Neuvěřitelné čtyři dlouhé roky museli milovníci Velkopopovického Kozla sušit huby. Ne že by nebyl k dostání v hospodách a v prodejnách, ale kvůli protipivní (jinak ji nemohu nazvat) karanténě nesměli holdovat tomuto pivu v jeho rodišti – ve Velkopopovickém pivovaru. Zatrhli jim to Velcí Kovidoví Popové.
Letos jsme si tedy po hubených letech mohli zatrhnout v kalendáři Den Kozla. Popravdě řečeno, i VIP hosté se museli poněkud uskrovnit, mnohachodové hýření se nekonalo, ale i piják musí být soudný, aby ho spolu s celou zchromlou ekonomikou nepostihl soudný den.
Takto to bývalo dříve:
A takto letos 10. června:
Hlavní je, že se po letech dostali ke slovu naši klasikové Bedřich Smetana a Karel Sabina. Rty si smočila i Eliška Krásnohorská podařeným pijáckým sborem:
Rádi a veseli
pomůžem při chmeli,
nežli mu zavadne květ.
Bez toho zavlažení,
po pouti, posvícení,
čím by se veselil svět?
Pivo bylo opět tím starým známým a dokonce i ve Zlaté kapličce opěvaným božím darem, životabudičem a přemožitelem všelikých psot a trampot.
Nejprve si sice musíme „díky“ Sabinovi vyposlechnout genderově nevyrovnanou narážku:
A kdo ženat, která vdaná,
rozžehnej se s radovánky!
Žena doma hospodaří
muž se ukrývá za džbánky…
Ale pak přijde to hlavní:
To pivečko věru je nebeský dar
vše psoty a trampoty vede na zmar
a sílí a dává kuráže,
ejchuchu!
Bez piva by člověk smutný byl zde host;
jeť starostí na světě beztoho dost –
a blázen, kdo se na ně váže,
ejchuchu!
No řekněte, vyhmátli to Sabina se Smetanou dobře!
Tak tedy trampotám zmar, popovickému pivu (a nejen jemu) zdar!
Letos bylo opravdu zase jako smetana!
Ejchuchu!