Viktor Pelevin
Pro upřímnou víru ve věčnost bylo zapotřebí, aby tuto víru sdíleli ostatní – neboť víra, již už nikdo nesdílí, se nazývá schizofrenie. (Viktor Pelevin)
1.
V noci na 24. června 2023, přibližně v 1:30 ráno, započala na území Ruské federace vojenská vzpoura, jaká nemá v dějinách nejen Ruska, ale i ostatních států Evropy obdoby již nějakých sto let.
Bojovníci a velitelé tzv. „ČVK“ (Častnoj vojennoj kompaniji, tj. soukromé vojenské společnosti) „Wagner“, tedy žoldnéři působící momentálně ve službách ruského státu, reagovali tak jako mnohokrát dříve na rozkaz svého velitele a vyrazili na pochod s veškerou výzbrojí. Tentokrát se však pohnuli nikoli k ukrajinským liniím, nýbrž jejich kolony se vydaly opačným směrem, do týlu fronty.
Jevgenij Prigožin
Majitel a současně polní velitel „ČVK Wagner“ Jevgenij Prigožin tím splnil svou otevřenou hrozbu z předešlého dne a vypověděl už tak nejasně definovanou a četnými mediálními ataky, výtkami, stížnostmi, a dokonce násilnými incidenty otřesenou loajalitu k ruskému vojenskému velení a státu. Přitom ponechme stranou informace o (údajném či skutečném) ostřelování polního tábora Wagnerovců ruskou pravidelnou armádou, které mělo být podle Prigožina onou příslovečnou poslední kapkou, po níž „Wagnerovci“ vypověděli poslušnost.
V 7:30 téhož dne vůdce žoldnéřů zveřejnil záznam, v němž z neupřesněného místa ohlásil obsazení Rostova na Donu, včetně vojenských zařízení, letiště a štábu Jižního vojenského okruhu.
To bylo průběžně potvrzováno množstvím snímků a záznamů přímo z míst, kde se „Wagnerovci“ pohybovali. Nějakých 25 000 žoldnéřů, tedy bezmála ekvivalent armádního sboru (dodatečně se nicméně hovoří o tom, že celé operace se účastnila pouze část jednotek „Wagnerovců“, snad jen několik jednotek tisíc), hladce zvládlo přesun zrychleným pochodem i s těžkou výzbrojí z polních táborů u Arťomovska (Bachmutu) do Rostova na Donu. „Wagnerovci“ se rozmístili v milionovém městě velmi rychle a evidentně podle předem pečlivě připravených dispozic. Dodatečně bylo potvrzeno, že žoldnéři během pár hodin bez odporu obsadili klíčové body infrastruktury velkoměsta, včetně Jižního vojenského okruhu, a zajali minimálně dva generály pravidelné armády. Část z Prigožinových jednotek bez snah o zajištění týlu pokračovala v přesunu na Voroněž vzdálenou od Rostova 564 kilometrů, kde podle nejasných informací došlo rovněž na obsazení vojenských zařízení, když některé oddíly Wagnerovců byly zaznamenány u vojenských objektů armády. Co tam hledali (případně zda a co odtamtud vyvezli?!), není známo.
Generál A. Lebeď
Podle jedné zajímavé hypotézy jejich cílem byly sklady jaderných zbraní. A je teoreticky představitelné, že cílem tažení vůbec nebyla Moskva, nýbrž zajištění vlastní nedotknutelnosti v podobě získání jaderného náboje menší ráže, případně některé z miniaturizovaných (tzv. „kufříkových“) plutoniových pum o velikosti pouhých 60×40×20 cm. Dodejme, že existenci takových zařízení poprvé potvrdil generál Alexandr Lebeď v září roku 1997, a Američané dokonce takový údajně plně funkční kufřík v roce 2000 ukázali na slyšení v Kongresu – pochopitelně bez nálože. Ruská vláda jejich existenci oficiálně popřela.
Část jednotek žoldnéřů pak v jediné koloně pokračovala v rychlém postupu ve směru na Moskvu (vzdálenou od Rostova 1 084 kilometrů) po páteřní komunikaci E115.
