ANDREJ FURSOV hledí pod úplně jiným úhlem na složitou historickou osobnost sovětského vůdce, a dokazuje, že to byl právě on, kdo několikrát překazil plány těch, kteří dnes mají konečně příležitost podrobit si svět.
Uvnitř strany za Stalinova života ho nenáviděly dvě skupiny. Jednu bychom mohli konvenčně nazvat levicovými globalisty: Byli to ti, kdo usilovali o světovou revoluci, byli to strážci kardinálů světové revoluce, Lenina a Trockého. Byli přesvědčeni, že Stalin zradil věc revoluce, když začal rozbíjet struktury levicových globalistů, Kominternu.
Druhá skupina, která přirozeně nemohla mít Stalina ráda, byla součástí nomenklatury, která se orientovala na konzumní způsob života. Jak známo, nomenklatura je třída, která se vyznačuje velmi přísně hierarchizovaným konzumem. Značná část nomenklatury samozřejmě chtěla spotřebovávat mnohem více. A tento konzumní směr, který vedl k přeměně nomenklatury v kvazitřídu, a lidé, kteří tento směr zosobňovali, byli přirozeně neslučitelní se Stalinem. Neměli ho rádi, nenáviděli ho. A Stalin jim odpovídal stejným způsobem.
Soudruh v indiánské čelence
Když se Stalin dozvěděl, že se nomenklaturní dělníci vystěhovali do Samary a chtějí pro své děti zařídit svoji vlastní školu, nazval je „prokletou kastou“. A když Stalin řekl, že s budováním socialismu bude narůstat třídní boj a odpor proti tomuto procesu, neměl na mysli tradiční třídy jako kulaky a podobně, jak si někteří z nás dodnes myslí, měl na mysli nomenklaturu.
A perestrojka to ukázala, jak by řekl Nabokov… se zářivou jasností. Paradoxní setkání těchto dvou skupin: levicových globalistů, kteří snili o světové revoluci, a těch, kteří usilovali o konzum, dalo vzniknout takříkajíc trockisticko-bučarskému bloku, který tvořil dějiny zprava doleva. Tito lidé v sovětském establishmentu Stalina nenáviděli. A ono „uspokojování rostoucích materiálních potřeb sovětských občanů“, které se dostalo do programu komunistické strany v roce 1961, bylo vítězstvím konzumerismu, konzumní linie nomenklatury.
Souběžně s tím probíhala integrace sovětské nomenklatury do světového trhu, do světového systému. Asi nejsilnějším vizuálním příkladem této skutečnosti je známá fotografie: Kosygin je v Kanadě jako předseda Rady ministrů SSSR a sedí v indiánské čelence pod portrétem anglické královny. Je to velmi symbolické; je to připomínka budoucnosti nomenklatury. A kdo Stalina nenáviděl a nenávidí, kdo a co mu nemohl a nemůže odpustit mimo zemi?
Alexej Kosygin v Kanadě jako předseda Rady ministrů SSSR v indiánské čelence pod portrétem anglické královny.
Fenomén – nikoli konkrétní osoba
Stalin třikrát rozbil plány globalistů, rozcupoval plány globalizace. Jejich plány zmařil třikrát: v letech 1927-29, kdy zemi obrátil od světové revoluce k budování socialismu v jedné zemi. V letech 1943-44, kdy porazil wehrmacht. A v roce 1952, kdy už byla země v podstatě obnovena. Ne za 20 let, jak se domnívali západní ekonomové, ale za pouhých 7-8 let. Stalin navíc ukázal skutečnou alternativu globalismu: neoimperialistický útvar, který je ze své podstaty antikapitalistický.
