Den vzniku samostatného československého státu se stává spíše jen připomínkou a pro mnohé důvodem k radosti, je volno. Naříkáme jen, když svátek vyjde na sobotu, či neděli.
Skutečná úcta k tomuto dni se ztrácí. Možná záměrně je zlehčována samostatnost ČR.
Před 105 lety, když habsburská monarchie mlela z posledního, císař Karel I. dal souhlas k jednání s českou delegací v Ženevě i za účasti našeho exilu vedené Dr. Benešem. Místo nabízené autonomie česká delegace trvala na vyhlášení samostatnosti Československa. Ve stejné době po zprávách o konci monarchie se česká náměstí plnila davy. V Praze pod sochou sv. Václava byla v poledne 28. října vyhlášena republika, sen předků se naplnil.
Každoročně v těchto dušičkových dnech jezdíme na hroby předků. Zajíždíme do obcí, měst i často malých zapadlých vesnic. V každém tomto místě jsou i pomníky padlých z první světové války. Jezdím na Zbirožsko do Mlečic, 15 padlých… , obdobně Loučná Hora u Nového Bydžova i zde uprostřed obce je pomník padlých, počet 17 jmen na tak malou obec, je dlouhý. Kolik smutku v každé rodině, kolik dětí přišlo o tatínka. Za rakouského císaře pána a jeho rodinu za první světové války nasazovali životy naši předkové, umírali na ruské, srbské i na italské frontě. Do svých domovů se jich nevrátilo 190·000 a desetitisíce byly zmrzačených. Zapálené svíčky, věnečky jsou jen malým vděkem předkům za jejich statečnost.
Dnes se na to nezměrné úsilí předků zapomíná. Občas se mihne krátký televizní spot, či fotografie z lánského hřbitůvku. Prezident k svátku republiky předá státní vyznamenání. Někdy s otazníkem. Objeví se věneček s trikolórou u pomníku padlých. Vlajkou máváme jen při hokeji, či fotbale, slova hymny mnozí ani neznají…
V době německé okupace se za oslavu 28. října popravovalo. I v následných letech zakladatelé státu nebyli připomínáni. Přesto duch 28. října v nás žil, ctili jsme odvahu i prozíravost Tomáše G. Masaryka, pracovitost Dr. Edvarda Beneše, statečnost vězněných politiků Aloise Rašína a Karla Kramáře, kterého před popravou zachránila smrt císaře Františka Josefa I.
Hrdinství legionářů sehrálo významnou roli při vzniku státu. Dnes pracně hledáme hrdiny, přitom sibiřská anabáze legionářů to je přímo oskarový film amerického střihu.
Jejich cesta z Rusi přes Sibiř po 8000 km transsibiřské magistrále, poté po moři z Vladivostoku přes panamský průplav až do vlasti, to byla skutečná cesta kolem světa. Dle historické literatury v legiích na Rusi bojovalo 56 451 legionářů (padlo 4112).
V Itálii bojovalo 20·000 legionářů, ve Francii 9600. Velice záslužným počinem Obce legionářské je připomenutí této slavné historie, Legiovlak – expozice legionářských vagonů z let 1918-1920 již několik let putuje po ČR. V Praze zastaví vlak na Masarykově nádraží od 24.10.-5.11.
Odkaz vzniku československého státu je nutno bránit proti pokusům o jeho revizi, vylepšení obrazu starého mocnářství. Příkladem je rehabilitace Františka Josef I., který se potichu vrátil do Pantheonu Národního muzea. Místo mu musel udělat hrdina druhého odboje, ale se „špatným“ kádrovým profilem. Také rakouský maršál Radecký se již rozhlíží po nějakém pěkném místě na Malé Straně v Praze. Nedávno v divadle jsem slyšel „že by to šlo na Malostranském náměstí, jen trolej mu tam překáží, musel by klečet…“
28. říjen není divadelní scéna, ani aréna k vyřizování osobních účtů. 28. říjen není svátkem politiků, je svátkem České republiky!
Zdroj: Bílá místa české historie (2015, PhDr. Jiří Bílek)