Své vystoupení Jevgenij Prigožin označil coby „Pochod svobody“, jehož hlavním zámyslem je odstranit „neschopné“ figury nejvyššího velení – v prvé řadě armádního generála Valerije Gerasimova a ministra obrany Sergeje Šojgu. O osobě ruského prezidenta a nominálně vrchního velitele ozbrojených sil však nepadlo ani slovo.
Ohromené ticho v ruském oficiálním mediálním prostoru narušilo až v 10:00 moskevského času vystoupení ruského prezidenta, který výslovně označil vzpouru za „zradu a ránu nožem do zad Ruska“, jež bude „tvrdě potrestána“. Při pečlivější analýze nedlouhého, přibližně pět a půl minuty trvajícího projevu jsme mohli zaznamenat několik důležitých specifik. Vladimír Putin v projevu především ani jednou nezmínil jméno vůdce vojenské vzpoury a rovněž nepoužil slovo „vlastizrada“. Tyto zdánlivé nuance měly mnohem větší než toliko lexikální význam, jak se ukázalo.
Pouhých 200 kilometrů před Moskvou, kolem 20:00 moskevského času, dostala nejsevernější kolona žoldnéřů povel zastavit a obrátila se zpět. Prigožinova vzpoura, povstání, pokus o puč – či jak vlastně můžeme celou událost pojmenovat, tedy tato podivná akce skončila v podstatě po necelém jednom dni, když se celý svět oficiálně dozvěděl, že došlo k dohodě mezi „Wagnerovci“ a ruským státem. Podle informací tiskových agentur se k ní dospělo po vyjednávání, jehož zprostředkovatelem byl běloruský prezident Alexandr Lukašenko. Ten tvrdí, že po prvním půlhodinovém rozhovoru s Jevgenijem Prigožinem, který skončil na mrtvém bodě, došlo k opakovaným kontaktům, jež vyústily v kompromisní dohodu s příslibem plné amnestie všem povstalcům, s alternativami buď jejich odchodu na území Běloruska, přestupem do ruské armády podepsáním kontraktu, nebo odchodem do civilu (zejména v případě bývalých trestanců). Přesná formulace oné „dohody“ je i po měsíci zcela neznámá, víme jenom to, že „Wagnerovci“ se skutečně ukázněně stáhli zpět do svých polních táborů na Donbase a část z nich se zřejmě opravdu přesunula do Běloruska, další po bouřlivých oslavách očekávalo (očekává) propuštění ze služby a někteří zřejmě přestoupili do pravidelné ruské armády. Do dnešního dne podle všeho nedošlo k zatýkání a k jakýmkoli postihům jak Prigožina samého, tak jeho spolupracovníků. Zhruba čtyři miliardy rublů v hotovosti zabavené po zásahu bezpečnostních složek byly kondotiérovi promptně navráceny a vyzvedl si je sám majitel prostřednictvím osobního řidiče. Část žoldnéřů se aktuálně rekreuje na pobřeží Středozemního moře, část (patrně) zůstává v polních táborech a část nyní v Bělorusku pomáhá s výcvikem tamní armády, prý v blízkosti hranic s Polskem.
Vladimír Putin následně ve slavnostním projevu, symbolicky proneseném na schodech Fazetového paláce, kde kdysi probíhaly korunovace ruských carů, ocenil „velkolepou“ loajalitu armády a lidu, který se nepostavil proti (!) státní moci. Zejména obyvatelé Rostova se vskutku omezili akorát na občasné sympatie vyjadřované Wagnerovcům, škodolibé přihlížení a hojná „selfie“ s urostlými žoldáky a jejich technikou.
Spontánní či organizovaná manifestace na obranu státní moci, na podporu prezidenta atd. neproběhla ani jediná! Kontrast s pokusem o puč v Turecku (16.7.2016), srovnání s opravdu masovými demonstracemi na podporu vlády a s epizodami, kdy stoupenci Erdogana šplhali na tanky a útočili doslova holýma rukama na vojáky střílející ostrými, bije do očí. (O rozsahu následných represí proti pučistům nemluvě).
