času se soud s našimi devadesátníky může zdát absurdní. Jenže tečka za minulostí otevře cestu k lásce a pravdě.