Stalin je zcela jistě klíčovou postavou celých ruských dějin, a když Jakovlev doslova řekl: že rozbíjíme ne Sovětský svaz, ale celé tisícileté paradigma ruských dějin, hlavní postavou, jejímž prostřednictvím bylo toto rozbito, byl Stalin. Proč? Protože Stalin není jen člověk, je to fenomén. Mimochodem, sám si toho byl dobře vědom. Jednou řekl svému synovi Vasiliji, který si stěžoval, že s ním ve škole špatně zacházejí a snižují mu známky: „Myslíš si, že jsi Stalin? – Ne, nejsi Stalin; myslíš si, že já jsem Stalin? – Ne, já také nejsem Stalin. Pak ukázal na svůj portrét: Tady je Stalin.
Tak Stalin spojil linii světového revolučního hnutí a linii Ruska – a navíc spojil revoluční linii uvnitř Ruska a linii imperiálního, autokratického Ruska, a to velmi důsledně. Klíčovými daty tohoto procesu, jak již řečeno, jsou roky 1927-29, 1936, 1943 – rozpuštění Kominterny, i když de facto k němu došlo už dříve – plus hymna, nárameníky a tak dále, a konečně rok 1952 – přejmenování VKSB (Všesvazová kom. strana bolševiků), na KSSS (Kom. strana Sovětského svazu). Je velmi zajímavé, že i na Západě jsou lidé, kteří to velmi dobře chápou.
Například Melnik-Botkin, nepřítel komunismu. Je to vnuk lékaře Botkina, který, pokud se poprava carské rodiny odehrála přesně tam, kde se předpokládá – byl v roce 1918 zastřelen. Melnik-Botkin byl šéfem francouzské tajné služby za vlády de Gaulla. Nedávno poskytl velmi zajímavý rozhovor, v němž řekl, že do roku 1917 bylo v Rusku mnoho nočních můr, ale nejpozitivnější věcí v Rusku byl Josif Vissarionovič Stalin, který zemi skutečně vybudoval.
K jinému schématu
Malý dodatek o linii Kominterny, která měla rozpoutat světovou revoluci,
a o Stalinově postoji k ní.
Na úrovni rétoriky, protože se nazýval Leninovým žákem, musel Stalin samozřejmě dodržovat určitá pravidla. Ale celá jeho politika od poloviny 30. let, a možná i dříve, směřovala k vytvoření kvaziimperiální, neoimperialistické struktury na antikapitalistickém základě. Jeho politika vůči Kominterně byla velmi tvrdá. Například zpravodajská služba Kominterny byla vynikající, ale musela být poražena, protože hrála na dvě strany. Stalin sice měl svou osobní zpravodajskou službu, ale přesto musel tento zdroj obětovat.
Z toho vyplývá to, co se stalo po druhé světové válce: Kdyby Stalin chtěl světovou revoluci, všude by bez problémů byly nastoleny komunistické režimy. Ale stal se pravý opak. Stalin dával přednost levicovým nacionalistickým režimům – proto například několik let neuznal Vietnamskou demokratickou republiku, což Vietnamce těžce urazilo. Stalinův kurs nesměřoval ke světové revoluci, ale k jinému schématu světovlády.
O povaze Stalinových dohod s Rooseveltem se můžeme jen dohadovat, ale faktem je, že jak kdysi řekl tentýž Stalin: „Existují záměry, existují okolnosti a logika okolností je obvykle silnější než logika záměrů.“ V tomto případě se jedná o záměry, které jsou silnější než logika záměrů.
Roosevelt představoval státní monopolní kapitalismus, který mohl tolerovat systémový antikapitalismus, jímž byl Sovětský svaz. Po druhé světové válce však vznikla nová mladá dravá frakce světové kapitalistické třídy, korporatokracie, jejímž představitelem byl Truman. Ta nemohla koexistovat se systémovým antikapitalismem. Proto přišla smrt F.D. Roosevelta, zřejmě násilná, a mnoho dalších věcí.
Jak jinak zakončit, než citátem Charlese de Gaulla:
Stalin neodešel do minulosti, ale rozpustil se v budoucnosti.