Represe se nicméně i v Ruské federaci po ukončení vzpoury přece jen rozeběhly, avšak namířeny jsou vůči (zřejmě) příliš samostatným vysokým důstojníkům ruské armády a pak proti vybraným jednotlivcům z opozice – tentokrát hlavně proti té části naladěné sice proválečně, leč kritické především vůči politickému a vojenskému vedení celé operace. Co tedy následovalo po pokusu o puč? Úhrnná suma prostředků zabavená Jevgeniji Prigožinovi byla nakonec odhadnuta na deset miliard rublů. Tato částka byla podnikateli vrácena, neboť peníze byly (prý) určeny k výplatám jeho ozbrojenců… Stejně tak mu byla navrácena ostatní aktiva: zlato, šperky, devizy, umělecká díla atd. Nikdo z „Wagnerovců“ nebyl odsouzen ani obviněn a dostalo se jim úplného pardonu. Zda rodiny zahynuvších ruských pilotů dostanou odškodnění (a jaké) z „carské pokladny“ či zda se o ně postará odbojný kondotiér z vlastních prostředků, to dosud není známo. Zato generál Sergej Surovikin, Igor Strelkov (Girkin) a četní další, kteří neměli a nemají se vzpourou nic společného, se stále „rekreují“ ve věznici v Lefortovu.
2.
Pokud se podíváme na ostatní složky mocenského aparátu, pak ruským prezidentem vyzvednuté „vzorné plnění úkolů za těžkých okolností“ v žádném případě nevypadá zrovna přesvědčivě. Podle všech dostupných informací nedošlo v průběhu vzpoury „Wagnerovců“ v podstatě k žádnému odporu ze strany státní moci, která tváří v tvář událostem zůstala ochromená na všech úrovních.
Úhrnný účet ztrát na straně ruského státu je dokonce o něco vyšší, nežli původní odhady tvrdily, a činí šest vrtulníků, mezi nimi minimálně jeden špičkový bitevní Ka-52 a zejména velmi cenné letadlo pro elektronický boj Il-22M s celou posádkou, kterých má ruské letectvo jen pár, do deseti kusů. Celkem šlo o šestnáct mrtvých, většinou pilotů. Existují zlomkovité záběry očitých svědků z pokusů ostřelovat postupující kolony „Wagnera“ z bitevních vrtulníků, se kterými se však protiletadlové systémy ovládané zkušenými profesionály velice rychle vypořádaly.
S jistotou lze konstatovat, že vůbec nic nesvědčí o koordinované a rázné (natož předem promyšlené) snaze ruského velení o vojenskou neutralizaci povstání.
Zdá se, že čečenský „Prapor Achmat“ (funkčně pluk ministerstva vnitra, tedy de facto jen lépe vyzbrojená policejní jednotka) představoval jedinou bojeschopnou zálohu v celém jižním Rusku, kterou bylo možné teoreticky nasadit. A skutečně se tak stalo – dlouhá kolona vozidel byla zaznamenána na přístupech k Rostovu, leč v podvečer, jen půl hodiny jízdy od města, jaksi zmizela a její osud je neznámý. Je možné, že se nechala zmást falešnými ukazateli, zabloudila ve virtuálním prostoru a zamotala se beznadějně… na TikToku.
Kde byla sestavovaná „záložní armáda“, jejíž formování mělo být ukončeno do konce června, kde se nacházel (a proč nebyl ani demonstrativně nasazen) další armádní sbor, pro nějž bylo podle slov ruského ministra obrany z 22.6. údajně naverbováno 114 000 nových profesionálních vojáků a přes 50 000 dobrovolníků a denně dodáváno 112 kusů (neurčené) techniky; kde se nalézalo pět nových pluků, které měly doplnit 1. a 20. takovou armádu (a proč žádná z těchto jednotek nezasáhla), to prostě nevíme.
