Tak hned naše národní hymna. Kdeže s úctou a láskou! Ironicky a uštěpačně mluví o ní jako o „vlasteneckém šlágru“, „hitu“ z nevalné hry J.K. Tyla (byla to jeho prvotina z r. 1834, „Fidlovačka“, s hudbou F. Škroupa). Hymna je prý sentimentální a „cukrkandlová“, ale kupodivu přečkala všechny režimy, jimiž jsme prošli.
Kdopak by dnes na Tyla vzpomínal v dobrém? Ale my vzpomínáme. A nejen pro tu hymnu. Na literáta a redaktora nezapomenutelného časopisu „Květy,“ vynikajícího divadelníka, dramatika i herce, organizátora divadelních i společenských činností, prvních českých bálů atd. Některé jeho povídky, črty a arabesky vyjadřují nepokrytě cíle výchovy k 
vlasteneckému přesvědčení. Tak jako píseň, kterou zpívaly naše babičky v 19. stol. podle hesla „Zpěvem k srdci, srdcem k vlasti“: „V Čechách, tam já jsem zrozená, vlast má ta krásná země, milá mi je a vážená, milé její mi plémě. A můj milý mi souzený, v Čechách musí být zrozený. … …protož i můj oblíbenec Čech musí být a vlastenec!“
Ironií osudu je z Tylovy prózy nejznámější novela „Poslední Čech“. Na ní r. 1845 demonstroval tehdy 21letý Karel Havlíček zásady literární kritiky. Havlíček ocenil krásný jazyk autora, ale vytkl mu některé romantizující novelistické manýry (dosud hojné v zahraničních telenovelách). Zvláště však odmítl sentimentální deklamace a plačtivou přecitlivělost. „Byl by již čas, aby nám to vlastenectví ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla, abychom totiž více z lásky pro svůj národ jednali než o té lásce mluvili.“ Bylo by nespravedlivé vztáhnout tuto kritiku na Tylovo dílo celé (napočítala jsem na 500 titulů), úctyhodné rozsahem i ohlasem.
Však také se oba autoři smířili a realista Havlíček uznal zásluhy romantika Tyla pro lidové a národní umění a pro uskutečnění ideálů roku 1848. To jen Harpyje se štítivě odvrátí od povinné školní četby a s posměchem připomene, že Klicpera a Tyl jsou odstrašující témata u zkoušek z české literatury. Pokud jde o Tyla, s pohrdavým odstupem naznačí jeho osobní degradaci bídou, společenským neúspěchem, živořením, vedoucím až k předčasné smrti. Ani stopy po seriózní snaze zařadit autora do dějin našeho obrození, do kulturně historického kontextu našeho národa. Ani připomínka, že po násilném potlačení revoluce r. 1848, když byl i Havlíček krutě umlčen, Tyl zůstal jako poslední bojovník. Přes všechny perzekuce pokoušel se s kočujícím divadlem po českém venkově udržet alespoň jiskřičku národního života. Zemřel, stejně jako Havlíček, r. 1856.
Výňatek z článku
Pozn. Naší Pravdy: Bylo by záhodno, aby výše uvedená slova díky prof. Kučerové, vyřčená Karlem Havlíčkem Borovským, se dostávala do povědomí české omladiny právě ve školách! Od učitelů, kteří zítra stávkují! Umělá inteligence na internetu jim totiž, tedy těm školákům, o tom vlastenectví nesdělí zhola nic…