PhDr. Zdeněk Zbořil: „Stádní“, nikoliv „státní“ jednání povede ke konci Evropské unie

V současnosti můžeme pozorovat takzvané stádní jednání, kdy naše republika nebo naše zahraniční politika se řídí podle politiky ostatních zemí. Podobně to máme u G7, kde se všichni řídí jedním hlasem. A jistě bychom našli ještě jiné podobné příklady.

Já se domnívám, že jsem nepřeslechl, a že jste řekl stádní a nikoliv státní jednání. Problém totiž je, že evropští státníci si myslí, že jsou státníky a vedou státní jednání, ale ve skutečnosti opravdu podléhají stereotypům chování, ať už jsou to stereotypy, autostereotypy nebo heterostereotypy. To je úplně jedno. Všichni se shlukují v neukázněné Evropské unii do jakýchsi masových seskupení, která mají demonstrovat sounáležitost a semknutost. „Musíme držet pohromadě!“ je nejoblíbenější a nejfrekventovanější heslo našeho pana premiéra, který je přímo archetypem evropského státního a stádního uvažování. A pokud vybočí na pravou nebo levou stranu, nahoru nebo dolů, tak se za to musí, podobně jako všichni jeho kolegové a kolegyně, rychle omlouvat.

Stádní jednání si vytváříme sami…

Toto jednání je zvláštní v tom, že podléhá autoritám, které jsou neviditelné. Kdyby se jednalo o státní a státnická jednání, tak bychom věděli, že někde stojí americký prezident, někde prezident Ruské federace, někde nějaká autorita Evropské unie. Ale bohužel, my si tuhle umělou jednotu a stádnost vytváříme sami. Např. v České televizi pod titulkem Putinova válka proti Ukrajině předpokládáme, že tuto válku vede Putin, asi na bílém koni nebo ve zbroji staroruského bohatýra, ale nenapadá nás sledovat, kdo je hybatelem dějů v Evropě, kdo je hybatelem dokonce válečných dění na různých frontách. A i to se nám zdá být chováním stáda, které jde za vůdčím beranem, vůdcem, a zezadu na něj poštěkává vždy a za všech okolností se svářící smečka.

Stádní jednání – není to konec Evropské unie?

Skutečně to je směřování k zapomenutí, protože jak já si myslím, dnes v Evropě neexistuje politická osobnost, která by vydržela u svých na veřejnosti prezentovaných názorů víc než několik dní, někdy i hodin. A pokud se náhodou, a tak trochu omylem, objeví něco jiného, je to okamžitě uklizeno do nějakého temného zákoutí anebo dokonce postaveno před soud. Někdy i ten poslední. Ze Švédska, Itálie, SRN a odjinud (dokonce i z okolí Vatikánu) známe vraždy premiérů, soudců a jiných veřejných činitelů. Vykonavateli byli často neidentifikovatelné osoby teroristů, revolucionářů a extremistů, které se jen o několik málo dnů později „proseděli“ dokonce i do vysokých evropských a euro-atlantických struktur. (Jen namátkou – Aldo Moro, Olof Joachim Palme, Karol Wojtyla jako papež Jan Pavel II., Nicolas Sarkozy – jako oběti. A na druhé straně Javier Solana, Joschka Fischer, Daniel Cohen Bandit… A u nás třeba Jan Kavan a Andrej Babiš… v zastoupení všech ostatních.)

Doufejme, že se tahle neřest evropské politiky dostane někam do zapomenutí a jak říkal Vrchlický: „Nepaměti do propasti“. Ale zase tak velký optimista nejsem:

Myslím si naopak, že se stádní jednání bude prostřednictvím stádních summitů prohlubovat, rozšiřovat, až se stane se normotvorným prvkem masové politické kultury a nakonec se Evropská unie v ní rozplyne jako pára nad hrncem.

Podrobnější analýzu si můžete vyslechnout v následujícím rozhovoru:

Příspěvek byl publikován v rubrice Analytika, Politika, Rozhovory se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *