Redaktoři Mladého světa kdysi vymýšleli příběhy ze země Sovětů. Třeba o statečném kolchozníkovi, který bicyklem umlátil orla. Moc pěkný příběh mi vyprávěla Alena Faitlová, tehdy redaktorka Světa motorů. Do soutěže Bulharského velvyslanectví poslala příběh o tragédii, kterou pomohlo překonat přátelství bulharského lidu.
Byla na odchodu z pláže, když její Jiří ještě jednou skočil do moře a nevyplaval. Domů se vrátila bez ženicha, ale s novými přáteli v srdci. Její příběh vyhrál, a když byl pod pseudonymem publikován ve Světě motorů, začaly jí přes redakci chodit nabídky k sňatku. Dnes by se takový příběh odehrál v Soči. Snoubenec by utonul, protože plavčík na pláži byl ožralej a nejspíš žalem zdrcenou ženu podle tamních zvyků znásilnil.
Ruska nemáme nikdy dost: Před několika dny vyšel článek o trudném životě ruských horníků v roce 1928. No a dnes se náš lid konečně dozvěděl, jak to bylo s Pavlíkem Morozovem. Hrdina, nebo malý hajzl, který práskl fotra, že zatajuje obilí?
Byl předsedou základní organizace Mladých pionýrů v tamější vesnické škole a komunistickou propagandou vykreslován jako fanatický stoupenec kolektivizace a radikálních socialistických ideálů.
Jeho otec měl být oblíbeným předsedou místního sovětu a rovněž odpůrcem násilného združstevňování, což pochopitelně s Pavlíkovým přesvědčením nešlo ruku v ruce. Jádro příběhu a Pavlíkova symbolika spočívá v tom, že byl protikladem křesťanské morálky „Cti otce svého a matku svou“ a naopak zářným příkladem morálky stalinské „Buď bdělý a ostražitý“.
Malý a pozorný „Pavka“ totiž odhalil svého otce a další vesničany jako kulaky (bohatý statkář, majetný sedlák), kteří falšují dokumenty, skrývají vypěstované obilí a neplní státní dodávky v patřičné výši. Následně otce i ostatní sousedy udal bezpečnostním úřadům a o svém poznatku vypovídal před soudem.
Pavlíkův otec byl pak poslán do Gulagu a třináctiletý Pavlík Morozov byl za ono udání brutálně zavražděn rozhněvanými vesničany. Tak tedy líčí příběh sovětský výklad. Pavlíkův příběh se ovšem ve výkladech různých autorů liší, přičemž všechny jsou maximálně tendenční.
Pavlík Morozov byl za dob komunismu dáván za vzor sovětským dětem i dětem v ostatních komunistických satelitech Sovětského svazu, tedy i v Československu, kde kniha o Pavlíkově životě z pera S.P. Ščipačeva vyšla v překladu Jana Pilaře, pochopitelně patřila mezi nepominutelnou školní četbu. Vydána byla v nákladu 15 tisíc kusů, verze od V.G. Gubareva pak dokonce v dvojnásobném nákladu.
A jaký je údajný skutečný příběh? Poměrně prostý – Pavlík žil a byl zavražděn. Žádná oddanost k vlasti, žádné udávání rodinných členů, žádná msta vzbouřených vesničanů. Za Gorbačova byly údajně odtajněny spisy popisující tento „skutečný“ výklad, dle kterého měl Pavlíkův dědeček ukrývat v lese saně, které mu chtěl sovchoz zabavit. Pavlík, údajně slabomyslný, tento úkryt hlídal. Saně chtěl však kromě sovchozu ukrást ještě někdo jiný, neznámá postava, která hlídajícího Pavlíka při loupeži zabila.
Chlapcova smrt byla následně sovětskými komunistickými úřady zneužita a po vzoru totalitní propagandy šířena jako mučednický příběh. Dle vzoru jej pak v Československu následoval Tomáš Frejka, který žádal pro svého otce Ludvíka Frejku v Rudém právu dne 25. listopadu roku 1952 trest smrti.
Radost z citovaného článku kazí slova „údajně odtajněné spisy“ popisující „skutečný“ výklad, která vše posunují na úroveň Radia Jerevan. Alespoň jsme se dozvěděli, že Pavka byl dementní a na překladu knihy si namastil kapsu Jan Pilař.
Na současném stupni poznání již víme, že udávání (raději nahlašováné) je OK, je-li ve prospěch „správné věci“. Totéž platí pro zříkání se rodičů: Když Babišův syn veřejně odsoudil svého otce, ohlas v mediích byl velmi pozitivní.