Rétoricky velmi tvrdý projev prezidenta Putina z rána 24.6. kontrastoval s předvedenou pasivitou (respektive bezmocností) rovněž celého zdánlivě mohutného potlačovatelského aparátu (pohraniční vojska, policie, rosgvardija – tj. národní garda aj.). Tento aparát je sice výtečně schopen drsně potřít jakkoli nicotný občanský protest (ruskou specialitou je „odinočnyj piket“ čili protestní akce jednotlivce), ale proti disciplinovaným žoldnéřům vybaveným i těžkou technikou se projevil coby zcela bezmocný a pasivní. Improvizované zátarasy na cestách s použitím stavebních strojů a narychlo vybagrovaný příkop na rychlostní silnici Voroněž–Moskva pak představovaly veškeré překážky postavené do cesty obrněným kolonám rebelů. Civilní administrativa zůstala podle všeho bez pokynů z centra úplně paralyzovaná a vyděšená byrokracie se snažila představovat situaci jako „normální“, včetně až komicky znějících hlášení o „běžném fungování v běžném režimu“.
Je pak jen pochopitelné, že stejný ustrašeně vyčkávací postoj, „jak to dopadne“, zaujala ruským státem dirigovaná média, která očividně v nastalém zmatku neobdržela žádné pokyny, co vlastně tvrdit, a zvolila tak (pochopitelně) politiku neříkat nic, přikrčit se a usilovně mlčet.
Ruská novinářka, mediální manažerka a propagandistka Margarita Simoňjan
Jedna z jinak nejvýřečnějších propagandistek, televizní celebrita Margarita Simoňjan, pro jistotu dočista zmizela z veřejného prostoru rovnou na celé dva dny: podle jejího tvrzení byla s přáteli „rybařit“ a vypnula si telefon, aby nebyla rušena… „Zábavné detaily“ o bleskově vykoupených letenkách do všech volných destinací mimo Evropu a o násobném růstu jejich cen již snad ani netřeba zmiňovat.
Skutečnost, že „Wagnerovci“ při svém „pochodu svobody“ jen tak mimochodem vyřadili štáb jihozápadního okruhu (odkud se jen taktak stihl evakuovat mimo jiné náčelník generálního štábu a velitel celé SVO Valerij Gerasimov), čímž v podstatě dočasně ochromili operativní velení celé „Speciální vojenské operace“, je už jen drobným detailem velmi nelichotivého obrazu, odhalujícího, v jakém stavu se nachází současná moc v Ruské federaci.
3.
Leč pokusme se více zobecnit celý bizarně a panoptikálně působící průběh vzpoury-nevzpoury a vyvodit z něj nějaké obecnější závěry. Zmíněný sled událostí v Ruské federaci odráží její vývoj z posledních tří dekád. Po rozpadu SSSR a shora provedené demontáži jeho společenských struktur následovalo krátké intermezzo, kdy byl učiněn pokus o vnějškovou implantaci buržoaznědemokratických institucí (1991-1993), probíhající souběžně s divokou privatizací, rozpadem ekonomiky a explozí zločinnosti. Poté na sebe většinu pravomocí po faktickém puči proti parlamentu (tzv. „konstituční krize“ v říjnu 1993 stála minimálně 187 mrtvých) strhl úřadující prezident, tedy Boris Jelcin (a jeho mocenský klan). Od roku 2000 a nástupu Vladimíra Putina dochází k postupné transformaci ruské společnosti, kdy jsou „vyplavovány“ buržoaznědemokratické struktury, chřadnoucí jako transplantované orgány, které imunitní reakce těla odmítla.
Třiadvacet let Putinovy éry obnažilo mnohem archaičtější formu společenských poměrů.
Jak ukázala naposledy Prigožinova rebelie a její následky naprosto jasně, v Ruské federaci již neexistuje právo v klasickém, tj. římském pojetí. Jediným všeobecně platným principem je svévole ruského prezidenta, který může trestat a udílet milost. Jinak řečeno, aktuálně je možné beztrestně páchat v podstatě jakékoli zločiny, dokonce provést vojenskou vzpouru, a vyváznout bez jakéhokoli potrestání, stejně jako je možné dostat sedm let v pracovní kolonii za použití slova „válka“ v příspěvku na blogu vyhodnoceném jako „extremistický“. To znamená, že v Ruské federaci definitivně i z formálního hlediska přestal fungovat právní systém a „právo moderní “ se změnilo v „práva stavovská“ (lokální), jež jsou relativní, poněvadž jsou volně odvozena od „místa“ v sociální hierarchii.
