Největší válka v dějinách lidstva přinesla milióny válečných obětí, bídu, hlad a milióny zničených životů nevinných civilistů. Sice skončila vojenskou porážkou Německa, ale svět se nestal bezpečnějším.
Dnešní situace v mnohém připomíná dobu před druhou světovou válkou. Očekávaný klid zbraní nenastal. Válečných konfliktů přibývá. Dochází k nepřípustnému zasahování do vnitřních záležitostí suverénních států. V posledních desetiletích můžeme zmínit Jugoslávii, Irák, Libyi, Sýrii, Afghánistán. Nyní probíhá válka na Ukrajině, válka mezi Hamásem a Izraelem, při které dochází k masakrování civilního obyvatelstva.
Přitom je to Rusko, které je označováno za hlavního nepřítele ohrožujícího světový mír. Jaké by mělo důvody? Zapomíná se, že světové války nepřišly z východu, ale kapitalistického západu, z Německa. A přitom to byl Sovětský svaz, který od počátku nástupu fašismu a nacismu si toto nebezpečí uvědomoval a také přinesl největší oběti k jeho porážce.
I dnes, stejně jako v předválečném Německu, se objevují kauzy, které pracují bez nepodložených důkazů, propaganda pracuje na plné obrátky. Jsou šířeny masově sdělovacími prostředky, vyjadřuje se k nim řada komentátorů, politiků, politologů, pomíjející základní pravidlo vycházet z ověřených zdrojů. Přitom je známá teze, že ve válce pravda umírá první a nejlépe je živená propaganda. Opoziční hlasy jsou ostrakizovány. Vrací se cenzura a soudy za politické nepohodlné názory. Takový je dnešní svět.
Z historie známe ne jeden případ, kdy k vyvolání války stačil promyšlený, plánovaný a zorganizovaný čin pod „falešnou vlajkou.“ Jedním z nich byl i požár Říšského sněmu ve dnech z 27. na 28. února 1933 v Německu. Mnohé čtenáře Hnědé knihy o požáru říšského sněmu a Hitlerově teroru napadne, že historie se může opakovat. Tato vzácná kniha z r. 1933 zdokumentovala situaci v Německu pět měsíců po požáru. Český překlad připravil A. Krňol, F. Schöner a V. Petříková. Vydalo ji už v r. 1933 nakladatelství Karla Boreckého v Praze. Je to kolektivní práce antifašistů uvnitř i vně Německa. Je to kniha německá.
Němci ji napsali, aby ukázali světu nebezpečí fašismu. Je to kniha mezinárodní, jejíž vydání podpořili antifašisté z mnoha zemí. Poskytl jí pomoc prof. A. Einstein a lord Marley.
Hnědá kniha je první, která dokumentuje a vydává svědectví mnoha komunistů, socialistů a levicových intelektuálů, co se dělo před a po požáru říšského sněmu, z kterého byli obviněni komunisté.
Obsahuje jak cestu nacistické strany k moci, tak svědectví, fotografie a dokumenty, které naznačuje obsah: Říšský sněm musí hořeti, Van der Lubbe nástroj Göringův, Praví žháři, Zničení legálních dělnických organizací, Zničující polní tažení proti kultuře, Týrání a mučení, Pronásledování židů v hitlerovském Německu, Čtyřicet tisíc mužů a žen v koncentračních táborech, Vražda, Svět se nedá obelhati…
Říšský ministr propagandy Paul Joseph Goebbels (29.10.1897 Rheydt – 1.5.1945 Berlín) byl jeden z nejvyšších německých nacistických představitelů a válečný zločinec.
Kapitalistický západ se nechal obelhat. Stačilo pár proslovů, jak je v knize zaznamenáno. Hitler na požářišti prohlásil:
Je to bohem dané znamení, nikdo nám teď nezabrání, abychom zničili komunisty železnou pěstí.
