Kolem je hlína, nad kterou se smráká,
roztál již skoro všechen jemný sníh.
Smutně se dívá hlava sněhuláka,
který již ví, že zůstal z posledních.
Samotný v blátě konec očekává,
až hnědé půdě docela se vzdá,
půdě, z níž více nevyraší tráva,
a jíž se nikdy nezdá o hvězdách.
Stále však doufá – sebeblíže smrti,
že ho ta hustá hlína nepohltí,
když bude čelit velké zátěži.
Proto vždy věřme, byť to marné zdá se,
že i v tom pro nás nehostinném čase
Zase na bahno řádně nasněží…
Nikdy jsem neměl rád povinné veselí na Silvestra. Tento rok ho pokládám za ještě absurdnější, když se nacházíme na pomyslném kráteru sopky, do níž můžeme každým okamžikem spadnout. Ještě jsme nebyli hrozbě jaderného zničení blíže.
Přejme si proto, abychom nalezli cestu, jak se zničit nenechat. Přeji nám všem v prvé řadě politický rozhled, dále potom vůli se vzepřít a svornost, abychom se dokázali shodnout na tom, že hlavní hodnotou je mír.
V lednu zkusme do nového roku vykročit aktivní volbou. Volbou, zda chceme jít na porážku, nebo zda toužíme s tímto stavem něco dělat. Volme takového kandidáta, který jasně deklaruje, že mobilizaci naší společnosti do války nedopustí. Který se hlásí k lidem, jimž chce vládní moc zavírat ústa cenzurou a strachem. Který neváhá osobně mezi nás přijít jako prezident, bude-li do této funkce zvolen. Kterému není jedno, kolika z nás hrozí zbídačení.
Nepráskejme petardy. Není, proč. Zkusme však způsobit poprask v řadách těch, kdo si myslí, že mají vše v kapse.
Kromě zdraví nám přeji odvahu a naději. Odvahu hájit své zájmy – a naději, že kdo hájí svobodu slova, neroztaje jak sněhulák ve výše napsané básni.