Jestliže přitom hovoříme o archaických strukturách, pak se skutečně musíme vrátit daleko do Moskevské, ba ještě do Kyjevské Rusi, kde teprve nalezneme výstižné analogie k situaci, v jaké se nachází dnešní ruská společnost.
Feudalismus ve staroruském státě měl dlouho jeden osobitý rys. Celá Kyjevská Rus byla údělným vlastnictvím dynastie Rurikovců, jejíž nejstarší potomek zasedal na stolci v Kyjevě a ostatní údělná knížata byla podělována svými panstvími – tzv. „votčinami“ – podle svého postavení v rodu. Jakmile kterýkoli údělný kníže zemřel, postupovala se jeho „votčina“ dalšímu v rodu – nikoli tedy přímému potomkovi zemřelého.
Důsledkem bylo neustálé střídaní na knížecích stolcích, nestabilita, jelikož při každém odchodu člena vládnoucího rodu ostatní členové „poskočili“ v pořadí. Nemožnost odkázat majetek znamenala, že údělný kníže necítil potřebu být řádným hospodářem. Jeho zájmem bylo svůj dočasný „úděl“ maximálně vykořistit, dokud se neposune na další, bohatší stolec. A až v druhé řadě usiloval o to, aby přece jen ten stávající „kus koláče“ připadl jeho přímému potomkovi, nikoli dalšímu v pořadí knížecího rodu. Důsledkem pak byl postupný rozpad ohromného státu na jednotlivá knížectví. A nyní se vraťme do 21. století, kde v Ruské federaci pozorujeme stejný jev, pouze „knížata“ jsou formálně označována jako „gubernátoři“, ministři“ či „oligarchové“.
Vratkost majetkových práv a mocenských pozic a závislost na panovnické moci potom vedou ke stejné reakci jako kdysi.
Provázena je slabostí centrální moci. Vždyť moc formálně samoděržavného vládce dosahuje pouze tam, kam imperátor „dohlédne“ (či dohlédnout chce a může). Jednotlivého neposlušného bojara (vezměme případ Michaila Chodorkovského) lze snadno jakkoli potrestat, a jediným „ukazem“ (carským výnosem) ho zbavit léna. Avšak zbavit se všech oligarchů (bojarů) je i pro cara naprosto nemožné – ať páchají cokoli. Jak ukázal Prigožin, moc v Rusku není příliš silná, nýbrž naopak – je žalostně slabá. Zatýkání a odsuzování jednotlivců, kteří se osmělili vystoupit s kritikou, ať jakkoli bezzubou a teoretickou, už vůbec nejsou výrazem síly, nýbrž slabosti celého společenského systému, jeho vratkosti.
Strategie elit, „nových Rusů“ (nových „knížat“ a „bojarů“), byla v této situaci ostatně vždy jediná: vyvedení bohatství do zahraničí – tedy tam, kde jejich majetky budou zdánlivě chráněny před libovůlí, kde je možné užít své nahromaděné zlato bez rizika a ve větším pohodlí a bezpečí… A tak jsme mohli sledovat více než třicet let neustálého vývozu všeho, co se jen dalo zpeněžit a zkonvertovat do tvrdé měny. Rozprodání podniků, drancování nerostných zdrojů. Skupování uměleckých děl, nemovitostí i podílů ve fondech a podnicích a deponování všech disponibilních prostředků na Západě. Vývoz zahrnul i potomky nových elit, rozmisťovaných do drahých švýcarských a francouzských lyceí a nejlepších soukromých škol. V Rusku zůstalo pouze to, co fyzicky prostě nebylo možné demontovat, naložit, odvézt (závod na zpracování niklu či hliníku, ocelárna, ropné či plynové vrty) a zpeněžit.
Leč ouha! Válka na Ukrajině jasně ukázala i „novým Rusům“, tolik toužícím zařadit se mezi globální elitu, že nic nepomohou smlouvy ani skupování londýnských nemovitostí, okázalé zrazování vlastní země a demonstrativní kosmopolitismus; nijak nezáleží na tom, zda jejich podnikání bylo řádné či neřádné, zda jsou jejich devizové účty vedeny v bankách ve Švýcarsku, Británii či na Kypru a kde kotví jejich superjachty. Nepomohou armády špičkových právníků. Již ani na Západě není nic jistého.