Dr. Josef Goebbels, ministr propagandy, který plán k zapálení říšského sněmu vymyslel, následně uvedl na svých plakátech: „Rozdrťte komunismus! Rozbijte sociální demokracii!“
Herman Göring, předseda říšského sněmu, se nechal slyšet 11. března 1933 v Essenu, tedy 11 dnů po požáru: “Raději vystřelím několikrát příliš krátce nebo příliš daleko, leč aspoň střílím!“
A bez vyšetření a zajištění důkazů se v Německu rozbíhá pogrom proti levici. Jak se v knize uvádí:
Ještě sálá oheň a již policejní auta, motorky a úderky SA jsou na cestě. První zatýkání se konají těsně po půlnoci. Ráno už sedí na chodbách policejního ředitelství sta zatčených komunistů, socialistů, pacifistů, spisovatelů, lékařů.
Noviny se hned druhý den plní sloupci jmen zatčených. Komunistický a sociálně demokratický tisk 28. února již nevychází. Tiskárny jsou obsazeny, tisk zabaven. Tiskárna „Rote Fahne“, která se nacházela v domě Karla Liebknechta, byla obsazena již předešlého dne. Poslanec říšského sněmu Ernst Torgler se hned ráno vydává na policejní stanici, aby protestoval proti obvinění. Je vzat do vazby. Štvanice proti komunistům nezná mezí. Tisk je zaplavován hrůzostrašnými zprávami o jejich úmyslech. Nechybí, že požár měl být signálem ke vzpouře a občanské válce, že komunisté chtějí znásilňovat ženy, vraždit děti, otravovat vodu ve studních, pokrmy v restauracích apod.
Již několik hodin po požáru vychází barbarský výnos:
Nouzové nařízení k ochraně národa a státu.
Zatím co mnohým pronásledování komunistů a všech antifašistů vyhovovalo, ne všechen světový tisk se nechal německým tiskem unést a přijímá tyto zprávy se skepsí. Např. Temps 1. března tehdy napsal:
Smyslem oficiálního komuniké je zřejmě přivést obyvatelstvo v zuřivost a popuditi je proti opozici levice. Není prostředku k prozkoumání policejního tvrzení. Lze leda zjistit, že požár říšského sněmu přišel vládní propagandě k volbám velmi vhod. Slouží za záminku k akci proti komunistům, nýbrž i proti sociálním demokratům, jakož i účelu vřaditi oddíly SA a Stahlhelm do jedné linie s ozbrojenou mocí.
Londýnský Evering Standard 1. března napsal:
Divili bychom se, kdyby svět bral prohlášení páně Hitlerovo, že požár říšského sněmu je dílem komunistických žhářů, za bernou minci.
Londýnská New Chronicle z téhož dne napsala:
Tvrzení, že němečtí komunisté mají nějakou spojitost s požárem je prostě hloupost.
Daily Telegraph 3. března uveřejnil:
Teorii, dle níž zapálili říšský sněm komunisté, nevěří dnes již žádný Němec. Mezitím proniklo na veřejnost, že setník Göring měl již před požárem říšského sněmu připravenu celou řadu nařízení a potlačovacích opatření, jako by byl předem věděl, že se v Berlíně v této noci odehraje něco zásadního.
Těchto několik příkladů z dalších, které jsou v knize uváděny, dokazuje, že oficiálnímu tvrzení Hitlerovy vlády ne všichni uvěřili a že i v cizině byli přesvědčeni, že říšský sněm zapálili sami národní socialisté.
Tato kniha podává zprávu o skutečných žhářích říšského sněmu. Nelze ji v tomto příspěvku celou opisovat, jen doporučit ke studiu zájemcům hledání pravdy, zvláště však dnešním mladým historikům.
Němečtí antifašisté, kteří tuto knihu napsali, ukázali, co světu hrozí a zároveň, že v Německu jsou síly, které si uvědomují nebezpečí fašismu a jsou odhodlány proti němu bojovat. Vznikaly tajné tiskárny, za stovky zatčených bojovníků nastupovaly další a další. Nezabránilo tomu ani mučení a týrání. Každý z ilegálních listů komunistů, každý řádek je psán krví. Jak víme z dalšího vývoje, mnoho jich nepřežilo krvavý režim, který následně vyvolal Druhou světovou válku a nezměrné utrpení miliónů lidí. Představitelé západních zemí varování německých komunistů a antifašistů nebrali vážně. Jinak by k válce nedošlo. Ani dnes volání komunistů a všech tzv. hanlivě nazývaných chcimírů pro řešení sporů jednáním a výzvám k míru se nedostává sluchu.
Anna Štofanová