4.
Ruský historik, sociální filosof, publicista Andrej Iljič Fursov
Mezitím zánik sovětského státu, demontáž společenského systému a následné odumření narychlo zvnějšku implantovaných struktur klasicky buržoazních vyčistily prostor pro nastupující svéráznou „futuro-archaiku“ (pojem historika Andreje Fursova), jejíž obrysy nám vyrůstají doslova před očima. Jak konstatuje opakovaně ruský politolog Jevgenij Satanovskij, formálně je Putin hlavou státu a prezidentem, fakticky je však „gosudarem imperátorem“. Nicméně zdaleka nejen to! Nejen že v Rusku vyrostl svérázný „cézaristický“ (pojem Alexandra Dugina) režim. Společenská struktura celým svým charakterem připomíná předpetrovskou epochu:
V Rusku se zformovala vrstva de facto údělných knížat, od drobných despotů až po mocné feudály, kteří spravují „votčiny“ různé velikosti a významu, udělované „milostí“ shora. Málo hraje roli, zda je dotyčný nominálně státním úředníkem, příslušníkem silových struktur či velkopodnikatelem (případně vším dohromady). Ruský stát nelze označit za moderní stát – ruský filozof Alexandr Dugin jej označil za korporaci („Korporace Rusko“), která byla fakticky zcizena její „správní radou“ – tedy mocenskou skupinou, z níž se vyšinul i Vladimír Putin. Leč nedosti tomu. Akceleruje proces feudalizace. Státní úřady a funkce, tedy zdroje renty, jsou bez jakékoli kontroly rozdělovány – stejně jako za ruského středověku údělné „země“ věrným bojarům.
Ruský vědec a ekonom, filantrop, jeden z předních odborníků na izraelskou politiku a ekonomiku a další blízkovýchodní země Jevgenij Janovič Satanovskij
Chybějící všeobecně závazný právní rámec je příznačný pro stát ve stadiu akutního rozpadu. Leč to (minimálně aktuálně) není případ Ruska. To se spíše nachází v specifické fázi společenského vývoje, v tranzici společnosti do podoby, kterou lze nazvat pracovně futuro-archaikou. Ve feudalismu je (velmi zjednodušeně) zdrojem veškerého práva vůle panovníka, zprostředkovaná však velkým množstvím mezičlánků. Typickým stavem je nekontrolovaná svévole „centra“ a „stabilní nestabilita“ na nižších patrech společenského žebříčku. Přitom dosah zdánlivě neomezené panovnické moci je poměrně malý a de facto na každé „votčině“ si každý „údělný kníže“ stále více hospodaří podle svého, trestá a odměňuje svoji čeleď a nájemce podle své vlastní úvahy a „zvykového“ práva. Rovněž odvod do státní (přesněji „carské“) pokladny je vyměřen nikoli nějakým abstraktním pravidlem (typicky procentní daní z příjmu), jako spíše odvozen od postavení daného „knížete“ v mocenské hierarchii, je odvislý na jeho blízkosti ke „dvoru“, respektive na schopnosti najít dostatečně mocného patrona, který bude zastřešovat jeho zájmy ve střetu s jinými mocnými klany. Vše toto vidíme v dnešním Rusku.
Zcela v intencích tohoto vývoje je faktická demontáž dříve extrémně centralizované mocenské vertikály (dlouhodobě byla velkou výjimkou Čečenská republika). Prvním signálem změn byly rozsáhlé pravomoci a zodpovědnosti přenesené na jednotlivé gubernátory v průběhu tzv. „koronavirové krize“, kdy její „řešení“ (a s tím spojená drakonická opatření) bylo neočekávaně převedeno na samosprávné celky – samosprávné však až dosud spíše teoreticky! Tím byla provedena zásadní revize dosavadních snah o centralizaci státu. Na rychlosti a hloubce tento proces nabral po zahájení SVO. Dne 6. prosince 2022 bylo oznámeno zakládaní tzv. „praporů teritoriální obrany“ v Bělgorodské oblasti. Status tzv. „lidových družin“ (v podstatě dobrovolných oddílů pro spolupráci s lokálními bezpečnostními složkami) upravuje článek 22 zákona „O obraně“ a speciálně pak prezidentský „ukaz“ (výnos) č. 756 z 19. října 2022.
Jestliže až do roku 2021 gubernátoři neměli pravomoc odvolat či jmenovat doslova ani příslušníka městské policie, pak zákonem „O obraně“ dostali nebývalé pravomoci, a dokonce mohou velet vlastním (polo)vojenským oddílům! Nejnověji byl Státní dumou 25. července 2023 schválen celý „balíček zákonů“, jehož součástí je norma, podle níž mají gubernátoři možnost zakládat tzv. „vojenské společnosti (de facto soukromé armády), které budou placeny a vyzbrojovány částečně z federálního rozpočtu a částečně z rozpočtu regionů. Přitom tyto nové ozbrojené formace budou podléhat gubernátorům!
Formulace nové zákonné normy je celkově neobyčejně mlhavá. Rovněž se předpokládá posílení odvodů, prováděných mnohem více na teritoriálním (a etnickém!) principu – čímž de facto každá z 22 republik v sestavě federace získá vlastní (!) ozbrojené síly. K čemu tento proces vedl v bývalé Jugoslávii, je přitom dobře známo.
Zákonitě a logicky takový kvazi feudální společenský systém nemá a nemůže mít žádnou jednotnou politickou ideologii – a ani politické strany. Futuro-archaika a jakési nejasné neo-slavjanofilství přitom rozhodně nebyly a nejsou žádnou vědomou opcí ruské vládnoucí elity. Je to vynucený tah z nezbytí a současně produkt společenských změn. Se změnou společenské základny se mění i společenská nadstavba, včetně společenského vědomí i rétoriky.
Hluboce vryté lidové přesvědčení, že je „lépe mít cara špatného než žádného“, nyní představuje v podstatě jedinou zbývající oporu stávající moci a jediný zásadní argument pro ni. Tato staletá zkušenost, hluboce zakořeněná v psychické výbavě ruského národa, spojená s pasivitou a odevzdaností tak dobře známou z klasické ruské literatury, je jedinou kotvou brzdící rozklad společnosti, za nímž však (i vzhledem k neúspěšné válce) zvedá hlavu (opět) feudální rozdrobenost – a občanská válka.
5.
Popsané jevy však mají i širší platnost a zdaleka nejsou jen specificky ruským jevem. Ruská situace je zrcadlem, které Západu ukazuje obraz jeho vlastní budoucnosti. Stejné jevy jsou totiž přítomné i tam. Struktury moderních buržoazních společností jsou demontovány. Hlavní lokomotivou změn se stala „koronavirová opatření“, přesně podle úvah „Velkého resetu“ německého ekonoma a teoretika globalismu Klause Schwaba.
A vskutku, velký reset probíhá. Koronavirová opatření předvedla (Pozn. Naší Pravdy: a nadále předvádějí, podrobněji ZDE), jak jednoduše lze vymazat základní, verbálně nedotknutelná práva – svobodu pohybu i podnikání, ukázala elitám, jak jednoduše lze vládnout „v nouzovém režimu“ prostřednictvím prostých vyhlášek a vládních nařízení, kterak lze flagrantně porušovat základní ústavní práva, ignorovat judikatury soudů, porušovat svobodu slova i shromažďování; jak lze zamezit volnému cestování, zajistit sledování „subjektů“, a dokonce zcela nezastřeně zasahovat přímo do tělesné integrity jednotlivých lidí (povinné očkování experimentální vakcínou!).
Nyní je katalyzátorem změn „boj s klimatickou krizí“, pod jejíž zástěrkou je rozběhnutá regulace a redukce spotřeby; násobí se zdanění i společenská kontrola obyvatelstva; probíhá deindustrializace a degradace životního stylu. S vypuknutím války na Ukrajině pak došlo k útoku i na poslední klasický pilíř svobod – tedy nedotknutelnost soukromého majetku. I na onom báječném Západě je možné bez následků zabavit a vyvlastnit libovolný majetek a zacházet s ním pak dle libosti, omezovat svobodu projevu i pohybu.
A to vše se tudíž zdaleka netýká pouze Rusů… Týká se to nás všech.
P. Schuster